Kynžvart leží na prosluněném jižním svahu Slavkovského lesa. Párkrát jsem tam byl, ale nejezdím tam často. &Setřím si ten kraj. Je jako pohádka a centrem je léčivý pramen Viktorka, který snad nejlépe vykreslím následujícím příběhem zrozeným ze skutečných vzpomínek...
***
Jednou, bylo to zrovna k poledni, se tři děti zavrtaly do trávy a šťastně cítily, jak je prohřívají zlatavé paprsky. Moc rády srůstaly s vonící půdou a bylo to dokonce báječné. A já byl jedním z těch děcek. Ivanem. To jsem byl já - a toužil jsem navždy zůstat a jenom beránky na nebi počítat, anebo jako ten Honza z báchorky jen usínat a snít a ne, nikdy víc se neprobudit ze snu o dětství.
A není to snad sen?
Zavzpomínal jsem ovšem i na realitu a zase ve vzpomínce prožil krátkou, o to však ostřejší pranici s Lorencem. A neměl po té holce vyjíždět! pomyslil jsem si. A neměl ji okukovat. A zase jsem se uklidnil.
Fialkový stín nám třem jak prackou přejel tváře - a jako by mi ledové nože projely rameny a vnikly až do morku kostí. Vyskočil jsem. Vstal. Z větrem náhle rozvlněné stráně. Tráva vířila a náhle se stala ďábelsky žlutozeleným mořem. Nebe se neuvěřitelně rychle zatahovalo. Černý mrak obaloval slunce, jako už předtím nás tři obalily Lázně Kynžvart. „Musíme se schovat!"
„Ale kam?"
„Za mnou, vy dva!" vydechl Lorenc. „Poběžte!“ A zatímco volal, horempádem utíkal po pískem vysypané lázeňské cestičce. Stoupala mírnou strání, a jak dobře jsem ji pamatoval a obzvlášť schůdky, tu obdobu malých jezů v nedalekém potoce. Ta vodorovná břevna jsou do svahu zapuštěna pokaždé po asi třech metrech, aby zadržovala písek, uvědomil jsem si, a tak tato cesta vlastně sestává z báječných terásek. A já?
Kdysi dávno, ráno co ráno, jsem vždycky vyvlekl kouzloběžku až na nejvyšší terásku - a rozehnal se bláznivě a beze strachu dolů. Skok a skok a skok a fíííí - přes závěrečný můstek s červeným zábradlím. A vždy jsem srdnatě vybral ostrou zatáčku před ozdravovnou, zabrzdil a hrr zase vzhůru. Pokládal jsem se tenkrát za kaskadéra - a kdo ví jak srdnatého borce.
„Sjel bys to tady na kole?" křikl jsem proto i dnes na Lorence.
„Blázníš? To si troufá tak akorát Hazardista." Stále jsme utíkali.
„Hazardista? Kdo je to?
„Můj kamarád. Jezdí se schodů. Měl bys ho vidět!"
„Je to přezdívka?"
„Jo. A znamená, že on často hazarduje, rozumíš?"
„Ale říká se Hazardér," opravila Lorence pozorně Ivana.
„To máš fuk."
S prvními kapkami jsme jako velká voda vrazili do zeleného altánu. Stojí uprostřed rozlehlého, svažitého parku plného laviček a živých plotů. A my tři tu také stáli a zevnitř se zadýchaně chytili okrasné mříže. A zírali zpod stříšky, kam?
Samo sebou, že do bludiště pečlivě uhrabaných, písečných stezek. Lijavec houstl. Vpíjel se do prachu, šuměl a šuměl dost jednotvárně, ale bylo to krásné.
„Pěknej slejvák!" křikl Lorenc po chvíli a kdesi nad Slavkovským lesem zamručel ponurý grizzli. „První a jarní!" zavýskl Lorenc.
„Co?"
„Buřina!" A jeho vesta ze záplat, která vypadala jako z dubového a javorového listí, se hodila víc do léta, ale chlad nadcházející bouřky mu očividně nevadil. Ó, jak  otužilý! pomyslila si dokonce Ivana, ale nijak jsem nežárlil a Lorenc byl ostatně vážně otužilejší než já, to tedy rozhodně.
Své jasné oči zvedl k nebi nad Kynžvart vyzývavě a beze strachu. „To obr Kober!" mumlal se vzpomínkou na pověst. Trochu svraštil čelo. Tu se zatmělo. Zběsilé kartáče kapek pak bušily do fantaskní pagody nad námi - a stále prudčeji, až jako smršť.
„Kober? Kdo je to, Lorenci?" ptala se Ivana zastřeně a trochu nedůtklivě.
„Duch lesa?" A zasmušile na kamarádku mrkl přes vodou bičovaný park a nahoře na stráni rostla zatím z vysoké trávy dlouhá řada lázeňských paláců a viděli jsme je dobře a z dětství, toho skutečného, jsem je taky matně pamatoval. A ráno jsem vlastně některé už ukazoval Ivaně z vlaku...
Paláce? Byly to léčebny a ozdravovny a hned za nimi začínaly lesy a stoupaly plynule a potahovaly jako temně zelený koberec prudké svahy Slavkova pokryté jinak i suchým jehličím. A v mých vzpomínkách se tudy řítily ryčící potoky, a právě těmhle potokům pomáhá dle pověsti do života Kober. A proč? Aby je – už vzápětí - z hromové náruče poštval do útoku na Kynžvart.
