"Řada stížností na produkty masokombinátu Anthony mě nutí, abych vás vyslal na inspekci, Morrisi, a doufám, že víte, co máte dělat?“
„Spolehněte se, šéfe,“ ujistil mě agent. „Podívám se té jejich výrobní lince na zoubky.“ A spiklenecky na mě mrkl svým velkým modrým okem připomínajícím bohužel poněkud dobráckou bulvu vola.
„Tak to bych prosil, Morrisi. A dokud nezjistíte, proč si tolik zákazníků stěžovalo na jejich výrobky, nevracejte se. Jasná zpráva?“
„O. K. Zjistím jejich výrobní postupy.“
„Jinak mi nechoďte na oči.“ A s tím jsem zvěda propustil, i když ne zatím na dlažbu.
Přesně týden poté jsem prohodil ke své ženě: „Propána, Joriko, snad nekupuješ konzervy masokombinátu Anthony? Pro příště to už raději nedělej.“
„A pročpak?“
„Prý pročpak. Pouštějí přece do prodeje i hygienicky závadné věci, copak já se o tom doma nezmiňoval?“
Jorika zavrtěla hlavou: „Ale nestraš, Jakube. Našli jste uvnitř vůbec něco?“
Otvíral jsem jednu z konzerv: „Ne! Ale náš agent číslo 013 se ještě nevrátil.“ A odložil jsem otvírák.
„A z toho snad, manželi, usuzuješ, že tam má plné ruce práce? A co když nic nevyčenichal a teďka se ti bojí přijít na oči a podívat se ti tam zpříma, Jakube?“
„Ale kdeže. Morris? To je přece charakter (však ho znáš), a kdyby na nic nepřišel, kličkovat ani uhýbat určitě nebude. Ani pohledem. Ostatně, já mám předtuchu, že u Anthonyho na něco kápl.“
„Myslíš?“
„Určitě. Cítím to AŽ V KOSTECH.“
A zda jsem měl pravdu? Kdopak ví. Ale při svých posledních slovech jsem zrovna odklopil víčko a z paštiky se na mne moudře dívalo velké volské oko.


_{^{ikonka: cs.wikipedia.org}}