Za sebou má krom jiných profesních zkušeností úspěšné šéfredaktorství časopisu 21. století Junior, ze kterého přesedlal na stejnou židli v ještě slavnějším časopise
ABC. Zdeněk Ležák ale není jen manažer, editor a někdy i novinář. Na kontě má i knížku. Na Rozhledně si o ní můžete přečíst zde:
http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=11665
Nejhorší je prý první věta. Pak už to jde samo. Je to tak?
Pro mě bylo nejhorších prvních 30 stránek. To byl totiž rozsah mé do té doby nejdelší povídky a já jsem prožíval trauma, že tento limit nikdy nepřekročím, že zkrátka nenapíšu delší dílo.
Člověk má o psaní knih spoustu utkvělých představ, ale realita bude zřejmě přeci jen trochu jinde. Zažil jsi během psaní nějaká rozčarování či překvapení, které člověka předem nenapadnou?
Mám spíš překvapivě pozitivní zkušenost. Na začátku jsem si stanovil, že každá kapitola bude mít šest až sedm normostran a to jsem pak skutečně dodržoval. Vzhledem k tomu, že jsem v životě spíš chaotik, byl takový řád opravdu s podivem. Klasická představa o spisovateli, který na jeden zátah napíše dvacet stran a následně jich osmnáct vyškrtá, to také nebyl můj případ. Vlastně jsem všechno napsal na první dobrou. To pro mě samotného bylo také příjemné překvapení.
Jak to člověka vlastně napadne, napsat knihu?
U mě to spíš bylo tak, že se před tím nedalo utéct. Chtěl jsem psát knížky už od základní školy. Vidět svoji knihu prodávat a dostávat zpětnou reakci od čtenářů - samozřejmě pozitivní, to je pro mě ta pravá odměna a motivace.
Říká se, že postavy žijí vlastním životem. Je to pravda?
Možná to platí i u mých postav. Když chcete, aby nebyly "placaté", musíte jim napsat kus života, kus historie. A když to píšete, postava narůstá a najednou je jako někdo živý ze sousedství. A pak se přistihnete, že říkáte, já o něm ještě musím napsat tohle a tamto, vždyť se mu to stalo a čtenář by to měl vědět. Momentálně pracuji na volném pokračování románu G2R a tam jsou ti hlavní hrdinové zhruba o tři roky starší a je docela zajímavé přemýšlet o tom, co celé ty tři roky dělali.
Jaký okamžik tvorby byl nejsložitější, byla nějaká krize?
Jak už jsem zmínil, těch prvních třicet stran. Pak jsem to celé ze sebe doslova vychrlil.
Když se podíváš na svou knížku dnes, napsal bys jí už jinak?
Určitě, ale především proto, že téma mého románu je velmi současné a z oblasti moderních technologií, tím pádem poměrně rychle zastarává. Za takových pět let bude podle mého názoru vyznívat už trošku archaicky. Ale to jsem věděl už když jsem to psal. O to atraktivnější je ale román právě dnes pro aktuálního čtenáře. Už jsou to dva roky, co jsem knihu psal, takže z pohledu moderních technologií by si nějakou revizi zasloužila. Co se týká techniky psaní, nemyslím si, že za ty dva roky jsme výrazně dál, tudíž se nedomnívám, že bych to napsal líp.
Přibliž nám ještě stručně cestu, jakou tvoje knížka ušla - od prvního nápadu až po to, že si ji můžeme koupit v knihkupectví.
U mého románu je zajímavé, že jsem ho začal psát jako komiksový scénář, který nikdy nedovycházel. Světlo světa spatřilo jen pár prvních dílů. Pak jsem si námět vzal a kompletně ho přepracoval do románové podoby. Téma počítačového hraní, ústřední motiv románu, je mi důvěrně známé. Sám jsem náruživý hráč. Navíc jsem vzhledem k svému dlouholetému zaměstnání v dětských časopisech celkem dobře znal cílovou skupinu, děti a teenagery. Takže se mi to celé psalo docela lehce. Celý román jsem napsal především o víkendech během pěti měsíců.
Není dnes vlastně složitější knížku vydat, než napsat?
Je. A je to dnes pro autora prvotiny opravdu téměř neprůstřelné, pokud za sebou nemáte nějakého "strýčka" nebo kmotra. Nakladateli se samozřejmě nechce do finančního rizika. Já v tom měl štěstí, že jsem šéfredaktorem nejsilnějšího dětského magazínu na českém trhu. A i když na můj rukopis v nakladatelství XYZ reagovali od počátku velmi pozitivně, myslím si, že za rozhodnutím knihu vydat, a to v dnes opravdu vysokém nákladu 2000 kusů, bylo především moje profesní zázemí.
Jak je to s názvem knihy? Vymýšlí se první, a nebo vyvstane až během psaní?
Zmiňoval jsem komiks, který předcházel román, takže tam už jsem měl název jasný. A myslím, že jsem ho měl jasný už od prvního okamžiku. Ono to G2R působí tajemně a přitom je to celkem působivá anglická zkratka slov gate to reality, což je i ústřední předmět románu. Se zkratkami si hraju i ve volném pokračování a i tam mi velmi rychle vyplynul zkratkový název románu.
Co bys poradil těm, kteří mají zatím rukopis v šuplíku nebo třeba jen
nápad a bojí se vyjít s ním na světlo, nebo prostě jen nevědí, jak pokračovat dál?
U většiny rukopisů, které leží v těch šuplících, se určitě nic nestane, když je nikdo na to světlo nikdy nevytáhle. Četl a slyšel jsem předčítat hodně špatných textů i od lidí, kteří byli přesvědčeni o tom, že umí psát. Takovou odpověď jsi asi slyšet nechtěla, ale tak to cítím. První věc, co bych každému doporučil, aby nechal text přečíst někomu zkušenějšímu a poctivě s otevřenýma ušima si vyslechl kritiku, i když to nebude příjemné. Je to strašně těžký proces a ego u toho trpí jako prase na zabijačce. Moje zkušenost je bohužel taková, že ego většinou vítězí a autor se od kritika uraženě odvrátí s pocitem, že ten blbec prostě není schopen vstřebat tak brilantní a vznešené myšlenky. A píše si dál své plytké a klišovité bláboly, kterými plní další šuplíky. Možná je to příliš militantní a nekompromisní postoj. Na druhou stranu si myslím, že kvalitní a originální text v takové zkoušce hravě obstojí a pak obstojí i u nakladatele, který text rád vydá, a to i bez obvyklého fígle na autory prvotin "půjdeme s nízkým nákladem pár set kusů, ale vy jako autor se musíte podílet na spolufinancování nákladů za vydání".