První díl si můžete přešíst zde: Světlo na konci jeskyně I.

„Rychle, tak rychle!“ vykřikla Aureliea a vyrazila jako kamzík. Přestal jsem radši vnímat hrozný chřtán dolu a taky se hnul. V mlze duněly nosníky mostu z obrazu v hospodě a po tom mostě mi přijížděl vytoužený, záchranný vlak. A uvnitř čeká vlídné kupé, měkounce vystlané jako domek pro panenku, pro naši nikdy už nenarozenou holčičku, Jak jen jsem se toužil stát jejím spolucestujícím, jak jen! Až do toho posledního a nejmenšího detailu jsem si ono pohyblivé doupátko představil. Azyl. Azyl. Jen-jen naskočit, budu zachráněn. &Sup do onoho pojízdného pokojíčku, cestovateli. Zpátky do Cannes! Ujedeš z mrazivého snu.
Rozběhl jsem se, ale noha se mi smekla a já, hrůzo, padal do propasti, zrovna jako tenkrát Aurelie. Tu mě zachytila a přidržela. Odevzdaně ukázala do tmy. Svítila z ní řada žlutě žhoucích očí a oken řítící se, rachotící soupravy. Nato body jeden po druhém zmizely jako nějaké pralinky, které mi byly za dávný hřích odepřeny, a i poslední vagón se s praskotem propadl za siluetou hory. Nastalo ticho, rušené jen šustotem ledových krystalků, které nám kropily tváře jako sychravina hřbitova. Její tělo se, pravda, nikdy nenašlo. A teď zmizel i vytoužený, vystlaný pokojík ve vlaku a já si připadal jako tenkrát ve stěně. Stál jsem s přízrakem mezi gotickými skalami a zároveň se topil ve vlastní vnitřní kobce a jeskyni. Beze světla, bez dcery, úplně beze všeho, a to jsem ještě věděl, že mám jistotu nejhoršího. PRÁVĚ MI UJEL POSLEDNÍ VLAK.
„To jsme se, ty káčo, nemohli rozběhnout dřív?“ Chladně se ode mě odvrátila, plným právem mnohokrát zrazené, a já ji tam zanechal a začal (úporně) sestupovat k Dickensově boudě.
Jacípak vrahové? Přece se nezaleknu mrňavého děvčátka a jednoho lakotného starocha? Bez ohlédnutí jsem se rozběhl.
„Počkej!"
Ach, co bych čekal. „Nikdy v životě jsem ti nevěřil, Aurelie!“
„Já tobě vždycky!“
„Tvá chyba!“
„A co kdybych tě vzala na zbytek noci k sobě?“
Ta poslední věta již nebyla jen snová, byla šílená, a přece či právě proto jsem nedokázal odmítnout. Zastavil jsem se, vrátil, a ač napůl umrzlý, následoval jsem Aurelii,
Několik minut jsme poměrně ostře kráčeli po úzkém skalním hřebenu, větrném až běda, a půda se propadala po obou stranách. Proč tě poslouchám? ptal jsem se sám sebe i jí. Problém tkvěl v tom, že mě stále přitahovala. Jako kdysi. I JAKO LAMPA MŮRU. Jejímu erotickému magnetismu jsem se nedokázal ubránit a navíc... Ano, ano. Navíc zde existovalo cosi, ČÍM JSME BYLI SPOJENI NAVŽDY. My, dva horolezci. My, pár jistící se navzájem ve stěně. Ano, a také ta lavina nás spojovala. Ta a ještě něco. A Aurelie fungovala jako magnet, zatímco ze dna dolu zurčela bystřina. Ale ze druhého jícnu nalevo sálalo ticho hrobu. A kobka, zase ta kobka to byla. I uprostřed mé hrudi, kde něco bolelo. Srdce?
„Ne, bylo to živé,“ řekl by nejspíš Samuel Beckett.
„Je to ještě hodně daleko, má lásko?“
Aurelie neodpověděla. Vítr svištěl. Stezka pokračovala do nenávratna. Hory jsme v husté tmě spíš cítili, než viděli. Od matně lesklých štítů klesaly do údolí cáry mlhy jako bílý dým. Zkoušel jsem myslet na něco neutrálního, třeba na verneovky, ale nešlo to. Na dětství. Ztratilo se mi! Pouta byla zpřetrhána a já opět uklouzl, ale oddaná mě znova dostala na nohy. V její náruči jsem se cítil jako dítě. Kterým jsem ostatně i ve svém věku zůstal - a znovu jsem si vzpomněl na holčičku.
Byla Aurelii skutečně podobná a Aurelie byla těhotná, když ji smetl led. Ale nešlo se ptát ducha a místo Verna jsem si, kdo ví proč, vzpomněl na hroznou povídku Teď se nedívej o jisté trpaslici, a náhle jsem se na stezce zapotácel potřetí - pod břemenem horské únavy. Aurelie mě tentokrát nezachytila, ale stanula: „Jsme tu.“
Uviděl jsem ostře vykrojené ústí jeskyně. Žila tu snad s Lipsem Tuliánem? S Rinaldo Rinaldinim? Nebo rovnou s Ali Babovými čtyřiceti loupežníky?
