Tyto naše hovory se opakovaly.
„Vezmi třeba Tracyho tygra,“ povídám Honzovi Schneiderovi. „Vezmi bílého himálajského pantera Malloryho. Vezmi písečného lva Numu, vezmi si za ženu pumu. Ti všichni jedí maso.“
„Já taky nejsem zrovna vegetarián, Lorenci, ale tady nevaříme,“ odsekl majitel Rock´n´Wallu. „Ty si uvědom, že jsme prvořadě horolezecký klub. Tamhle na stěně pouštíme hokej nebo fotbálek a vzadu čeká, jak víš, lezecká stěna s bouldry. S vařením bývaj problémy. Nebažím po kontrolních orgánech, které mi sem vpadnou jako Mosad. Nepečeme a k tomu nám dopomáhej Bůh,“ zdvihl bradu.
Svěsil jsem hlavu a lokl si piva. „Víš, ty bys asi i lvici Sabor z Tarzana poskytl místo chutné gazely jenom Red Bull, co? A to nejde.“
„Proč ne.“
„Cožpak horolezci nebaští skopové?“
„Jo, Lorenc má trochu pravdy, Honzáči,“ zastal se mě důležitě vysoký redaktor magazínu Rozhledna Pechy. „Jak vládcové Himálají, tak i páni pouště a hrdinové Knihy džunglí byli vesměs masožravci.“
„Možná byli, ale naše barmanka Jorika drží speciální dietu, přátelé!“ zvedl se Honza od baru. „Víte co? &Sli byste za mnou?“
„A co nám ukážeš?“
„Já bych řekl, že vám něco i dokážu. A to sílu bublinek. A to ještě dneska večer.“
„Ale dej pokoj. Red Bull nebude nikdy mocnější než karbanátky,“ povídám. „Nápoje, ty nemají na skopové.“
Schneider nevěřil a vedl nás kolem výčepu dozadu k horolezecké stěně s chyty zvanými bouldry a šplhala po nich zrovna Jorika. To jiní sekáči by se předtím převlékli do sportovního. Jorice to za převlékání ani nestálo. Visela nalepená pod stropem a připomínala půvabnou mouchu, ačkoli její prsty musely být z oceli a ruce svěráky.
„Joriko?“ vyzval třiadvacetiletou dámu Honzáč.
Pružně jako Numa seskočila Jorika mezi nás a aby řeč hned na začátku nestála, srazila mě na žíněnku. Myslel jsem, že to bude má poslední hodina. Kdyby nebylo toho podkladu, už by má žebra existovala jenom jako pudr.
„Víte co, pojďme do parku,“ usmál se dobromyslně Honza.
„Copak? Rozkvetl rozmarýn?“ opáčila Jorika. „Nebo se ti chce jenom na záchod, ty mulisáku? Radši si zajdi. Jsou to ty dveře se šroubkem, jestli to doma najednou neznáš. A ten šroubek máš na těch dvířkách zpředu namalovanej od Salvadora Dalího.“
„Klídek,“ odmrštil Joriku Honza. „Tady Lorenc povídal, že bez masa prý zkrachujeme do tří dnů, a ptal se, proč prý nezaměstnám nějakou přitažlivou kuchtičku v zástěrce. Kromě toho tito pánové nevěří, že je Red Bull dostatečným dopingem i ke zdolání Čumulangmy.“
„Ať si věří, čemu věří,“ potřásla Jorika nabroušeně hlavou. „Proč bych se ale měla trmácet až do Mlýnské Strouhy? Anebo ty nevidíš, že Lorenc bolestí zvrací už tady?“
„Zatím jenom krvácí,“ pomáhal mi Honza ze žíněnky a Pechy mi chvíli jezdil mokrým kapesníkem pod nosem. Teprve když mě zbavili krve a potu, pohlédl jsem Jorice do očí a řekl: „Ne, tady se nevaří. Ne, tady máte až moc tenké žíněnky. A takhle krásnou holku tu pustí do stěny bez převlékání.“
„Protože jsem výjimka,“ odplivla si a vyšli jsme do Sadů 5. května.
