Je pozdní páteční večer. Procházím se v lese. Je jako moře. Jsem na kraji, jsem uprostřed? Rozhodně hluboko v lese a sama, když najednou spatřím rozpadlou chajdu.
Přece i místo, kde ten starý chlap zastřelil manželku a dítě, chce se mi brečet i vykřiknout. Mám strach. Mám strach, ale touha jít přesto do chatrče mě žene. Stanu u dveří. Lehce do nich strčím. Otevřou se – a na polorozpadlé zelené židli leží samopal.
Přistupuji po špičkách blíž. Na samopalu ulpívá zaschlá krev. Najednou něco zaslechnu.
Fr! Okolo mě proběhla krásná černá kočka.
Pryč! říkám si. Pryč, pryč, pryč! Odejdi. Chci se ale ještě porozhlédnout a támhle v koutě spatřím starou plotnu a jako z nitra hlavy mi do očí vskočí obraz ženy, která tu vaří. Je to určitě patnáct vteřin před vraždou a...
Konec. Radši jsem z chajdy odešla. Venku zlehýnka zafoukalo a listy lesa mi zašustily nad hlavou. Vysmrkala jsem se - a pomyslila si, co by asi řekly holky ze třídy:
To byl ale dechberoucí, strašidelný zážitek! A vtom jsem se probudila.
„Mami, co to mohlo znamenat?“ přišla jsem do naší panelákové kuchyně. Pak jsem vyprávěla ten sen. A máti, i když nevěřící, přestala míchat chilli a prý: „Nikol, víš, on pánbu málokdy sesílá prvoplánový sny. Důležitější podle mě je, co ti svitne asi pět vteřin po probuzení, a tedy potom, co sen doléčil.“
„Nejsem nemocná!“ ochutnala jsem z kastrolu.
„Vím, to nejsi, Nikol, ale... Sny léčí i tak.“
„Nebo radí.“ A vyšla jsem na trávník. Asi sto padesát metrů od domu rostla první scvrklá borovice. Potom začínal les. Jako bych byla magnetkou a jako by byla zeleň onoho lesa kovová, nesla jsem se v mírném vánku okolo pískoviště: k lesu, a u borovice jsem se otočila, jako bych naposledy v životě chtěla zkontrolovat rodné sídliště.
K pískovišti zrovna dobíhali nějací Jeníček a Mařenka. Ne, sousedovic Karolína a Benedikt odnaproti. Neviděli mě. Chtěla jsem zavolat: Pojďte se mnou! Chtěla, ale z lesa mi do tváře zavanul vítr. Sama musím! Nechci je přece vystavit nebezpečí, pomyslila jsem si.
Lesní stezka se klikatila, moje nohy ji následovaly. Měla jsem botasky a na mikádu čepici s nápisem IT WILL HAPPEN (Na to dojde). Kvůli nějaké větvi jsem čepici zrovna ždímala v prstech a pomyslila si: Nač dojde?
Nač, nač, nač! opakoval lesní větérek, jako by se písek šinul otvůrkem neviditelným přesýpacích hodinek. Jsou sny jenom náhoda?
NIKOLI NÁHODA! OSUD. NIKOLI OSUD. BŮH! zašustila mi hlavou slova neznámého. Protože to přece nebyla má vlastní myšlenka, ale kdosi mi ji vsugeroval a současně jsem pochopila, že tak zní heslo jeho rodu.
Nato jsem pokračovala v chůzi jako tunelem. Kdo ví proč, ale přestala jsem si připadat jako čtrnáctiletá holka. Začala jsem si připadat jako vévodkyně. Co jenom sen naťukl? K čemu mě ještě dneska podnítí? Už to brzy pochopím, protože trochu vpravo se vynořila chatrč. Zase tam bude ležet samopal? vybavil se mi sen, když jsem se dotkla zpuchřelých dveří. Ve stejnou chvíli zafoukal zase ten vítr, který mě sem možná přivedl, a dveře se přede mnou otevřely.
„Je tu někdo?“
Chatrč byla prázdná, až na cosi v křesle u krbu. Zády ke mně to čekalo. Vrah.
Jenže se nehýbal a já nevykřikla a já neprchala skrz lesy a po křivolaké pěšince nazpátek na sídliště. Ne. Udělala jsem místo toho ještě krok.
„Žijete?“
„Tak trochu.“
Občan se otočil. Místo očekávatelné lebky jsem spatřila muže, který si mě zvědavě prohlížel. Vstal a řekl s naprostým klidem: „Ještě jsi ve snu, ještě pořád. Zdalipak to víš?“
„A vy jste kdo, že máte tolik rozumů? Pán těch snů?“
Zasmál se. „Když jsi byla malá, znal jsem tvou mámu, Nikol, a hlavně tvou tetu.“
„Joriku?“
Stál přede mnou, ale nebála jsem se, protože jako vrah nevypadal. I když... Vrah, to asi není entita, která musí nějak typicky vyhlížet, že!
