Nejhorší je prý první věta. Pak už to jde samo. Je to tak?

Naopak. Když člověk píše první větu, je ještě plný elánu, mnohem těžší je zachovat si „morál“ v polovině knihy, kdy je do konce ještě daleko, ale kouzlo novosti už pominulo.

Člověk má o psaní knih spoustu utkvělých představ, ale realita bude zřejmě přeci jen trochu jinde. Zažila jsi během psaní nějaká rozčarování či překvapení, které člověka předem nenapadnou?

Náraz reality prostě přijít musí. Možná největším překvapením pro novopečeného spisovatele možná je, že jedna kniha nic neznamená, vyjde a nestane se nic. Prostě nic. Ani odsudky, ani sláva, většina lidí si jí ani nevšimne. Spisovatelství je běh na dlouhou trať, alespoň u nás, v Čechách.

Říká se, že postavy žijí vlastním životem. Je to pravda?

Je to pravda, a někdy i nutnost. Jsou spisovatelé-konstruktéři, ale kdy má příběh fungovat mě, musí „ožít“.

Jaký okamžik tvorby byl nejsložitější, byla nějaká krize?

Krize přicházejí jako v každé jiné práci, ne každý den je posvícení. Problémy ale obecně způsobují spíš události zvenčí, díky nimž člověk nemá čas a klid se na psaní soustředit.

Když se podíváš na svou knížku dnes, napsala bys ji už jinak?

Určitě bych ji napsala jinak, protože já sama jsem za ta léta jinde, ale rozhodně se za ni nestydím. Koneckonců, povídky z knihy Vlastní krev vyšly znovu před měsícem ve sbírce Rudovlasá a redakční úpravy byly jen kosmetické.

Přibliž nám ještě stručně cestu, jakou tvoje knížka ušla - od prvního nápadu až po to, že si ji můžeme koupit v knihkupectví.

Moje knížky za sebou mají zpravidla klasický a prozaický postup. Dohodnu se s nakladatelem, co budu psát, o čem (u mě spíš o kom) a jak to bude dlouhé. Pak píšu, hotový text dostane redaktor, korektor, grafik a lamač, tiskárna…. a knihkupectví. Moje knížky nikdy žádné zvláštní peripetie nepotkaly, vycházejí docela disciplinovaně.

Jak to člověka vlastně napadne, napsat knihu?

Nevím, jak člověka napadne napsat knihu, já nejdřív začala psát čistě z touhy psát, a až za dlouho dobu jsem uvažovala o publikaci. Dnes to je jiné, je mi jasné, že musím napsat knihu, abych měla na živobytí :-)

Není dnes vlastně složitější knížku vydat, než napsat?

Pro začínajícího autora je určitě těžké najít nakladatele, protože tahle doba nováčkům příliš nepřeje, já naopak nakladatele mám, ale píšu mnohem pomaleji, než by se mě i jim líbilo.

Jak je to s názvem knihy? Vymýšlí se první, a nebo vyvstane až během psaní?

Jak kdy… někdy může být název nebo slogan prvotním impulsem příběhu, někdy se název rodí dodatečně a těžko. Mnohdy je taky název prostě marketingový konstrukt, výsledek představ nakladatele o tom, na co budou čtenáři slyšet.

Co bys poradila těm, kteří mají zatím rukopis v šuplíku nebo třeba jen nápad a bojí se vyjít s ním na světlo, nebo prostě jen nevědí, jak pokračovat dál?

Mladým autorům bych jednoznačně doporučila zapomenout na tvorbu mnohasetstránkových románů, věnovat se nejdřív skromnějším formám a účasnit se soutěží a nebo, pokud se nebojí těžké deziluze, bych je pozvala na naše „literární nálevny“. Psaní není jen můzická činnost, je to také řemeslo a to se člověk nenaučí bez práce a lecjakých útrap. I začínající autoři se prostě musí smířit s tím, že místo létání na pegasovi budou muset taky chvíli uklízet jeho maštal. Tak už to v životě chodí.

Ukázku z nové knihy Petry Neomillnerové si můžete přečíst zde:

http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=12629

Zajímá vás, koho jsme zpovídali v minulých dílech Deseti na jednoho? Stačí kliknout v levém menu na rubriku Miniškola.