Začněme tím, co vlastně haiku je. Tříveršové básně původně z Japonska popisovaly přírodu, její přenesené obrazy i klasické zobrazení japonských reálií. Haiku má ustálenou strukturovanou formu – pět slabik v prvním verši, sedm v druhém a znovu v pět v posledním.
 
Miloň Čepelka napsal Deník haiku v rozpětí jednoho roku, tedy v létech 2011 až 2012. Ve sbírce inovuje mnohá témata, ale také začleňuje do žánru zcela nové prvky. V některých strofách se drží přírody, v jiných si zase zakládá na hříčce se slovy, na krátké básničce, za kterou stojí vlastní příběh. Nejedná se tedy pouze o výjevy nebo popisy, ale o krátké veršíky s humorem ze života.
 
Některé básně mají i zvukovou složku rýmu na konci ve všech verších, čtenář se tak setkává s vystavěným a předem rozmyšleným rýmem (např. praští – plášti – záští).
 
Rozdal se v drobných,
ač sám vášnivě toužil
po milionech.  (str. 90)
 
V básních se promítá vlastní názor na život, na střípcích skutečnosti ukazuje krátké epizody lásky i s nadhledem podané vnitřní prožitky, emoce, ale i zásadní témata ovlivňující nás všechny. Autor haiku využívá jako formu, dodržuje počet slabik, však některé mají strofu pouze jednu, u jiných jich najdeme i více. V zásadě si s formou pohrává, přetváří ji dle sebe a vlastního záměru. Tam, kde chce zdůraznit rým, vloží ho a má jasnou zvukovou funkci, některé básně dialogizuje, vkládá do veršů různé typy lyrických subjektů a někdy se stává vypravěčem v první osobě.
 
Země nepije,
zacpali jsme jí ústa.
Déšť padá marně. (str. 38)
 
Básník si také vypůjčuje začátky mnohých známých uměleckých (i filosofických) děl a dotváří jejich příběh zcela jinak, ukazuje jeho další linii a pracuje s nápady. Mezi taková díla, která se ve sbírce objeví je např. Bible nebo píseň Pásla ovečky.
 
Čepelka si také pohrává s ukotvením v čase. Někdy je pro strofu důležitost minulosti neodmyslitelná, jindy ji zavrhuje, přemýšlí nad jejím smyslem, nedochází k ničemu a zahazuje ji. Zaobírá se těžkými tématy a vedle klade s nimi do kontrastu vtipnost každodenního života.
 
Je velmi složité generalizovat celou sbírku. Stejně tak těžké je také obsáhnout všechna témata a motivy, kterými se krátké básně zabývají. Každý čtenář si ve sbírce najde vlastní východisko, ze kterého bude na texty pohlížet, i motivy, které se blíží ke hře s jazykem. Lehkost veršů i jejich poselství přímo nutí čtenáře pokračovat v rozšifrování velkého spektra začleněných obrazů.