Tou Magnetkou je Jorika
a láska funguje různými způsoby, ale také tím, že si Joriky (která na vás ještě nepůsobí jako magnetka) zprvu nevšímáte, a něčím vás chytí.
Zachytí. Lapí. A sotva se zamilujete, kupodivu zapomenete na sex, na který jinak muži myslí skoro pořád, a láska je pro vás teď oddanost a soucit.
Ten soucit ve smyslu, jak jej definuje Milan Kundera. Ne slabý. A láska je i stesk, když s onou Magnetkou nemůžete být, a po nějakém čase se může přihodit i to, že dokonce na Jediné a Pravé Magnetce zaregistrujete chyby, i řeknete si:
Nechodí snad světem s uzlíkem i hezčí Magnety?
Jenže Magnetku milujete jen o to víc. Umocní to vaši lásku a máte ji teď rádi, že je Magnetka právě taková. Méně toho sníte. Sníte. A sníte, že budete Jorice odevzdáni až do smrti.
Pokorně.
Proč jen nejsem boháč?
Proč nejsem hezčí?
Proč nejsem mladší?
A chápete: Kdyby se ty tři věci vyplnily, byla by Jorika vaše. Ale nejspíš nikdy nebude.
A kdyby? Zvadla by po čase romantická láska jako zvonek bez řeky? A je tahle první zamilovanost jen chorobou? A o kolik by zvadla? Je veškerá láska jen iluzí, anebo něco zůstane, i když se iluze vypaří? A co si idealizuje Magnetkou zmagnetizovaný romantik a proč je všechno postupně nahrazeno jen sexem, není to zvláštní? To jsme chtěli?
Ale v prvních měsících nebo i létech (pokud jste odmítáni) je svět s láskou jiný a dává dokonce chvíli smysl.


2.
Neskomírej
Skomírám?
Dle jakého dalšího člověka to posoudit, když do nikoho nevidím? říkal si Lorenc. No, ale na dopis a hmatatelný bílý papír ještě vidím, i když dopisy jaksi zanikly, i když dnes lidi mají hlavně virtuální adresy. Tedy vedle nosů.
A abys svedl mít rád svět, pokračoval, musíš najít toho pravého. Nebo pravou. Na první pohled je možností habaděj, ale...
I domén takzvaně prvého řádu (jakou je i přípona cz) existuje habaděj, vzpomněl. 324.
To je skoro, co dní v roce. A taková adresa zůstane i zavěšeným kafem, když dotyčného dávno spláchl odliv i s vorem a když ho vody smrti umlčely. Ne?
Přesto adresa mluví, i když jen facebookově. A právě prostřednictvím virtuální adresy...
Ale představ si běžnější nuanci. Nejsi mrtev a Jorika s tebou jenom nemluví. Pak ovšem může být právě profil tím jediným, co z ní máš, když už nedošlo na pražádný hmatatelný talisman anebo její punčochu. Anebo knoflík kabátku.
„Joriko, píšu Vám nový příběh.“
„A o čem?“
„O Vás. O čem jiném?“ A zase spatřil chvíli, v níž seděl proti Jorice a jejím dolíčkům ve tvářích a kolem šuměla jen kavárna &Sangri-La a Jorika jako by se pohybovala všude okolo s něhou zvláštní řeky a dokonce i jako servírka nosila geniální černé sako. Ten fetiš.
Díval se na knoflík a nechvěl se chtíčem. Chvěl se však. Zeptal se: „Co když jsem ten pravý?“ Ticho jako kdyby bušilo o překot. Jeho srdce? „Protože vy jste ta pravá.“
Zaklínadla.
Ta, jež druhý den vetkal do dopisu. Připsal: Magnetce Lorenc Jestli se mu stýskalo?
To tenhle příběh nevyřeší, ale pokud jste zvyklí psát, měli byste psát o tom, co vám chybí. A pokud láska není opětována, tak proč bychom o ní nepsali?
A vše, co chceš, najít nemůžeš, přesvědčoval se. Povede se to jen semo tamo. Někomu. A náhodou. A přece mu Magnetka nešla z hlavy.
Magnetka a kamínky magnetovce alias ženské logiky. „&Skoda, že nejsem Brad Pitt. &Skoda, že jsem nedokonalý. Je snad nedokonalá i Jorika?“
„Hošane, ta je nedokonalá daleko méně!“
Vedl tento pošetilý vnitřní monology a vyčkával, zda na něj Jorinda přece nezačne být hodná. „Vždyť to by mi stačilo! Ne?“
Snad. Možná. Ale co Magnetce vyznal lásku, nemluvila s ním a on slyšel snad i tikot ticha. Klapoty bot, jak mu utíkaly sny. A sem tam prchal sám před sebou, ale nejvíc právě před Magnetkou i láskou jako takovou. Upadl.
Zase se chytil. Sebral se za vlastní límec a vrátil se do &Sangri-La: „Joriko? Ať je to jako dřív.“
Jenže postrádal čarovný proutek. Prut jménem Mandrage. A servírka Magnetka tedy zarytě mlčela. Dobře to znal.
„Nejste má, milá Joriko, a já to přece dobře znám a vím, ale zapomeňte, co jsem tenkrát blábolil o lásce a nechme plavat po řece pubertální vyznání, na to zapomeňte.“ A buďme někdy spolu! toužil vyhrknout. Bloumejme ulicemi jako tem Kalousek v písničce! Jsem šroub, ale tak nevinný! blouznil. A třeba ani nepotkáme zvracejícího námořníka Pepka, ale spíš nějaké dobré známé. Nejsme sami. A proč neutéct z města a nejít loukou a nenarazit i na piknik a... A...
A nic. Jorika Lorence nechtěla. Ani poslouchat. A šla si po tedy postěžovat na lampárnu Hlavního nádraží.
„Obtěžuje!“
Zprvu reagovali benevolentně: „Víte co? Přijďte, až to udělá podruhé.“
To si už dal „majzla“ a radši šel spát. Když se probudil, byla sobota a on psal. Myška, jmenovala se nakonec jeho povídka a Lorenc se opravdu poslední dobou cítíval jako myš. A někdo se zamiluje těžce jako v železárnách, ale Lorenc se zlehýnka odlepoval až k oblakům. A podobně lehounká bývá i myš lapená větrem, nebo spíš ta, se kterou si zlověstně pohrává kotě.
Anebo dvě koťata. Vidím ty jejich čuminy přímo nad sebou! I chřtán! I čelisti, snil a choulil se, ale zůstal i praktický, takže Myšku vydal jako součást jedné oficiální publikace (i když se štěstím). Publikaci vložil do obálky a obálku poslal na Joričinu adresu, nebo tedy spíš na adresu Joričiny maminky do Úlic, ale taky trochu na adresu její starší a vystudované sestry. Adresu vykutal v seznamu a následující tři dni neskomíral, ale uplynuly jako živá voda, než ticho zase vyštrachalo svou hlubinu.
Do nové tůně samoty obdržel tuto textovou zprávu: „Brr, takovou hovadinu jsem už dlouho nečetla, radši nepiš a hlavně nevolej. Nikdy Tvá.“


