Minulý díl si můžete přečíst zde:Nikdytvá Magnetka (3)

15.
Co bude po smrti
„Na mě už nikdy nebudete hodná?“ zeptal se Lorenc poněkud teatrálně.
„Ale jo.“ A pustila Jakuba a dotkla se pro změnu Lorence, ten vstal a jednoduše ji rovněž zkusil políbit a nebránila se. „Joriko!“ začal Lorenc s představou různých romantických filmů, které obvykle sledoval sám, ale Jakub pohotově poznamenal: „Třeba byste spolu chvíli mohli i chodit.“ Zasmál se. A ahoj, smáli se oba!
„Jo, to je dobrý. Ale co vy? Proč jste se dvakrát rozešli?“ zeptal se Lorenc jako Sherlock, i když Holmes by se vlastně ptát nemusel.
„A co je ti po tom?“
„Co?“ Chci se vrátit do vyvatované doby, kdy jste spolu ještě žili. A šťastní, věděl Lorenc.
„A proč se tam chceš vrátit?“
„Jak to mám vědět?“ Některé věci se stanou. „A jestli tě to zajímá, napiš o tom knížku.“
„Další? Nepřeháníš to už?“ Jakub váhal. „A jak se bude jmenovat?“
„Velice o Jorice.“
„Nestačila by povídka.“
„Krátká?“
Jakub přikývl, ale Lorenc smlouval: „Dvacet stran.“ A když přijde ženská do let, obličej si často opíchá botulotoxinem, nicméně toto Jorika neměla v plánu a do let ostatně zdaleka nemířila. Jorice bylo opravdu dvacet a Jakubovi jen o malinko víc.
A přece si Lorenc podobné setkání po letech představil a jako by všechno, co tady čteme, napsal až strašidelně dávno, načež uplynula celá desetiletí, než znovu potkal Joriku.
„Líbím se ti ještě?“
Tak se ptala zralá žena. Léta žila s Jakubem a stála proti Lorencovi na zvetšelém Rooseveltově mostě nad Stínadly.
„Líbíš.“
Ne poprvé ho napadlo, že má Jorika stejné datum narození jako jistá Carla Bruniová, ale i manekýna Kuchařová. 23. prosinec. Připomněl to. Setkali se totiž den před &Stědrým večerem.
„Vidíš, a po nich dvou ani nevzdechnu,“ dodal.
„Po mně taky už ne.“
Zavrtěl hlavou.
„Anebo... Vzpomínáš na mě?“ zeptala se skutečně jako v romantické filmu. „Děláš si to, když na mě myslíš? Co? Strkáš mi to v duchu do zadku i do ucha,“ zasmála se, „a toužíš se mi udělat do boty?“ Jak jen byla po těch letech ironická a jednoduše i sprostá. Čert!
„Anebo si snad v duchu perverzně představuješ, jak mi osobně natahuješ tenké černé punčochy jako nějaký fetišista? Trháš je na mě? Co tě vzrušuje?“
„A co koho? Záleží na tom? S tebou jsem se ani v duchu nemiloval.“
Pochopitelně nevěřila, jak by to šlo?
„Vážně ne!“
„Ale musel jsi...“
„No, ale vždycky se to vzápětí svezlo za jinou.“
„Svezlo?“
„Nepředstavoval jsem si tebe.“
„Takže mě ani nemiluješ.“
„Nepředstavoval jsem si těm právě proto, že tě miluji.“
„Nevěřím.“ A odmlčela se. „To, co mi tu vyprávíš, by se možná stalo, kdybys mě měl a kdybys mě měl už dlouho.“
„Možná. Jenže i tohle mi přijde přirozené.“
„Ale blbost.“
„Proč? Joriko!“
„Co?“
„Láska sexu překáží. Vlastně.“
„Tak to slyším za ty roky sexu o sexu poprvé.“ Odplivla si.
