Někdy si říkám, že nemít fantazii, nezažil bych za život nic. Možná to ale platí dost všeobecně. Nevím… Ten večer, kdy jsem se trápil nejvíc, mě Kuba s Jorikou ale přece navštívili, i když až nakonec. A doma.
Dokonce. Zazvonili, já vykoukl a odtažitě (schválně) se (v tom snu) zeptal: „Co chcete?“
Usedli zpátky do audiny a Jakub jen tak zahuhlal: „Lorenci, já se ti nastotisíckrát omlouvám a veliké sorry, ale Jorika sem chtěla a je to velká dáma a šlechtična, tak jsem jí to splnil, ty bídáku. A všechno pro…“
„Počkj! Že chtěla, říkáš?“
„Jo. Chtěla.“
„Chtít ale ještě neznamená mít. Erich Fromm. Anebo tak nějak to bylo. Já…“
Avšak Jorika mi skočila do řeči: „Omlouvám se nastotisíckrát, Lorenci, ale dokud…“ A tu se zakoktala jako malá holčička. "Ale dokud nebudu mít klid, nemůžu s Kubou bohužel vůbec spát.“
„Hm, to je zvláštní. Ale je brzy. Přijeďte v září.“
„Brzy? Vždyť máš osm ráno.“
Zavřel jsem okno, ale uslyšel nové zvonění. Ne, nechtěl jsem otevřít, v žádném případě, nechtěl jsem mu to udělat, ale po třiadvaceti minutách jsem to udělal – a skoro jako Smolíček. A Jorika mi vběhla do chodby co liška.
"Počkej. Kde zůstal Jakub?"
Nepřicházel. Otočil jsem se tedy jenom na slečnu: "Co chcete?“
„Já a Jakub?“
„Ne, vy sama, mylady. Nevíte, že tohle působí jako nepřístojné chování? Nenavštívila jste dosud Anglii? Studujete vůbec ještě hotelovou školu? Ne? Možná opravdu nežijeme na území Spojeného království Kate Middletonové a Severního Irska, to uznávám, ale překračujete hranice.“
„Miluji tě.“
„To by mohl říct každý.“
„Říká ti to snad každý?“
„A co když někde existuje má stejně stará partnerka," vzpomněl jsem si na jistou Džej. „A co když…"
"Kdo že existuje?"
„Co když někde žije zralá žena, kterou miluji. A co když jsem vás vodil za nos?."
„Ale ta dáma tady není. Ne?“ optala se Jorika opatrně.
„Co víte? Není to vaše matka? Netoužil jsem po ní, tedy na začátku? Klidně tu může být pod postelí. Jak banální, že?! Ach, co to děláte?“ Zkusila mě totiž políbit. „Rozdíl mezi sýrem a chlebem, Joriko, je v tom, že jste dítě a nelze vám to dělat… Tedy v mém věku. A kdybych vás políbil, kromě toho omdlím. Vás lze mít. Jste jenom na romantický vztah!“
„No, a nemohl bys při tom myslet na tu… Anebo aspoň na bývalou šéfovou?“
„Anebo současnou?“
„No…“
Zavřel jsem dveře, milovali jsme se, musel jsem to opakovat a na koho jsem myslel, nemá tady cenu rozebírat, protože je to naprosto jedno a víte, jak to chodí kupříkladu v manželství. Já to nevím, ale tuším, a lépe se píše o tom, co jenom tušíme. Co ale vím, je, že jsem Joriku nakonec políbil - a omdlel, a když jsem se probudil, nikdo a nic tam už nebylo.
Kromě její boty.

 

_{^{foto: kaboodle.com}}