Teprve tady jsem se začal vzpamatovávat. Zhluboka jsem dýchal a kruhy před očima se zmenšovaly. Ale prvořadě mě vzpamatovalo, že si Jorika vyšlapuje s námi.
„Lorenci, počkej. Stůj. Je to všechno tady,“ řekl Honza a já se rozhlédl. Ještě v květnu na tom místě parkoval tzv. literární kontejner.
„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se a Honza Schneider se pousmál a řekl: „Budete se s Jorikou navzájem zarážet do země jako dva piloty. Viděl jsi film Trhák?“
„Zaražený pilot?“ zeptal jsem se.
„Ano, čumáčku,“ procedila Jorika a ťukla do Pechyho. „A řekla bych, že vás tu v cuku letu proklepnu všecky tři.“
Redaktor Pechy šťouchanec obdivuhodně vyvážil. Ani necekl, zato koulel očima jak námořník Pepek. A Honza Schneider?
Krátkým cepínem narýsoval dva kruhy do písku parku a řekl: „Kdo druhého zarazí hloub, vyhraje. Každý má tři pokusy.“
„Dobrá,“ povídám pokud jen možno žoviálně, zatímco jsem si vybaloval žvýkačku. „Dobrá, proč ne? Začněme!“
„Začnu první,“ hlesla Jorika. Převzala od Honzy obřadně modročervenou plechovku, prorazila ji odshora, vyzunkla nápoj a praštila mě pěstí do temene. V tu ránu jsem trčel po kolena v pískovišti. Okolo si hráli holčičky a kluci, a teď vyprskli smíchy. Jorika se jenom usmívala:
„Už cítíš, mršino, co umí bublinky? Od osmnácti piju akorát Red Bull.“
„Red Bull je dobrý, taky ho piju,“ slyšel jsem překvapen sám sebe, zatímco mi redaktor otíral z temene kapky krve. Spíš jako ve zlém snu jsem pak přes Mlýnskou Strouhu slyšel i halekání kolegů a kolegyň ze Střediska spisovatelů.
„Stop!“ opakoval zaskočeně Milan Čechura. „Stop! Co to Jorika provádí s Lorencem?“ I se svou kytarou přeskočil Strouhu a stanul mezi námi.
„A co by asi prováděla?“ odsekl mu Schneider. „Dokazuje, že Red Bull je mocnější než maso.“
Ještě nedořekl a dáma z Rock´n´Wallu mě bacila podruhé i do třetice, opět do temene, a já zarostl po břicho do písku vnímaje smích dětí i Joričiny ohleduplné dotazy: „Nu, tak co, nemehlo? Ještě nějaké námitky proti bublinkám?“
Odpověděl jsem pevně jako skála: „Možná, Joriko, zapomínáš, že mám teď i já tři pokusy.“
„Tak to můžeš klidně začít,“ dala ruce v bok a já sice vylezl z díry, ale váhal. Ani v tom nejdivočejším snu z filmu Počátek by mě totiž nenapadlo, že na tu nádhernou holku kdykoli vztáhnu ruku. Sebeméně a kdykoli, i kdyby v ringu. A tohle byl ring. A jistě, nějakou facku bych jí vlepil, asi, ale tady probíhalo úplně regulérní utkání. A já? Budu muset boxovat podle pravidel. I dřepl jsem si, pak se odrazil od matičky země, a jak jsem tak plachtil nad tou naší Unií, bacil jsem Joriku velice opatrně do temene se slovy: „Ha! A teď poznáš, co dovede skopové.“
Nu, a jest pravdou, že jsem skopové toho dne kdesi u náměstí v &Senku skutečně obědval. Ale je taky realitou, že ženy disponují citlivým místem na temeni, které je vhodné i k líbání. Ani Jorika nebyla výjimkou, ale rána ji neohromila. Jenom se nahrbila a suše konstatovala: „To já biju silněji, když tluču v Rock´n´Wallu plácačkou mouchy.“ A rozesmála se. A já?
