Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  středa 9.10.2024, svátek má Štefan a Sára 

Hledej

Spolupracujeme

www.alpress.cz

www.argo.cz

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Identifikujte dětské knihy

17.12.2012   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Identifikujte dětské knihyJako většina bláznů, tedy lidí, mám vztah k dětství. A to hlavně k vlastnímu.
Pamatuju si z oné zakletě bájné éry řetězce událostí a idealizované příhody i klukovské výpravy. Bájnou érou nazýval ten čas i Robert Louis Stevenson a ptejme se: Budou si ji jednou idealizovat dnešní děti?

Určitě! Klause, exekuce, Unii, Angelu... Inu, a charakter těch vzpomínek na „nultá léta“ jedenadvacátého století nutně bude jiný, než charakter těch mých dnešních vzpomínek na závěr roků šedesátých, kdy ještě neexistovaly videokazety, natož internet, a kdy mě rodiče brali v našem městečku do biografu na rohu náměstí, abych se velmi podivil, když byl film náhodou barevný.
A ty záběry už neuvidím, říkával jsem si. Anebo: Ještě tak jednou v životě, ale jen pokud je odchytím v televizi.
Ta byla zatím jen bedničkou s vypoukle černobílou obrazovkou, přes kterou se v kuchyni přehazovával kostičkovaný pléd, když byla vypnutá. A knihy?
S těmi to bylo lepší. Nějaké jsem odmalička vlastnil. Další mi rodiče půjčovali a těšíval jsem se, že si je tedy půjčím po čase i znovu. A mnohé pak v mém životě docela určitě zabíraly obdobné místo, jaké mají v životě soudobých dětí počítačové hry.
Co víc? Skoro nic. Když jsme malí, ještě se nezajímáme o autory a někdy ani o názvy knih. A jen nasloucháme, co předčítají, a přece či právě proto čtenářský zážitek utkví. Hluboko. Ale je vám najednou skoro padesát a uvědomíte si: Ta vzpomínka bývala košatější. Nějak.
Kde zůstalo očesané? A neměl bych výjevy radši zaznamenat? Nebo je pozdě. A něco tedy napíšete, ale leknete se, protože zapsat vzpomínku vždy představuje nebezpečí zvláštního typu. Sotva to totiž uděláte, vzpomínka zmizí a už neexistuje a nevlastníte již tu pravou a jej její zhuštění na papíře.
Prvně čtené knížky samo sebou utkví nejsilněji, ale jejich autory jsem opravdu neznal - a ani ne tituly, i začal jsem „k stáru“ pátrat. Jako Sherlock. Kde?
V antikvariátech i jiných knihovnách. V bibliografiích, ve slovnících. No, a většinou se mi povedlo každou z lásek dětství identifikovat a co příklady uvedu vědeckofantastický knižní sen Olda a tři Marťánkové ilustrovaný Milošem Nesvadbou a geniální dílo disidenta Alexandra Klimenta Dobrodružství s větrníkem (1969).
Po celá léta jsem si ve vzpomínce uchovával úžasný začátek tohoto Klimentova Dobrodružství, kdy jsou hračky zapomenuty doma, ale vzpamatují se a utvoří si z papírové krabice od bot a větrníku letadlo. Frr pak kamny a rourou a komínem. Vydají se nad Prahu a přes Žižkov za svým pánem - a na dovolenou jeho rodičů, až se i shledají. A ta bájná, Klimentem mi co nektar poskytnutá sugesce ve mně zůstává, ale nejen ta.
Dočasně jsem ovšem taky v dětství uvěřil, že by krabice od bot vážně mohla vzletět a píchnu-li do centra jejího dna žlutý větrník, získám bojový vrtulník. I zabavil jsem někdy roku 1970 vhodnou krabici, narýsoval na dno inkoustovkou a podle dřevěného pravítka kříž... a pojal plán: Do bodu, kde se protínají čáry, zapustím co nejdřív dřevěnou tyč od umělohmotného větrníku, tedy až mi ho máma koupí. Nu, a kartónovou krabici jsem ukryl pod svůj milý gauč jako poklad kapitána Robura Kida Dobyvatele.
Kolik dní čekala? Nevím. V dětství vám všechno připadá jako měsíce, ale šlo jistě jen o týdny nebo dokonce dny. A pak...
Teprve mi to „docvaklo“. Ne, tento vynález nevzletí. Nejsem Robur. Ani Kliment. A tak jsem krabici zase vytáhl zpod červeného gauče, jednomu jehož polštáři jsem tenkrát říkal válenda, druhému skákanda a třetímu „cochceš“. A smutné jsem ji roztrhal - a spálil v kamnech. I s kouskem dětství, tam v tom sklepě u uhlí, a teprve daleko později jsem vypátral identitu pro mě tak zvláštní knížky a o dost let později ji i sehnal a koupil v některém pražském antikvariátu. Asi dvacet let byla, pravda, stažena z veřejných knihoven.
Stejně jako na větrník, unášející medvídka Bumbáska a další hračky, vzpomínával ovšem třeba i na mnohé ještě nečíslované Čtyřlístky anebo fantaskní Macourkovy Pohádky – ještě s původními ilustracemi pana Sivka, jak teď znovu vyšly (v mezičase úřadoval Born). I tyto vzpomínky ale byly postupně a do značné míry rozptýleny, a to pokaždé v okamžiku, kdy jsem se prodral k meritu věcí.
A jeden další takový příběh mi kdysi představil i osud kluka, co získá kouzelnou krabičku sirek. Sotva kteroukoli zlomí, splní se mu přání. A znovu. Třeba i zlovolné (chci Joriku).
