První díl si můžete přečíst zde: Nikdytvá Magnetka
Druhý zde:NIkdytvá Magnetka (2)


10.
Ó, mé &Sangri-La
Zase jen sen? litoval.
Kéž by mě ale Jorika opravdu uviděla v koutě Rock´n´Wallu s Veronikou a Markem. Jenže nejsou mými přáteli.
Ale kdyby byli, jistě by Magnetka dospěla k závěru, že i ona a já může být kamarády, nebo ne? Kdo je v tomhle světě sám, stává se jen stále osamělejším. Kdo sám není, má to obrácené. Ale vážně, co bych Jorice asi řekl a k čemu bych ji přirovnal?
„Jsi centrem Evropy i palačinky!“ ujistil bych ji?
A ona? Jen by dál mlčky omývala skleničku na dně mé duše. „Jsi i středem vesmíru. Joriko!“
Prudce otevřel oči.
Civěl z válendy do stropu a snění je možná někdy plané, ale neměli bychom sny podceňovat, protože jde o testy. A právě v jednom takovém testu-příběhu-snu Lorenc vyprávěl Jakubovi, jak potkal Joriku na Hlavním nádraží u lampárny, kam si chodila stěžovat, a jak byla šarmantní. A jak velmi. „A já se jen zastavil. A než jsem se vzpamatoval... Zkrátka jsem se nezmohl... na nic.“ To na tebe by se usmála, Jakube, věděl.
„Možná,“ odpověděl Jakub myšlence. „Ale třeba tě neviděla.“
„Ale jo. A šla dál. Nezpomalila. Je mi to líto.“
„Utekla ti. To se stává.“
Lorenc nebyl nejdokonalejší muž a nejradši by se vybrečel. Říkal si stále, že propásl šanci od Boha. A co když jedinou? Jako v božím snu vcházel znovu a znovu i do Jakubovy a Joričiny muzejní kavárny, ačkoli ji ti dva dávno opustili co nevýdělečnou, a Jorika a Jakub seděli bok po boku na vysokých stoličkách a nechávali se naposled obsluhovat Míšou Dvořákovou.
Ó, &Sangri La! Proč sem ale lezu nezván?
Proč jsem Don Quijotem?
Vešel – a v pikosekundě k němu Jakub a Jorika otočili krky a dotkli se Lorence svorně propletenými pohledy, protože láska existuje a nejde jen o ztopoření. A láska znamená dívat se stejným směrem, vybavil si. Možná i jít. Chodbou. A ptal se sám sebe, proč smělo být svorného otočení jejich očí v jeho životě jen vteřina.
A proč víry v esemesku JÁ TEBE TAKY jen hodina.
Vždyť někdo to má pořád! A já ne. Jak to přijde? A komu dát do zubů? Sním, to jo, ale marně a jako v sentimentálním románu. A snil, že si Jakub a Jorika řeknou: „Ach, vždyť my za ním přece musíme.“
A jak řekli, tak udělali, stálo v Andersenově pohádce. A když Lorenc kdysi ve dvaceti letech (a dvacet bylo i Jakubovi a Jorice) trávil čas na vysokoškolské geodetické praxi v Jeseníkách, každý večer nakonec zhasli ve svém srubu (jednou si ale předtím přehráli Mrazíka) a on začal vyprávět.
Komu? Vlastně všem. Ale usínali čile - a nejblíž Lorencovi naslouchal Kubánec Hektor, který se mu poslední den i svěřil: „Víc než zápletky se mi líbí snít.“
„I tobě?“
„Jo. Asi jako sníš a pábíš ty.“
„Jo, a pak mě nadchl jeden obrat.“
„Obrat?“
„Často jsi ho opakoval. Jak řekl, tak udělal.“

11.
Lze definovat pravý sen?
Jen párkrát v životě poníka i muže se opravdu živě zdá o Té Pravé.
O Té, Která Skutečně Chybí, a s kterou by nás bylo - zdánlivě - víc.
Zdánlivě? Ano, protože ve skutečnosti bychom nebyli s Jorikou nijak nadlidští, ale jen normální a správní. Už bychom nelapali andělíčky u dna. Ale jen málokrát se v životě odehraje podobné vidění, jen málokrát.
Tím spíš ale bývají krásná. O to bývají i procitnutí po nich zlejší.
A přece sněme! ujišťoval se Lorenc a vybájil si dokonce i to, že mu zabzukne další textová zprávu: „A zase spolu chodíme.“ A podpisy: Jakub.
Jorika. „A píšem ti to dohromady, to koukáš. Zatím ahoj“.