„Joriku.“
„A nejste Lorenc?“
„Jsem.“
Okamžik jsem mlčela. Zatajil se mi dech. „Děláte tu snad něco zakázaného?“
Přitakal: „Vedu nehlášený chov koček.“
„A kde je máš?“ začala jsem mu, ani nevím proč, tykat.
„Přijdou. Neboj.“
„Já nemám strach... Co teta?“ usedla jsem na nabízenou židli. „Ještě si vzpomeneš?“
„Tak... Byla to rozhodně láska,“ věděl. „Co teta dělá?“
„Záleží na tom?“
Vyprávěl, jak se do Joriky zamiloval v nějakém muzeu a jak tenkrát chodila s Jakubem. S ním se sice rozkmotřila, ale Lorenc ho nenahradil. Ne proto, že by připadal Jorice starý, ale z toho důvodu, že starý byl.
Nebo tedy na Joriku. Já náhodou jsem od tety dotyčnou historii trochu znala, takže jsem se rovnou zeptala: „A Jakub? Jak on se má?“
„Nevím.“ A zničehonic jsme šli ulicí, ve které Jakub tehdy pracoval, vešli jsme do stejné hospody a Lorenc se mě optal, co si dám.
„Kolu?“
Dal si ji taky. „Jakub tu dneska není?“ zeptal se servírky.
„Ten je vzadu. Zavolám ho,“ řekla a Lorenc za ní koukal, načež se podíval přes jídelní lístek na mě – a jinak zel ten lokál prázdnotou. Deset dopoledne, zrovinka otevřeli.
„Vlastně jsem nikdy nechtěl, aby se rozešli,“ řekl mi. „Podle mě se k sobě hodili.“
„Hm. Ale běhal´s za mnou tetou, ne?“
„Běhal, to běhal, jenže mě mrzelo, když se odtrhli.“
„Ale neodtrhli se od sebe kvůli tobě,“ vybavilo se mi. „Teta o tebe jednoduše nestála.“
Vtom se objevil Jakub: „Nazdar, Lorenci, ještě jsi v oběhu? Neviděl jsem tě roky.“
„Ty to tu snad teď vedeš?“
„No. A mám jednu servírku,“ Ohlédl se.
„A Monika?“
„Ta je doma.“
„Takže jsi s ní zůstal?“
Kuba si k nám sedl, prohlédl si mě a řekl: „Nejdřív Jorika, potom Monika. A kdo je tohle?“
„Přece Nikola.“
„Joričina neteř? Páni. Vyrostla.“
„Je mi čtrnáct,“ povídám a Kuba se zasmál. Přihodil: „To asi víc.“
„No, tak možná devatenáct.“ A v tom snu skutečně uběhlo pět let a celou dobu jsem se občas stýkala s Lorencem a celý čas jsme chodili na kolu k Jakubovi, kam se Lorencovi předtím a samotnému ani moc nechtělo, i když ho měl Jakub rád, a jak vzpomínám, probíhalo to pokaždé stejně. V sobotu ráno jsem se prostě probudila a ač už se mi nezdál strašidelný sen o vraždě, šla jsem stezkou doprostřed lesa za městem a tam jsme pokaždé s Lorencem prohodili pár slov, pohladila jsem si kočku a najednou jsme kráčeli ulicí a usedli v restauraci. Po pití koly došlo i na kávy a sem tam na pivo, a vždycky jsme se bavili s Jakubem, který si myslil, že snad s Lorencem chodím, nebo co, a Lorenc mu to nevyvracel. Ono to ostatně skoro tak bylo, že jsme spolu chodili, a někdy mi vyprávěl, což uměl jako málokdo, a ještě v jiné dni týdne mi dokonce předčítal. Ano, předčítal. Ale já mámě nikdy nevyzradila, že se stýkáme, a nevyzradila jsem to ani Jorice, takže to věděl jedině Kuba. A Kuba slíbil, že to nikomu nepoví, a jednou, když mi bylo asi tak devatenáct a půl a zase jsme si četli v chatrči, jsem se optala Lorence: „Proč spolu vlastně i nespíme?“
„Protože nejsi Jorika.“
„Ale jsem její neteř a známe se už daleko delší dobu, než po jakou jsi vídal Joriku.“
Stali jsme se milenci. Tu jsem se probudila. Ležela jsem zakletě vedle Lorence a stále jsme byli milenci, ale já nikdy nebyla Nikolou a navždycky jsem jedině Jorikou.
A i dnes jdem za Jakubem.