„Uznávám, že došlo i na výjimky, ale potvrzují pravidlo a obecně platí, co jsem řekl.“
„Takže mě nosíš v srdci jako ideál?“
„V srdci? To se jen tak říká. A navíc si ani nemyslím, že jsi dokonalá. Ale pro mě jsi byla vždycky ideál.“
„Ty jsi mi taky chyběl.“
„Ale ne každý týden.“
„Ani každý rok,“ zavrtěla hlavou. „Opravdu má zrovna narozeniny.“
„A co bys chtěla?“
Jorika zaváhala. „Určitě hlavně sto čtyřicet milionů za jediný vyhraný hokejový zápas.“ Pousmála se. „Nemyslím to ironicky.“
„A dál?“
„Abys měl ramena.“
„Stačí.“
„A kolik roků bychom za ty hokejové miliardy mohli bezstarostně žít?“ zeptal se Lorenc a ani on nebyl ironický. „A je to pravda! Partnera jednoduše soudíš podle ramen a povolání.“
„Anebo renty?“ ušklíbla se. A náhle ji někdo políbil na ucho.
Jakub. Vzápětí se nechala políbit i na krk. Lorenc je sledoval klidně. „Stejně bych to rád zažil aspoň po smrti,“ prohodil.
„Jo? A co?“
„Vás?“
„Teprve až budeš mrtvý?“ A Jorika se zasmála. „Jak by šlo?“
„Jako když vatuješ prázdné chodby.“
Protože vedou všude ve mně a nedělal je krtek. Odtud vybírám příběhy, věděl.
„Co když ale po smrti nefunguje nic?“
„Ani trochu?“
„Vůbec nic!“ zavrtěli Jakub a Jorika hlavami a ťukli se čely.
„Proč bych tomu musel věřit?“
„Jo, to je pravda,“ řekl Jakub. „Proč bys tomu musel věřit  – a všecko se nakonec stejně dovíme, ne?“
„Ty bys chtěl vatovat už tady,“ řekla najednou Jorika.
Připadali mu jako údolí plné koní. Jako zajímavý pár. Jako ďáblové i andělé všedního dne. Jako hrdinové Páralova románu. Jako hrdinové jeho povídky. Jako Kate a William „Ale peklo jsou obvykle ti druzí, na to, propána, nezapomínej!“ uslyšel jako z mlhy Joriku tou omamnou vatou.
„Peklo? Je spíš opakování,“ odporoval.
„No, tak je peklo opakování s druhými, no,“ shrnula to bystře - a vlasy z čela si také shrnula. A taky už věděl, že v lásce vůbec neplatí ono jak řekli, tak udělali, protože mezi láskou a pohádkami je velice podstatný rozdíl. A pokaždé, když si večer lehnu, budu se k vám vracet, říkal si a viděl i jedno dopoledne, během kterého byl ve svých dvaadvaceti letech ještě zaměstnán u geodézie.
Cvrlikajícím letním sadem šli s kamarádem k nějakým chatám, ale Mirek ho opustil. Z okna se vyklonil starý, polonahý muž a Lorenc se nechal pozvat do jeho obydlí. Byla tam i horolezecká stěna a pár knížek na poličce. „Já jsem spisovatel,“ honil si stařík triko.
Lorenc tomu moc nevěřil. Rozhlížel se. „A co jste napsal?“
Muž v kraťasech ukázal na komodu a malé papírky rozházené mezi barevnými ubrousky. „Hlavně rozhlasový hry. V padesátých letech.“
Sajrajt, napadlo Lorence bezděky. „Co se tu válí?“
„Věty.“
„Věty?“
Ten dramatik přitakal. „Prošel jsem jako údolími skrz údobí života, kdy jsem si musel každý den něco zapisovat, abych se nezhroutil. Ve stáří se na to už blbě vzpomíná.“
„A na co?“
„Na city.“
„A tyhle věty...“
„Jsou to jenom fragmenty. Sestavuji je jako lego. Píšu podle toho. Okolí vět vatuju.“ A stařec, který nepůsobil jako homosexuál, zvedl bledě modrý papírek a četl: „Zabil se ne proto, že byl gay. Oddělal se proto, že cítil normální přátelství a v tomhle divném světě nenaplníš ani to.“
Lorenc polkl. Přes květináč uslyšel Mirkovo volání. V kapse měl pásmo. Díval se na papírky a ještě jeden si vybral a stačil přečíst: „Co je zázrak? Bliknutí blesku. Bliknutí blesku, ve kterém milovaná dívka najednou uvidí a pochopí tvou lásku.“
Na komodu padl stín.