O jejich vysněných slovech ohromeně přemítal. Nato odepsal: „No, tak vidíš, Joriko! Už spolu nemůžem chodit, my dva. A vidíš, běda, nemám od tebe ani talisman.“
„To Jakub jo,“ odepsala bezelstně, když tu Lorenc procitl a vzpomněl, co napsali Camus a Holderlin. Toho dne pochopil, že existují nejméně dvě pravdy, ale ta jedna nikdy nesmí být vyslovena.
A asi se nepletli, ti dva,  a bohužel jsem pravdu před Jorikou neprozřetelně vyzradil.
Jakou?
„Miluji tě a jsem na to sám!“
„Miluj si mě a buď za to sám!“ vytrestala jej, A kdysi, v zoufalství vyšel Lorenc ve službě před muzeum a náhodou tam zrovna Jakub čekal na Joriku, ale k Lorencovi pootočil hlavu. A řekl: „Nechceš s námi jet na pouť k Jiřímu?“
I tu větu si však Lorenc jen vysnil. A také to, co odpověděl: „Aby ne, ale jsou čerství koně?“ Rozhlédl se.
„Jací koně?“ zeptal se Jakub.
Jací koně.
To řekla i Emilka dědečkovi ve filmu Válečný kůň - a Lorenc se na to zrovna chystal do kina, a je kvizovou otázkou, zda má být také valach odpovědný za svou růži.
Nevěděl to. A stál na nehybném zemském povrchu, ale neustále zažíval zemětřesení jako v Japonsku. A stýskalo se mu po Jorice a najednou i po kalných očích jakýchsi studní na všech koncích našeho světa, ze kterých pijí koně i lidé, a zkrátka už z lásky blouznil a studánky servírčiných očí to nepřicházely změnit. Kdypak je zase uvidím?
A docela racionálně si uvědomil, že čistě přímočará upřímnost do života opravdu nepatří.
Bohužel. A je třeba rozličných kliček a taktik a maskovat lásku. Ale na to, pravda, nemusíte být válečný kůň a rozhodl se, že bude všem lidem, kteří Joriku i jen trochu znají, strategicky říkat: „Nemiluji ji.“
A že bude tu větu schválně vyslovovat trochu neobratně anebo... I nevěrohodně. Proč?
Aby vzbudil nejistotu a vytvořil záhadu. Jak však prahl po tom, aby se ho Jorika a Jakub jednoduše zeptali: „Jak se máš?“ A co jen měl plánů ohledně Joričina získávání na svou stranu! A dle nich hodlal Joriku přehlížet zrovna jako ona jeho, ale zároveň chápal, že je život krátký na něco takového. A na podobnou metodu. A chápal, že ho ten přístup připraví i o zbytečky času, který mu byl s Jorikou vyměřen. O jediné málo, které sdíleli. Sem tam-
Mají tedy podobné strategie a hry na strategii vůbec cenu?
Pochyboval. Ale utěšoval se, že jde přece o dočasnou taktiku, se kterou zase skončí, a na adresu hotelové školy Jorice bláhově zaslal písničky Petra Nováka podepsané v přiloženém dopise slavným hercem. „Peter was my good friend and I love you. Tom Cruise for Jorika.“ A Lorence poprvé napadlo: Budu-li teď někde v hospodě s Jakubem, budeš se mnou vždycky i ty!
A budu-li v &Sangri-La s tebou, bude tam vždycky i Jakub.

12.
Džunglí, a to krásnou
A mohli se přitom tak lehko a navždycky minout! A ne?
Co kdyby třeba Lorenc nezačal pracovat v muzeu, kde si Jorika a Jakub našli na čas kavárnu? A co kdyby &Sangri-La obsadili milenci v jiném ročním období? Nebo v úplně v jiném roce? A co kdyby veškeré lodě zůstaly zakotvené ve vlastních docích? A jak je asi definován nelesní, a přesto začarovaný kruh?
Asi tak, že vás dva lidé považují za zoufalce a nedojde jim už, že jste zoufalý právě proto, že oni dva vám chodidly šlapou po spáncích. A ani to nevědí.
Ale ve snu? Tam může být všechno i právě naopak, takže Jorika s Jakubem a Lorenc seděli u ohýnku až kdesi v Africe a vůkol on vybájil i krajně romantickou zem, jaká však v úděsné Africe nikdy nebyla. A nazítří?
Uspořádali i dobrodružnou výpravu, jak se to naučili už v mateřské školce, a šli za největší kočkovitou šelmou džunglí Mgvou a Lorenc zároveň snil i neafricky. Jak?
