Nedávno psala Rozhledna o tvé knize, ale píše už dávno. Dokázala bys, Martino, vyjmenovat pár svých povídek?

Okamžitě si vzpomenu na Ples popelek, ale nevím, kdy přesně vznikl. Je to tak sedm let. Inspirovala mě návštěva plesu bývalé mé střední školy, kdy jsem si uvědomila, jak zoufale stárneme.

A další?
Další je Ctitelka. K té zase přivedla Jitka Splítková, když mi vyprávěla absurdní příhodu z vlastního života. Poněkud jsem příběh upravila a změnila jména. Tato povídka bude stará tak pět let. Ale nejvíc se mi ale vtiskl do paměti celý můj první cyklus povídek Ženy z karnevalu, který vznikl už před osmnácti lety pod vlivem hudby skupiny XIII. století. Napsala jsem toho víc, ale tyto povídky mi hned proběhnou hlavou.

Co tě od povídek dovedlo až k napsání první knížky?
Mrzelo mě, jak se některé osobnosti minulosti předkládají veřejnosti a jak k nim přistupují média. I já sice přináším subjektivní pohled, ale myslím si, že jsem empatická, a tak jsem se snažila oněm dámám trochu proniknout do duše. Navíc... Neohýbala jsem je k obrazu svému, ale uctivě pozorovala.

A co to chce?
Musíš vždycky respektovat dobu, kdy žily, spoustu dalších okolností. Některé jejich způsoby by dnes, musím říct, neuspěly.

Považuješ tu knihu za erotickou, vymykající se anebo dokonce cudnou?
Myslím, že není úplně cudná, ale rozhodně ani ne erotická. Líčí složité životy žen, které si prožily vrcholy i pády, lásky i zklamání, a prostě nepíšu o robotech, nýbrž o lidských bytostech, a pokud se některá v něčem vymyká, tak... Třeba u Boženy Němcové jsem nastavila i trochu nový úhel pohledu, který může leckoho podráždit, a nebrala jsem si servítky ani v případě manžela Antonie Reissové Ladislava Čelakovského. Nemám ráda, když se někdo zbytečně adoruje, ale i naopak podceňuje. Oplýváme všichni dobrými i špatnými vlastnostmi a z toho já vycházela.

A co napsat obdobnou knihu o spisovatelích – mužích?
To plánuji. Záleží jenom na tom, jak se domluvím s nakladatelem. Mám připravený i fragment a ráda bych pokračovala. Ostatně, původně jsem si představovala, že vyjde jen jedna kniha a z jedné strany budou ženy a z druhé muži.

Nemusíš uvádět číslo, ale bylas nějak únosně honorována?
Mám standardní smlouvu s nakladatelem.

A plán na další knihy, mimo té o mužích?
Povídky. Chci něco napsat i pro děti nebo dospívající. Uvidím, jak mi to půjde a jaký bude o mé knížky zájem. Stojím teprve na začátku.
 

A co je vůbec lepší? Psát beletrii nebo literaturu faktu?
Na to ti nedokážu odpovědět. Rozhodně ale zatím nejsem románový typ a nikdy asi nebudu.

Proč, Martino?
Na romanopisce jsem stručná. Nikdy mě taky nebavilo číst pět stran popisů přírody, byť obdivuji, že to někdo tak krásně dokáže vylíčit. Navíc... Tahle má knížka o ženách není čistá literatura faktu.
 

To není.
A podle mého názoru také nakonec záleží především na čtenářích, co se jim líbí a co rádi čtou.

Hm, a dovedeš si představit, že by podle tvé knihy vznikl televizní dokument?
Proč ne. Ty ženy by si dokumenty určitě zasloužily. Nemělo by zůstat jen u jednoho.
 

I ty se ovšem objevuješ v televizi...

Byla jsem v ní ale asi jen dvakrát. Jednou u příležitosti Dne poezie a podruhé v pořadu o svých zvířatech, kde jsem hovořila o způsobech chovu atp.

Cítíš se lépe v rozhlase?
Ne. U rozhlasových mikrofonů kupodivu trpím větší trémou. To povídání před kamerou bylo naopak příjemné - i díky velice milé moderátorce Daně Syslové.

Už jsem s tebou, Martino, nejméně jeden rozhovor udělal a jmenoval přitom některé osobnosti a chtěl, abys rychle a jednou nebo dvěma větami reagovala. Zkusme to ještě jednou: Marie Majerová.
Robinsonka, která si uměla užívat života.

Božena Němcová.
Osobnost, která by měla problémy i dnes a tady.
 

Eliška Krásnohorská.
Duchaplná žena, jež se neprovdala kvůli nemoci.

Marie Wagnerová.
Tady vzpomenu na babičku: Četla mi Káju Maříka na pokračování.

A teď tvé současné kolegyně, i když paní Monyová bohužel...
Typická představitelka znamení ryby.

Nesvadbová.
Dcera výtečného autora sci-fi Josefa Nesvadby

Obermannová.
Touha po skandálu silnější než psaní? Na rozdíl od novinářů-moralistů ji ale svým způsobem chápu.

Březinová.
Moje laskavá literární sudička.

A já?
Ctitel bujarého mládí.

Hm, to by mě nikdy nenapadlo, vždyť já taky píšu o autorech devatenáctého století, jako byl Stevenson (celý letošek ve Tvaru). Ale díky, to i za rozhovor.