Byl to stín spisovatelovy ženy. Lorenc se na ni ale nepodíval a přečetl ještě slova na zelenavém útržku: „Život je plný oken. Na nebi vidíš po bouřce duhu. &Skálu různě tónovaných hodin svého života. A každá hloubka tónu je intenzitou, se kterou se ti v té které hodině stýskalo. Intenzitou, se kterou jsi marně miloval. A z těch odstínů je složený celý tvůj život, hodinu za hodinou.“
Mirek znovu volal, rozlehlo se to nad lesy. Nad sad. Nad chaty. A obraz onoho setkání uvnitř chaty už v Lorencovi zůstal.
Ne, tak se psát nemá, odsoudil poetu Blecha – a říkal si totéž ještě léta, ale jak ta léta plynula, zkorigoval některé názory.
A Jorika?
Asi nebyla celým vesmírem a Jakub také ne, oba spolu zůstali aspoň pomyslně jeho spojenci.

16.
Tajnosti muzea
„Ahoj!“ stálo v další textové zprávě.
„Kdo jste?“ odepsal.
„My.“
To bylo zajímavé. Okamžitě pochopil, co to jedině může znamenat. „Kde jste?“
„No, v hospodě. Kde jinde?“
„Spolu?“ zeptal se Lorenc prostřednictvím další textové zprávy.
„Jak jinak?“
„To jste se tedy museli k sobě vrátit, co?“
„Se vr.“
„Se vrr? Můžu se stavit?“
„Ne.“
Lorenc se dlouho díval na telefon, ale neměl strach. Naopak, cítil se lépe než kdykoli předtím. Lorenc odnepaměti věřil, že jsou Jorika a Jakub stvořeni pro sebe a v hloubi duše to věděl, ale možná jsem i já trochu stvořený pro ně.
Na displeji se vynořilo: „To byl vtip. Přijď na náměstí.“
Najednou tam stál. Vedle Audi. Za okénkem uvnitř ti dva na bůhvíkoho čekali. Vtom se probudil. Jako vždycky. Jako pokaždé. A marně zkoušel znovu usnout.
Konečně to vyšlo a snil dál, ale ve voze seděl jenom Jakub. Jorika byla pryč.
„Kam utekla?“
„Měla toho dost. Hele, co tě rozhodilo?“ zeptal se Jakub.
„Vy.“
„My?“
„Ty a Jorika. Kdo jiný?“
„A kdy to začalo?“
„Tenkrát v muzeu.“
„Už tenkrát v muzeu? Sedni si.“ Jakub se rozjel.
„Já na to nebyl připravený. Dělal jsem tam. Nečekal jsem vás. Nečekal jsem vůbec nic podobnýho.“
„Podobnýho nám?“
„No!“
Jakub přeřadil.
„Já to vůbec nečekal, Jakube, že tam Jorika přijde v tu neděli, to nebyl pracovní den. &Sangri-La přece mělo zůstat zavřený. Já to nečekal, to je celé. Moc kách. Já to nečekal, že tak najednou vejdete do muzea z horkýho sluníčka a ruku v ruce.“
„Já už si to ani moc nepamatuju, víš?“
„Do té chvíle jsem ani nevěděl, že spolu chodíte. Zvenku toho tu neděli přišlo moc najednou. A ze sluníčka.“
Jakub znovu přeřadil a zrychlil.
„Navíc... Navíc ty jsi odjel. Zase. Za chvíli. Předtím... Na půl hodiny jste se v kavárně zavřeli, ale pak jsi odjel bůhvíkam a Joriku mi nechal napospas celou neděli jako panu Ripleymu.“
„Abys?“
„Abych se tak blbě zamiloval. Abych...“ Skoro brečel.
„A proč blbě?“
„Jak tedy? Na co bylo. Život nejsou Tři mušketýři.“ A Lorenc se posté probudil a jako pravý Poeův muž davu zamířil do nejbližšího nákupního centra.




i^{konka: danielctw.com}