Obřadně jsem se obrátil ke klukům: „Dal bych si salám.“
„Nemáme.“
Avšak Milan Čechura mi přece podal aspoň... Čedar. A nakonec jsme uhryzli každý. Kromě Joriky. Čekala a nudila se a Pechy mě tedy kousavě vyzval: „Hola, Lorenci. Nedostaneš-li Joriku do země, udělám to sám.“
A kasal se i jinak, holobrádek, zatímco jsem umíral strachy a směl zůstat mrtev. A přece jsem přistoupil k Jorindě, byť ostýchavě, a pozvedl pěst.
Předešla ji však ta její a zatmělo se mi před očima, jako by nastal konec světa. A soudný den? Armageddon. A já pojednou trčel jsem ve dně míli hluboké šachty a jenom proti světlému nebi jsem nad sebou vnímal obrys Joričiny hlavy. A řekla: „Hej, ty tam dole! Chyť se lana!“
Trvalo pár týdnů, než jsem se vykurýroval, a sice jsem hned nazítří po onom mači telefonoval z nemocnice Honzovi Schneiderovi, že souboj na slunci neproběhl férově, anžto já byl přece na řadě, a Jorika mi nedala čas, ale zkušený a otřískaný horolezec Honza odsekl: „Jsi příliš pomalý, Lorenci. Co bys chtěl? Vrůstáš dolů do zeměkoule jako pilot už i sám od sebe. Stárneš. Mimochodem, čím že ses dopoval?“
„Hovězím. Asi ale přes míru a dlouho předem. Poslyš, nestojí po tvém boku právě Jorika?“
„Nestojí. Ale tady v Rock´n´Wallu se dneska vyskytuje, čirou náhodou.“
„Jo? A co dělá?“
„Neser mě! Co by dělala? Sedí u baru, klábosí s nejlepší kamarádkou Evou, a pokud mě nešálí zrak, obě dvě popíjejí Red Bull.“
„Aha.“
A tu mě osvítil nápad. Během pobytu v lochotínské nemocnici jsem přemítal i dál a vylepšoval pomyslné bouldry na pomyslné lezecké stěně. A brnkl Petru Kellnerovi. Ano, tomu, kterého jsem kdysi porazil v závodě Diamond Race.
„Tě pic, Lorenci,“ reagoval. „Ty chceš zase půjčit? Nebo celé vaše sdružení spisovatelů? Proč opruzuješ?“
„Jeden plzeňský klub se ocitl v úzkých.“
„Co je to za putyku?“
„Horolezecká. Knajpa Rock´n´Wall. Sady 5. května.“
Petr Kellner se hlasitě podrbal na temeni. „Kdybys chtěl aspoň podpořit vydání románu, neřeknu ani kolečko, ale proč bych podporoval nějaké horolezce? To jsou chlapi, ti se neztratí. Ať podporujou oni mě! Já jsem rock!“
„A co zajít na jeden Red Bull, to by ses, Petře, neuráčil?“
„A příčina?“
„Hezký prostředí, příjemná barmanka...“
„Vážně?“ ožil nepatrně. „Čirou náhodou zítra pobudu tři hodiny v Plzni, tak se stavím, ale to je jediné, co pro ty Messnery ve svém volném čase vykonám. Čus.“
Další den Jorika nestála za barem. Měla volno. Vyvalovala se u jednoho naleštěného stolu. Zrovna si otevírala další plechovku Red Bullu a zasmušile do sebe pakovala bublinky. „Ňam! A taky dobrý kafe.“ Vtom se otevřely dveře a vešel Petr Kellner v kravatě. Nebyl dobře oholený a vlastně ani naladěný, ale sotva spatřil Joriku, ožil a zamířil k ní jako magnetizován. „Zdravíčko, Kleopatro.“
„Tě bůh, povidlo.“
„Snad vás to, milá dámo, neurazí, ale rozhodl jsem se, že budu sedět u tohoto stolu.“
„Odpal, kuře. Je tu plno jiných prázdných stolů.“
„Jenže jsem Petr Kellner, miliardář, a sednu si, kam chci.“
„O. K. Jsem Jorika. Sedím, kde chci.“
„Uvidíme, co poví má maminka,“ obrátil se Petr upjatě na patě. Hvízdl na prsty. Ze Sadů 5. května vstoupila zápasnice jako Kolos Rhodský. Stanula nad Jorikou. Na hlavě nosila malinkou rádiovku a přes prsa rudý, bíle puntíkatý svetr s nápisem Putin. Kellnerovi salutovala jako frajtr. „Nádo?“ ptala se.