3.
Nikdytvá
V první nanosekundě se Lorenc cítil raněn, ale následující vteřiny jeho ránu brilantně obalily fáčem. Už nekrvácel, už žasl a dokonce podlehl štěstí. Na chvíli totiž umně abstrahoval od první z vět a zůstalo: Radši nepiš a hlavně nevolej.
Přitiskl si dlaně na spánky a ke slovům Nikdy Tvá. Ona mi tyká?
Bylo to víc než fajn. Hm, a sice píše hlavně nevolej, ale žena přece často chce, aby muž šlapal po její vůli, ne? Netvrdí to Nietzsche? A neposkytla mi právě a vědomě i číslo mobilu?
Nikdy jsem jí ovšem nevolal, je to tedy výzva? Možná. Ne. Namlouváš si to. Co když nenamlouvám. Odepsal: „Omlouvám se za pubescentní dopis, ale ta Myška ujde. Co?“
Splétaly se dni, za kterých nepodnikl nic, až se konečně přestal upejpat před oním novým číslem, tou akvizicí v mobilu a ne 6. dubna napsal: „Stejně miluju Pippu.“
Bylo to ve čtyři odpoledne a když zprávu odeslal, čekal chvíli reakci. Pippa, jak víme, říkají sestře vévodkyně z Cambridge.
Pip! trhl telefon Lorencem. A v televizi řekl ve filmu Casablanca Claude Rains: „Jsem v šoku-“ Lorenc četl: „Já tebe taky.“


4.
Já tebe taky
Čas začal ubíhat jinak.
Jediná hodina jeho života, ve které souběžně platily obě následující věci:
1. Lorenc miluje Magnetku Joriku.
2. Lorenc je Magnetkou trochu i milován.
Zatímco věřil, sny putovaly co kolona soumračným vozů mlhou. Digitální rychlostí se měnily jedna v druhou vteřiny a svět se transformoval. Roztočil se na zcela opačnou stranu a ostatně i ta Casablanca pokaždé působí trochu jinak a je to šťastný film i s tou svou nemožně nepravděpodobnou mlhou v Maroku.
Ale Lorenc nevnímal Claude Rainse, nýbrž tikot.
Tikot. Stál tu. A přece má Casablanca smutný příběh!
Jak mám věřit textové zprávě? Po právu váhal.
Magnetka asi mínila ráda jako kamaráda. Ne? Ale stačí. Umiňoval si, že mu to přece stačí, a přemýšlel, zda by Joriku uživil. A jak. Hokejem? A jestli by se jí přece nemohl zalíbit. A jak by žili. A vůbec. Ale nehodíme se k sobě, říkal si vzápětí. Jsme každý z jiné hlíny. Nebo ne?
Něco měli společného. Co?
Ale mohl bych si pak vůbec ještě číst? ptal se naivně.
Psal bych? Dál? A kdy? Kdy asi? Měl bych vůbec ještě tu potřebu? Za podobných úvah dospěl až k té hlavní: A co děti? Mají si kde hrát? A rozsvítil mobil. Já tebe taky, četl. Jak to mohla napsat? Rozhodně na ni budu hodný, ale... V duchu Joriku líbal a jasně, po čase mi řekne: „Není to pravá láska, co k tobě cítím,“ ale třeba i dodá, že to nevadí. Zase tak. Třeba i dodá: „To vůbec nevadí, Lorenci, a jen si nebudeme lhát.“
„Takže jsme kamarádi?“
„Kamarádi? To jsme! Jako z filmu.“
„To ale není moc reálné, viď!“
„A proč by nebylo, pane?“
„Přece... Přece se říkají ty věci o kamarádění mezi mužem a ženou.“
„No, tak jim neuvěříme!“ řekla by Jorika hned.
„Hm, ale říká se, že nic podobného neexistuje.“ A není v takové situaci lépe být gay? napadlo ho a smál se. Nebo se jako gay chovat?