Že na něj ti dva odevzdaně čekají na lavičce u banky X, zatímco Jakubovo Audi parkuje opodál a ve stínu. A Lorenc? Si šlape z práce a usedne na správnou stranu lavičky, tedy k Jorice, a není to možná sen, možná ne zoufá si. A ti dva tam opravdu čekají a to přece nejsou Marek a Veronika. Potkalo mě už někdy hezčí překvapení?
O tom pochyboval. Ale bylo tu. A vstali a šli mléčně slaným městem, které tak dobře znal, a pojednou ulice vnímal nově, jako vycíděným sklíčkem. „To máte svý auto za rohem?“
„Když si to chceš myslet.“
Nečekalo tam a loudali se a Lorenc se pokusil o vtip: „Vy dva jste kvůli mému odchodu z muzea opustili tamní kavárnu &Sangri-La, ne?“
„Když si to chceš namlouvat,“ ušklíbl se Jakub a Lorenc si pomyslil: Ani nevíte, jak rád vás rád píšu. A ubírali se mlhou a on uslyšel: „A co bys vlastně chtěl?“
„Nic.“
A to právě představovalo problém, i když menší, a Lorence se skutečně zmocnil pocit, že nelže a nic se pro něj rovná oceánu. I vesmíru. Ale i pouhé této procházce parkem. I jen lavičce, té se zákazem krmení holubů. A věděl: Jakub a Jorika se mi vysmějí a já je ztratím pro tak ubohé požadavky..
„Tak málo? Měl by ses chtít prohánět s plachtou po jezeře – a četl jsi vůbec Ransoma?“ uslyšel Jakuba. „Měl bys chtít prorážet holýma rukama džungli jako tank a měls bys...“
Ale Lorenc zavrtěl hlavou. „Jakube, to je pro román. A v džungli by nás něco uštklo.“
„Jo, přesně. Právě tebe by sežrali mravenci. No, tak to napiš, no. Když ti to stačí. Ale měl bys po úspěších aspoň toužit.“
„Vážně?“ A díval se na ně na oba. „Na to nemám.“
Ani na Jakuba, ani na jeho Joriku, domyslil. A ve snu se ti dva ocitli dokonce u něj v práci a to znamenalo, že spolu hlídali jakousi rozsáhlou budovu a párkrát za noc vyráželi na obchůzky, ale dokonce i přes den tam občas spolu strávili půl víkendu anebo (a bohužel) i víkend sakumpakum. Ale že sloužil s nimi, tak to více než šlo.
Ve skutečnosti ovšem chodil sám a především uvnitř výtahu se mu vždycky zastesklo nejvíc a v úzké chodbě v podkroví znovu. Opakovaně tudy procházel a Joriku a Jakuba si jenom představoval, ale znovu a znovu. Vedle sebe. A jak taky jdou. Stejným směrem.
„Hele, co nás sem do tohoto brlohu taháš?“ vyhrkl v tom snu jednou Jakub.
„Možná proto, abych nedostal klaustrofobii jako Woody Allen?“ zeptal se – a kráčeli chodbou vážně stejným směrem a Jakub ani Jorika se na Lorence vlastně ani moc nedívali, ale co?
To nevadilo. Byli tu. Což se mu zdálo podstatné. A bylo to tedy podstatné a nešel sám a princezna Kate a princ Williamem ostatně nedávno rovněž usedli po boku jednoho režiséra a snílka, aby zhlédli Válečného koně. A jedno vím! říkal si. Všechny ty mé vlastnosti, které se narodily jako následek toho, že mi chybí Jorika, jsou interpretovány špatně.
A jak?
Už jako příčina toho, že mi Jorika chybí.
A tak to na zemi bohužel bývá. Příčiny máme za následek – a naopak. A Lorenc bohužel nežil ve světě, který obývali ti dva, a zůstával i jinou generací a profesně také daleko. Nicméně si říkal: Neexistuje snad smích?
A neexistují snad i mé pokusy o humor? A mluvení?
A nejsou snad i tyhle pokusy jedním ze světů anebo rovnou kosmů a nepřekonám já hranice toho jejich světa právě tímhle?

13.
Ten den, kdy jsme byli prvně spolu
Probudil se. Stál na mostě, ale nepomýšlel na sebevraždu. Hleděl k hospodě. K Rock´n´Wallu. „Mám tam jít?“
Nemám? Mnul čtyřlístek. V bříšcích prstů. A Joriku v duchu viděl.