Miliardář ukázal na pohlednou barmanku. „Potřebuju vyhodit tohle smetí na ulici, Klaudie. Rozumíš?“ Rozvážně odstoupil.
Obryně krapet páchla potem, ale voněla bratrskou Rusí. Sklonila se k Jorice a břicho tlustého ukazováku jí položila pod bradu. „Kotě, pojď blíž, a postav se, ať tě svedu vyrazit.“
„Ó, chceš se prát?“ usmála se nenapodobitelně Jorika.
Klaudie udeřila proti bradě, ale Jorika se zaklonila a rána šla pánu Bohu do oken. Sličná barmanka líně vstala. Beng! A Petrova bodyguardka se nesla ke stropu jako muška. Tu Jorika vzpažila a lapla kolosku ze Rhodu coby pohodlnou matraci. „Píí, píí, píít!“ vycházelo z Klaudie jako z vysílačky.
„Nádo Red Bull? Ten sis měla objednat předem,“ upozornila ji Jorika. „A víš co si teď vsugeruj? Že tadle hospoda
nikdy nebyla.“
Petr sledoval ono divadélko v póze sloupu ze soli, a pak se mu ze rtů konsternovaně vydralo: „Počkejte... Co - to - děláte?“
„Neříkal jste, že chcete vyhodit smetí na ulici, Petře Kellnere?“ pousmála se netečně Jorika a miliardář zrudl jako pivoňka. Znova se protočil na patě a jsa na odchodu, jenom Jorice opatrně pohrozit malíčkem: „Ještě o mně uslyšíte!“
„O. K. Vždy připravena,“ opírala se Jorika ležérně o obrovský Rusčin zadek trčící z popelnice u baru. A den poté?
Vstoupila do Rock´n´Wallu v té nejlepší náladě. U baru seděl osobně majitel. Honza Schneider. Zaujatě pročítal denní tisk. Jorika se podivila, ale to už Honza zvedal oči: „Nazdar, slunce,“ povídá Jorice. „Nezapadej.“
„Allaha akbar,“ zvedla Jorika pěst. „Až se stín dotkne kopí, rozsudek bude vynesen. Hele, máme dost Red Bullu?“
„Jasně, máme. Proč se ptáš?“
„V této části Unie člověk nesmí nikdy vystřízlivět, jak by asi řekl Bohumil Hrabal.“
„A to se pleteš, Joriko. Může. Asi jsi ještě nečetla dnešní noviny.“
„Ne. A co je nového v naší republice, Honzíku?“ A s povzdechem usedla.
S obdobným, povzdechem podal Honza Schneider Jorice Plzeňský deník. Krásné, trochu šikmé oči spočinuly na jeho titulní straně. „I hrome!“ řekla.
Stálo tu takzvaně palcovými titulky:
Jeden milion dolarů zápasníkovi, který porazí Joriku. A pod tím bylo menším písmem:
Obrovská odměna. Vypsal ji Petr Kellner. Ale musí to být čestný boj.
„Co tomu říkáš, Jorindo?“ zeptal se Honza velmi účastně.
„Jen prašivý milion?“ řekla. „Ten držgrešle!“ Pustila noviny a flegmaticky se obrátila k baru. Honza se opatrně zeptal: „Joriko, dáš si Red Bull?“
„A ty se mnou?“
Ale tu zahlédla koutkem oka něco nad krajem stolu v koutě. Nadskočila tam hrůzou povědomá čapka.
„U měsíčního platu, návštěvník!“ zahučela Jorika. „Nejsme tu sami, Honzáči?“
Zavrtěl hlavou a za stolem se jako Rhodský kolos zdvihla stará Joričina známá ve slušivých puntících a s nápisem Putin. Ještě se ale shýbla a našla odskočenou rádiovku.