A co horšího? Na světě existuje ještě jeden kluk, „hoch s modrýma očima“, a je milionář. Jak to? Vyčaroval si jednou z dotyčných zápalek hned milión stejných magických škatulek. A pak?
I já to nějakou dobu v Plzenci zkoušel, ale přání se neplnila, a tak jsem o podobných splněních začal aspoň fantazírovat před kamarády, kteří tu knížku neznali. A dlouho jsem netušil, co byla zač a co mi vlastně babička četla, než jsem odhalil, že jde o román &Sel po městě kouzelník a že jej roku 1970, kdy jsem ho náhodou poznal, dokonce zfilmovali. Pod názvem Záhada železných dveří (http://www.csfd.cz/film/260037-zahada-zeleznych-dveri/). &Skoda, že jsem dotyčný muzikál neviděl taky už v dětství, ale pochybuji, že by to vzpomínky na knížku překonalo. Ty jsou totiž nejlepší. A zda mě dílo Jurije Tomina zklamalo, když jsem ho po letech četl dospělý?
Ne. A doteď na tyto bestsellery snů nedám dopustit. A pátrám - a postupně jsem identifikoval i další rané čtenářské zážitky. Třeba Tuneláckou pohádku od Ladislava Dvorského (1968).
Ale bohužel míváme jen jeden život, že ano, a starosti, a tak i dál zůstává několik knih, které prostě nezvládám vypátrat. A získat. Tak třeba příběh Viktora Woroszylskiho Kde jsi, Cyrile?, ve kterém se autor potutelně a neustále vrací k pasažérovi letadla, který jen mlčí a „myslí si své“. Ale mám i příběhy, kterým dodnes neumím přijít na jméno, a pokud se někomu z vás povede některý identifikovat, dostane ruku Joriky a půl knihovny.
O které příběhy se jedná?
  1. Kniha o Krakonošovi. O moc let předběhla Krkonošské pohádky a slyším, co namítáte: Podobných musí existovat! To jistě, ale poznávacím znamením téhle jsou černobílé kresby, které uváděly záhlaví kapitol – jednotlivých pověstí, a provždy na mě obzvlášť zapůsobila kresba obří hlavy Rýbrcoulovy mezi dvěma vrcholky, a jak na mě vykoukla. To, že se pán Krkonoš zvládá až takhle zvětšovat, mě tenkrát poprvé fascinovalo.
  2. Kniha, jíž „pracovně“ říkám O houskové hoře. Barevné obrázky mi ve vzpomínce připomínají Trnku, ale jeho bibliografii jsem procházel marně, a na jednom leze hlavní hrdina-kluk po kolenou skrz zelené houští, a pak celým rostlinným tunelem. Tedy leda bych nevzpomínal na obrázek, ale na vlastní představu při čtení. A vidím i onu horu. Z housek. A příběh? Inu, kluk vyhodil svačinu a zdálo se mu pak v noci, že našel cestu tím křovím do zvláštní země všech vyhozených svačin a snad i ztracených věcí. A tomuto světu za houštinou dominovala hora, i když bez Krakonoše, zato z housek, A tolik už poválečných dětí si nevážilo potravin a vyhazovalo je a nedojídalo, ale jen jediný hrdina teď a tady musel vyšplhat nahoru. Zřítil se... a kalhoty mu roztrhl právě suk z jeho vlastní a už ztvrdlé housky.
  3. A třetí titul-objekt pátrání? Je to černobíle obrázková knížka, podobající se komiksu a líčící příhody kluka na opuštěném ostrově. I když... Ano, pointou je, že hrdina vystoupí na kopec a odhalí, že žil celý čas na poloostrově. &Slo o veršovanou knížku - a v tomhle třetím případě jsem si takřka jist, že se jmenuje Robinson Véna Kuk (1948) a pochází od Vladimíra Thiela, kreslena panem Rolečkem.
Mladšího kamaráda Edvarda Valenty a manžela herečky Valentiny Thielové jsem přitom osobně znal a navštěvoval na Vinohradech, a přece jsem si ho tehdy s tímto titulem nespojil - a nezeptal se. A zda je to zvláštní, že jsem na žádnou z těchto publikací od dětství nenarazil? Těžko říct. Pro člověka prolézajícího antikvariáty, to jistě zvláštní bude, a já je prolézal taky. A i ty tunely v křoví. Ale v tom i onom čase jsem s obojím přestal.
Co chci dodat? Kdo umí některou z těch knížek identifikovat, anebo má vlastní a zajímavější vzpomínku, ať napíše.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Káťa - 23.9.2014 - 12:44

Robinson Véna Kuk
Dobrý den, četla jsem vaši prosbu o knihu Véna Kuk. I mě pojí dětství s touto knihou. Pokud mi odepíšete, pošlu vám ji v příloze. Pěkný den Škorpíková


Od: Ivo Fencl - 14.10.2014 - 14:37

Ano
Ano, to by mě zajímalo. Případně viz Facebook nebo Ivo.Fencl@iol.cz


Od: Blanka - 26.8.2019 - 13:58

Konečně název knihy
Film Záhada železných dveří se mi podařilo nahrát na video, ale knížku jsem pak už nesehnala (tu jsem četla už předtím) a nepamatovala jserm si název. Až tady jsem našla přesný název, děkuji, kdoví, třeba ji ještě seženu.
Taky mám pár vzpomínek na knížky, které jsemjako dítě četla. Třeba jednu, kde se pohádkové postavy učí dopravdí předpisy a princezna si stěžuje, že si na obrubníku pudrovala nos a málem ji odřelo auto. A víc nic :-D


Od: Ivo Fencl - 26.8.2019 - 14:22

I mně záhadou
I mě záhadou, kde se pohádkové postavy učí ty předpisy. Zní to zajímavě, snad knihu jeden z nás do smrti najde.


ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2274 s