Anebo spíš její fotku, kterou si pojmenoval Já, Vy a mé sako, když se skoro fetišisticky cítil oddán onomu černému kabátku? Jorika sako na snímku vyloženě dávala na odiv a on byl ostatně oddán i její punčoše. I...
A právě z hlediska saka a punčochy o Jorice taky toužil zblízka vyprávět a nevtělil se snad i ten Suchý do pyžama, aby ses ve mně vyspala? Ach, ty svůdná, sladká Joriko, to černé sexy sako ti sekne jako berušce z lesů a já tě v něm miluji.„A bude se podle toho kabátku jmenovat i nějaký tvůj příběh?“
„Ne,“ zavrtím hlavou.
„Ne? Tak jak se bude jmenovat, Lorenci?“ zeptáš se, Joriko.
„Ten den, kdy jsme byli prvně spolu. Neujde to?“
Přikývla. „Ujde. Ale jak nazveš stejnou povídku i s ohledem na mého Kubu, mizero?“
„Na Jakuba ohledy brát nebudu, když mi přijde hezčí než já.“
„Ale měl bys. S Jakubem chodím. A pokud mě máš opravdu rád, tak mi přece Kubu ani nemůžeš chtít brát, ne? A nemůžeš chtít změnit situaci! Lorenci, já nejsem sama. Ty to víš. Tak jak by se objektivní povídka o tom jmenovala?“
Váhal.
„Jak?“
Řekl: „Ahoj, smáli se oba.“

14.
Sherlock Holmes a John Watson v Rock´n´Wallu
Uprostřed dalšího snu si Lorenc uvědomil, že ho někdo upřeně pozoruje.
Kdo to byl, když ne Bůh?
Muž, který stál na začátku Rooseveltova mostu a dotýkal se sochy svatého Patrika. Před sekundou musel asi vystoupit po schodech z dolních Stínadel. „Jsi to ty, Lorenci?“
Tak se ptal a Lorenc přikývl. Jsem.
„Kam máš namířeno?“
Kývl k Rock´n´Wallu. Ale bohužel bez Veroniky a Marka.
„Kde jsi je nechal?“
„Ale to já nevím, vůbec se neznáme. A přitom já sám do Wallu, kde je i horolezecká stěna, nedokážu vejít.“
„A co tedy uděláš?“ zeptal se stín u sochy.
„Vrátím se domů.“
Ale napjatě a dál zíral k osvětleným oknům.
„A co tam jít se mnou?“ zeptal se Jakub.
Lorenc přestal okna Rock´n´Wallu sledovat, přeostřil a představil si, že Jakub není barman a hospodský, ale Watson z televizního seriálu. „A já nejsem Lorenc,“ řekl si, „ale Sherlock Holmes.“ A šli do Rock´n´Wallu a Jorika tam uvnitř dávno žila, i když chodila s jistým Michalem, a když uviděla starého dobrého Jakuba, odvrátila oči. Ale Jakub na ni promluvil. „Dej nám dvakrát kolu. A dáš nám i...“
„Zato ty se nedáš, co?“
Jakub zavrtěl hlavou a Michal Kroupa tam zrovna ke své smůle nebyl, i když ne zase tolik ke smůle, když ho Jorika stejně měla ráda.
A Lorenc zas nikdy nezapomene na chvíli, v níž Jakub usrkl Jima Beama s kolou a v níž se Jorika nad svým bývalým milým zastavila s velmi čisťounkou utěrkou. A Lorenc je pozoroval. Což bylo typické. Ale Jakub vstal a obešel tři, čtyři židle a zastavil se právě u Lorence, i když nepřestával sledovat a vnímat krajně voňavou Joriku. Pak se podíval k Holmesovi a ukázal na něj shora prstem: „Je tu, ale zapomněl. Už tě nemá ani trochu rád, Jory!“
A Jorika - se skotsky kostkovanou utěrkou - sledovala je oba a zatímco Jakub byl zvyklý vyhrávat, Lorenc se zase už cítil jako zlomený šíp z indiánských válek. A na podrážkách měl přikovány i zlomené podkovy. A náležely koni, ale nebyl moc válečný.
A Jakub se pousmál. A Jorika taky obešla stůl, dotkla se Jakuba cípkem utěrky a vzápětí i loktem a pojednou se nad Lorencem objali. Nestali se klíšťaty, co si pijí krev, to ne, ale pusu mu dala a Lorenc si představil: Nejsem.
Tady už vůbec.
Ale věděla o něm a dodala: „Už se na tebe nezlobím.“



^{ikonka: elizabethin.blog.cz}