„Lepí ti?“ zadívala se Jorika soupeřce do očí. Tu se za Klaudií rozevřelo okno do Sadů a dovnitř do hospody se tudy sápalo cosi jako Rocky Balboa.
„Vyhul!“ sykla k Rockymu překvapivě Klaudie. „Já jsem tu byla první.“
Ten boxer vytrčený v okně se ale jen pousmál. Zaváněl hřbitovem.
„Moment!“ založila si Jorika ruce na prsou. „Jestli to, vy dva, nevíte, tohle je Honzáčova knajpa.“
„Jo? A co mi je do toho?“ odsekla Klaudie, zatímco Rocky se bujně přehoupl přes lesklý parapet. „Jen se neboj, Joriko, já jí ukážu!“ stačil sdělit světu, než ho Klaudiin direkt vymetl zase ven do Sadů.
„Tomu říká rána?“ uslyšela vtom Jorika zpod vlastního stolu a spatřila skoro mezi koleny cosi jako Ramba. Rambo barmanku naštěstí opustil a dosupěl ke Klaudii. „Tak ty chceš pobít Joriku?“ zeptal se.
„Jistěže, hastroši, a po právu, já tu byla první.“
„Promiňte, ale neuznávám pořadník.“
„A znáš tohle?“ zasvištěla Klaudiina pěst, ale minula a jako by se ti dva chvíli objímali. Než se ale Jorika s Honzou vzpamatovali, zněl už lokálem třesk a propletená těla se válela venku pod oknem. „Ha, tak tys tu byla první?“ křičeli. „Jo. První. Řekla jsem to a pořád říkám!“
Jorika a Honza Schneider konsternovaně usedli a podívali se na sebe.
„To se divím,“ hlesla Jorika. „Ale vlastně ne. Všichni tři přišli, aby mě dostali.“
Sebrala noviny a při pohledu na titulní stránku velice temně zahučela. „Honzo, jsme v kaši. Možná, že i někdo další zatouží po milionu dolarů. Tak co je, do Prčic, s tím Red Bullem?“ vykřikla vzpurně a praštila denním tiskem místní mouchu. Tu ale jenom tak něžně. Honza se raději nehýbal.
Situace ho vyděsila. Jeho hospoda byla zničehonic plná lidí. Stoly a lavice přetékaly a taky za závěsy u dveří se šklíbily lidské tváře. Hlava napěchovaná na hlavě a natřásaly se okolo Joričiny židle. Zaútočit se však neodvážil nikdo. Ani jediný ze supermužů. A superžena? Zamyšleně usrkávala Red Bullů. A Petr Kellner? Podmračeně seděl ve své plzeňské kanceláři a na stole před ním se jako živý macek rozvaloval žlutý vak s nápisem JEDEN MILION. Vtom někdo zaklepal na dveře. „Dále.“ Vstoupil jsem jako astrální přelud z fantazie byrokrata. Vstoupil jsem a sebevědomě jsem se podíval na pytal. „A kruciš!“ povídám rumcajsím slangem. „Moc pěkná hromádka dolarů. To tedy jo.“ Sliny se mi počaly sbíhat přesně podle Pavlova.
„Ano, Lorenci. Pěkná hromádka. Jeden celý milion. A ten milion bude tvůj, pokud přepereš Joriku.“
Dlouze jsem se zakoukal do Petrových upřímných, pomněnkových očí, a potom jsem tónem sušenky poznamenal: „Joriku znám výborně, ale stejně bych, Petrsone, nikdy neřekl, že tě takhle zaháčkuje.“
„Je to čupr holka!“ A praštil pěstí do dvou šálků najednou. „Lorenci, já nebudu mít pokoj, dokud my tý holčině neukážeme, zač je toho loket.“
„A kdo je tady v Plzni pánem, viď?“ dodal jsem, ale zároveň Petra i chladil: „Ale víš, není tu Rusko. Uklidni se, ne? Tady nejsi ve Varech.“
„Ale já vím,“ posmutněl Petr Kellner. „Zákony platí pro každého. Počkej, Lorenci! Kam se šineš?“
„Kam bych se šinul, zákone? Samozřejmě do Rock´n´Wallu.“
Tou dobou byla Honzova hospoda doslova nabita výkvětem výtečníků, kteří by rádi miliónek, a Schneider plus čtyři narychlo sehnané servírky se otáčeli jako šroubky a měli plné ruce práce. Stěží ty svalovce stačili obsluhovat. A Jorika?