5.
Ať vejde ten pravý
Nakonec mě Jorika asi zradí! představoval si Lorenc, a kromě toho má kluka, pokud vím. Jakuba. Hm. Přesto mi ale napsala.
Anebo ne? Anebo se mi to zdálo? Jen? Žiju ve snu? V iluzích? Nakoukl znovu do telefonu.
Zprávu našel, i když neuvěřitelnou. Krindapána, jak se to mohlo stát jak? A uvažoval.
Třeba se Jorika dostala do potíží, i když je tak krásná.
Do jakých?
Co můžu vědět? Ale dostala. No, a jak tím byla rozhozená, vzala na chvíli za vděk i mnou. Ne?
A viděl ji ve tvaru masožravé sasanky a opět prožíval magické chvíle v nitru &Sangri-La.
Ta Pravá popocházela za pultem, zatímco Lorenc byl zaměstnán v muzeu vybudovaném okolo a během pauzy usedl na vysokou stoličku proti Jorice. Její oddaná kamarádka Míša Dvořáková srkala kávu vedle jako svědkyně.
Lorenc dopil kolu, což bylo málo na kuráž, a slyšel své: „Co víte, třeba JSEM ten pravý.“ Odmlčel se. „Protože vy jste ta pravá.“ A Jorika řekla velmi rychle, ale i tišivě: „Ale to se vám jen zdá.“ Ale teď tady byl jen mobil a v 16. 05 Lorenc odepsal: „Ale říkám Pippu!“
Dvanáct minut nic, i když (pravda) pavučinu v koutě on zase tak bedlivě nesledoval a třeba tam probíhalo mučení, ale v 16. 17 četl: „Sestra říká Pippa kočce.“
Odpověď Lorence udivila.
Joričina sestra Katka? Jsem tedy náhle skoro v rodině! Jak to? Nešlo věřit. Přesto ho ale napadlo: Akceptovaly mě. Hú! A sotva si to bláhově představil, odepsal: „Mám taky kočky. Bělinu, Čertíka, Edu. Pip! A šťastně četl: „Roztomilost sama! Nechceš je portrétovat?“
Něco ho trklo.
„Za tisíc korun?“ dodal telefon. Magické kouzlo slavné Lorencovy životní hodiny se v tu ránu rozdrolilo v popel a praskla i bublina naděje, Vnímal, že se tříští ve střípky o podestu rozčarování, ale fantazie zůstala po ruce a ihned vyčarovala Malující Magnetku Joriku.
Anebo je to nemožné?
Je to vyloučené. Proč? Protože Jorika nemaluje.
A ženy vůbec malují málo. Váhal.
Třeba začala.
Anebo se mnou takto žertuje.
Vzpamatuji se? Vůbec? Někdy? Vyťukal: „Copak o to, koupil bych rovnou hotový obraz.“
„Proč ne?“ odpověděl telefon. „Pár jich mám na výstavě Pěna ve Zlíně, další v ateliéru. Domluvíme se.“ A Lorenc to ochrnutě četl znovu. „Okolo deváté večer ti mohu zavolat.“


6.
Po sprše
Zase si představil, že je gay. Proč?
Snad proto, že vycítil, že komunikuje s mužem?
Snad pod vlivem absurdity? Ale život je absurdní, aby se vždycky našla naděje. Sem se ovšem vloudila spíš chybička. Jak to?
Že bych si Joričino číslo špatně uložil?
Nebo jsem neuložil nic? „Nevolej,“ odepsal onomu malíři letargicky. „Mám nějak radši esemesky, to se neleknu. Obraz koupím, ale došlo k nedorozumění.“
„K jakému?“
„Měl jsem za to, že si píšu s jednou holkou, do který jsem zamilovaný, místo toho koukám, člověče, že si tvůj mobil jen půjčila.“
„Ten ale nikomu nepůjčuji.“
„Ani ženě?“ zkusil to Lorenc.
„Omlouvám se. A já zas myslel, že mi píše mladší sestra.“
„Aha.“
„Z pracovního vyučování. Jsem malíř Luboš Kučera.“
Jak se to mohlo stát?


^{ikonka: nothrowaways.wordpress.com}