V pondělí přijela do školy, jako obvykle. Zaparkovala, uzamkla tu koloběžku, zula boty...
Džuch, vrazilo do Jorindy udělaný spolužák Olda. Trochu jednodušší týpek, ale tak zasněnej, říkala si – a on sledoval pihy na jejích oble opálených pažích a vnímal její kůži, přivoněl si. Ten den ráno si Jorika natáhla džínovou sukni a ta zdaleka nevedla až ke kotníkům.
„Ještě v tobě zní Džony Dep?“ přeptalo se to pako Olda.
„Navždycky.“
Džony Dep nebyl z Ameriky. &Slo o přezdívku Joričina přítele, chytrého kluka s nádhernýma očima.
„Navždy bude znát? Tak to ti dám pokoj, kočko.“
„Dík. Hodnej!"
„Ale boty ti sluší. Sexy. V těch i spíš?“
„V nich se i koupu.“
Stáli ve třídě.
„Spolu se bohužel nikdy nekoupeme," opřel se Olda o Joričinu lavici. Zazvonilo a jejich škola se zdála žlutá i zevnitř.
O přestávce došla za Depem do béčka, jenže tam ho nenašla.
„Je Kuba marod?“
„Nikdo neví.“
Jorika se vracela do třídy. Najednou spatřila na chodbě překážku a zaťala zuby. Zase ten Olda! Navrhl: „Počkám na tebe.“
„Odprejskni.“
Zbytek školy nějak přežila. Jen aby se Depovi nic nestalo! Vyšla z budovy, odemkla vůz (vlastně to nebyla koloběžka), zařadila, rozjela se a... u hřbitova na kopečku zrovna někdo stopoval.
Olda! To už je potřetí, balabamba, ale jak ten sem vůbec dostal?
A co? Tak holt vezmu stopaře.
Pro jednou.
Znovu to rozjela a křížky hřbitůvku mizely ve zpětném zrcátku. Zůstal jí ten mezi ňadry. I Olda ho vnímal. Řekl: „Nikdo nevíme, co bude, ale jiný Olda už nikdy nebude.“
„Magore!“
„Ve tvém životě nikdy, Joriko.“ A hypnoticky šeptl: „Zatoč do lomu!“
„Ti haraší?“ Odmlčela se. „Chceš mě ojet?“
Jenže Joričiny ruce volantem zatočily! Kouzlo nechtěného?
Chtěného? Ucítila lesní dech i puch. Asfalt pod sebou a jehličky stromů po stranách. Uviděla závoru vyrobenou snad z rezu. Olda vlastně nebyl tak udělaný, zato ale plál.
Plálo i léto a ve skalách dlelo jezírko. Jorika zabrzdila a chtěla vystoupit, ale kluci dávají holkám ruce na kolena a dokonce by rádi dívkám líbali nohy. „Ne!"
„Tak na krk!“
„NE!“
Olda vzal Joriku za ruku. Vmáčkl Joričinu dlaň na svůj ztvrdlý penis a líbal ji na ramena. Kousl ji jenom dvakrát a jemně. „Podle mne jsi pasivní," broukl.
„Čuráku! To má být fór?“
„Ale mně to nevadí," hladil Olda Joriku. Najednou Jorika uslyšela sama sebe - a nevěřila:
„Jak bys to udělal?"
„V posteli?"
„To máš přece jedno kde, ne?" řekla Jorika – a sama si představila horkou, bílou písčinu.
Rhodos. Oleandry. Jejich vonné květy a pláž. Okolo letkovského jezírka se ale zatím sadisticky ježilo ostré kamení. Jektavě zopakovala: „Jak-k-k?"
„Svlékal bych tě."
„To předpokládám."
„A pak bych rukou..."
„Rukou? Jak?"
„Jak? Joriko! Joriko, nechal bych si radit."
„Dobrý. A jak dlouho?"
„Hodinu?"
„Vyučovací?“
„Jakou jinou. Joriko! Jen hodinu.“
„Jako by byla celým dnem,“ řekla více zamyšleně nežli zasněně. S ironií se Oldy zeptala: „A dál?"
„Dál? Jaký dál? - To by stačilo."
„Máš recht. Vlastně jo."
„A jen bych si tě zase oblík."
„A to bys mi sám natahoval i punčochy?"
„Prosím tě, Jorindo, punčochy a na pláži?"
„Ale ty jsi říkal, že se jako válíme v posteli."
„Říkal, možná říkal, jenže ty si představuješ pláž!"
„Ach, jak to víš?“
„Protože tě miluji."