Původkyně zájmu seděla v pohodlném proutěném křesílku jako uprostřed spirály energie a zůstávala centrem opatrného pokukování. Měla před sebou místo ubrusu prostřen Plzeňský deník a hnětlo ji jedině to, že se veškeré zpravodajství stávalo už poměrně stereotypním. Přesto pobaveně mručela: „Výborně. A musí být čestně bojováno, jak píší. To je vše, co chci.“
Zničehonic vstala. „Je čas na Red Bull.“ A jak to řekla, početní zbabělí kojoti se plavmo vrhali pod stoly. Aniž si Jorika podobných výkonů a extempore všímala, hodila do sebe neslastnější nápoj v galaxiích na západ a rázně vyšla z Rock´n´Wallu do Sadů 5. května.
„Haló, Joriko, jak se cítíš?“ čekal jsem u kandelábru.
„Prima.“ Moje deset let chystaná věta Joriku nerozhodila ani o nanometr.
„Prima?“ opakoval jsem mdle a pustil se za Barmankou s nechutně důvěrnou drzostí, abych ji sledoval po asfaltovém chodníčku smůly.
„Eh, Joriko, cítíš se prima, protože vypadáš jako ten pytel s milionem, který už čeká u Petra Kellnera na mě,“
„Cože?“ obrátila se Jorika zprudka a já osudově zaváhal, ale pak si přece olízl vyprahlé rty a řekl: „Neslouží ti sluch? Povídám, že mi připadáš jako milion dolarů.“
Jorika se napila a prázdnou plechovku nonšalantně mrštila do vozovky. „Ó, ty chceš zápasit?“ zeptala se. „Inu, proč ne. Revolta je vždycky oprávněná, jak říkal už rudý Mao.“ A pěst, ve které svírala zmačkanou plechovku, mi s kadencí Krakatitu nahustila do žaludku. Ach, bolelo to. Přesto jsem neomlel a chtěl Jorikou revolučně smýknout proti zdi nejbližší banky, ale vymkla se mi jako hladká, hadovitá kočka a ustoupila. Ale jenom o krůček. Upila Red Bull. Ne, neutíkala. Bavila se. A já? Já jsem se přihrbil. Taky Jorika se přihrbila.
„Promiň, macku,“ hlesla náhle skoro přátelsky. „Ale já nerozuměla na poprvé.“
„Dobrá. Porozumíš teď!“ rozletěl jsem se vstříc dámě vlastního srdce, hodlaje je z toho srdce definitivně vymést metodou smetení, anebo ji alespoň vykázat do pravých kolejí, aby už si drze nevyskakovala na pokolení mužů, ale místo toho jsem náhle cítil, že plachtím jako Lindberg a do žaludku mi proniká ocelová smršť ran. Nesen onou ďábelskou nakládačkou jsem právě páteří přerazil vznosný topol (krach) a topol se nekonečně dlouho kácel přes silnici, zatímco brzdy aut kvílely.
„Jo! Jo!“ mumlala Jorika. „Už ti rozumím.“
A Petr?
Je důstojník a džentlmenem. Ten by na dámu ruku nikdy nevztáhl. Vidíte, a přece se prostoduše domníval, že Jorika dostane za vyučenou a za uši, a spokojeně čekal v kanceláři, zatímco od Mlýnské Strouhy praštělo stromoví.
Ha! pousmál se Petr Kellner. Jorika dostává! Vítěz si přichází pro peníze. „Vstupte!“
Stál jsem tam před ním skoro nahý, anebo tedy v cárech. V potu a krvi. O berlích, a tak Petr hekl: „Krindapána. Copak se stalo?“
„No, spíš, co se stane,“ zhroutil jsem a zřejmě i skonal, ale ještě předtím jsem ze sebe vyrazil ze všech posledních sil:
„Dej ten svůj prašivý milion Jorice.“
ikonka: brandofgood.com