Jako psí smečku. A tak letí nikdy nekončící zástupy vlnek a vln a peřejí a vírů, a tak letí z kopců a Kober jen trpělivě čeká, zda se jeho dravým dogám povede městečko dole konečně už jednou podemlít. A on sám?
Žije až někde u Smrkovce, u zaniklé vísky v hloubi lesů směrem na Kladskou, a za dne bývá dokonale zalezlý v brlohu, asi jak červ, ale vyvolává aspoň vztekem brukot hromu a svými směšnými fuky snad i dunění jarních vichřic. Prvá už je tu a hle, rve i korouhvičku z našeho altánu. Huí!
Stáli jsme tam. Jako na ostrůvku, stáli - a dívali se. Tři děti. A vybavily se mi všechny báchorky, jimiž mě v dětství v Kynžvartu tak pilně krmili. A Kober? Kdo to je?
„Nevrlý lomihnát," vyprávěla babička. „A děti nemá zrovna v lásce. Je nebezpečný - a rád si pro ně za bouřek ze Slavkovské hory přichází s hromovým vakem přehozeným přes rameno."
„A co jim dělá?"
„Brousí okolo Kynžvartu po polesí, i zuby si brousí křís a křís svými noži a je to Rýbrcoul. Ba ne. I ten pán Krkonoš... je proti Koberovi učiněný beránek."
„Pojďme se napít!" polkl jsem před Ivanou a Lorencem křečovitě tu starou hrůzu. A on přikývl. Prováděl nás Kynžvartem, vlastně, tak i teď přistoupil ke kašničce uprostřed pagody a z tří zobáčků si tu, podívejme, můžete napustit nejlahodnější minerálku světa, abyste věděli, a takovou, jakou někde v pitomém krámu s realitou jakživi nekoupíte.
Anebo jsem si tu minerálku jen idealizoval ve vzpomínce?
To se odhalí! Nabral jsem bublinky do dlaní a zhluboka pil. I Ivana ochutnala - z druhého zobáčku – a Lorenc z třetího. A jaksi kostlivý lijavec nám pro chuť škobrtavě bubnoval do střechy nad hlavami a chvíli prudce – a chvíli zase unaveně. A my pili každý podle vlastní chuti, ale dlouho a obrovskými doušky dětí, které si celé dopoledne hrály. A dopili jsme všichni tři naráz. “Ta je, co?" zasmál se zvonivě Lorenc.
„Mňam," olízla se Ivana. „MŇAMM!" podívala se po mně zářivě. „Chutná!"
„Stále ta pochoutka," přitakal jsem. „Tak už tě, Ivano, nemrzí, že jsme sem jeli?"
Zavrtěla hlavou. „Ani trochu." A třeba je to jen sen, ale když se už zdá, tak ať vydrží.
Utáhli jsme kohoutky pramene Viktorka. Déšť ustal, jako když mávnete kouzelným proutkem, a Kober taky domručel a ukryl se zpátky do lesů nad Kynžvartem, kde se líně jako červ zavrtal do brlohu. A bouřka u konce. Sluníčko vysvitlo. Usmáli jsme se s Ivanou navzájem na sebe. „Prima," broukla – a Lorenc se na nás díval dokonce s jistým zaujetím. „Tak pojďte, vy dva, seznámím vás se svými přáteli."
A bylo po dešti a všude se leskla pod tíží kapek skloněná stébla a kupy vysekaného roští, které v parku nedávno začali mýtit. A slunce vyšlo, v ústrety se mu otevíraly květy sedmikráskového moře a nebylo divu, protože by byl „chudobkového vína" a pampeliškové víno mělo taky už brzy přitéci se svým zlatem – a vyzdobit veškeré zdejší louky. A co víc?
Po vlhkých kmíncích keřů k nebi stoupaly berušky - a kdesi nahoře ve stráni u pavilónů halasily děti. Celé mateřské školky dětí – a jako by se do Kynžvartu sestěhovaly z celých Čech. Ani jediný dospělý hlas jsem nezaslechl a jako v ráji dětství jsme tu stáli, ale park zde dole zůstal po dešti i divně prázdný a jeho barevné lavičky se zdály opuštěné. A Lorenc?
Vedl nás s komickou důstojností křížem dolů přes pískové cesty a nedbal obrubníků a nedbal hromad větví, které někdo barbarsky osekal, a vedl nás dolů a ještě níž a daleko od lidských hlasů, až se stal terén pod nohama neschůdným. A co bylo divné? Že už tu nežil park.
Ale něco jiného. A nalevo bolševník - a napravo jakýsi fantastický Panův háj. A zvláštní mlčení uprostřed větví a najednou nebylo nikam vidět a my tři se potichu propadali do oné vegetace a jenom schnoucí haluze praštěly pod botami a džungle natahovala zelená chapadla po uších a nosech, a přece... jsme neudělali víc než pár kroků od těch čisťounce upravených stezek civilizace.
Ale byl tu předěl. Náhlý a nenápadný předěl dvou světů.
Vystihoval i celou atmosféru Lázní Kynžvart.
(Z mé knihy)



^{_{ikonka: kynzvart.cz}}