Hora okolo mi připadala až mrtvolně ledová. Vrávoravě jsem se o její bok opřel. Jeskyně se podobala jeskyni ve mně a mozkem už jen matně problesklo vysněné kupé s panenkou. Pak i holčička z hospody, pak i ložnice o velikosti náprstku, z níž jsme před chvílí uprchli...
„Ty tady bydlíš?"
„Tak si poustevničím,“ broukla Aurelie s neodolatelnou samozřejmostí. &Slo pochopit? V surreálném snu jistě. Jenže to byla realita.
&Sílená! došlo mi. A tu mě známě jemná bříška na konečcích jejích prstů postrčila dovnitř do jeskyně. Opět jsem zakopl a opile se motal onou naprostou temnotou, škobrtal o divné nerovnosti.
„Jen se neboj, miláčku, u mě se vyspíš jako ve vatě.“
„A ráno?“
„Se dočkáš vláčku, miláčku.“ A já to ještě slyšel, ale padal už jako kámen a STRA&SLIVĚ MOC toužil usnout nadobro a spát a spát, ale i snít a jako obvykle tím způsobem unikat z reality a vlastní kobky špatného svědomí, z vlastní jeskyně, a konečně i dotápat ke světlu naděje až na konci, v dáli a poté, co mi zazáří, co jej uvidím. Jako by se skutečně blížilo.
„Postel!“ zašeptala Aurelie a jemňounce, něžně mi zatlačila do ramen. Jako bych byl kluk. Skoro automaticky jsem sklesl a vážně propadl spánku, tomu vytouženému a snad i léčivému. Ale běda. Nebyl tak pokojný. Spíš to bylo převalování, ve tmě tu COSI HRŮZNÉHO čekalo a místo měkkého, prachového peří jako bych se ocitl na zledovatělém mlatě Prokrustova lože. Neboť postel se zdála být až děsivě krátkou, pelest jsem cítil pod zátylkem a tu protější pod bérci. Vstaň a uteč, blázne, než přiskočí onen trojhlavý obr s kyjem! pomyslil jsem si. Nešlo se vzchopit. A už se NIKDY nevzchopím, pochopil jsem, ano. Já to pochopil.

A kam se taky vrátit z této temné jeskyně osudu, když jsem za trest ochrnul? Aurelie zmizela. Uslyšel jsem nesmírně vzdálený zvuk z hloubi jeskyně a identifikoval ho jako řev podsvětní příšery. Bože. Řev se blížil. Znovu jsem se pokusil vstát, ale do masa se mi s rozkoší zaťaly dráty, dráty tenoulinké jak režné nitky. Jen jsem zachroptěl. Kdosi mě pečlivě připoutal k ledovým pelestem. Z hloubi jeskyně se to zatím blížilo. Monstrum z Lovecrafta? Nebo co? Slyšel jsem to zvíře z mytologie pořád blíž a blíž i jako COSI stereotypně se opakujícího, i jako přerývaný dech, jehož hrůzná pravidelnost se zahryzávala do mozku. Chtěl jsem vyskočit a nemohl. Cosi obrovitějšího než největší jeskynní medvěd se blížilo, ale ze mě udělali sešněrovaný balík masa a čekatele na porážku. Bez moci jsem čekal na zatnutí čelistí a na chřtán. Nebo přijde něco ještě ohavnějšího? „Aurelie.“ Z tmy mi potměšile odpovídala leda jakási dunící kopyta a srdce mi tím tlukotem doumřelo a Aureliina jeskyně se současně rozezvučela jako srdce její pomsty. Zaútočí na mě snad Minotaurus? Ta kopyta dopadala jako lijavec na kamennou podlahu a úder za úderem mi pomyslně pronikal až do týla. Sadistický to zvuk! A vzal si za vzor dráty a zařezával se. Do těla, do hlavy, do kotníků, všude. Sílil. Ten ďábelsky rozkmitaný perlík v rukách nejkrutějších permoníků podzemí. A kovadlina existovala v centru kobky zvané mozek. Ach, kde jsi, mé světlo? Kdy mi konečně zazáříš na konci jeskyně? Tak nechme, lásko, té pitomé hry. Pobavili jsme se. Stačí. UŽ JSEM SI SVÉ ODPYKAL, já... Nezasloužím přece tohle mučení, a to ani ve snu. A prosil jsem. A škemral. Marně. Dusot se blížil a viděl jsem i tu holčičku. Stála ale nade mnou nejspíš po celý čas mého vřeštění. Jako pěna. Mlčky. A já ji nazval Valérií. Ne. Jorikou. Potom...
Nic. Jenom mi chladnokrevně naslouchala. Mrňavá, útlá vražedkyně? Mohla být mou dcerou. Taky byla?
Čekala nehybně u mých dráty stažených nohou, hleděla mi do tváře obříma očima.
„Povol ty dráty!“ povídám.
Poslušně se shýbla k mým kotníkům. Chvála bohu! A mám tě, bože, opravdu rád. A víš, nevěřil jsem v tebe, ale odteď budu, to slibuju, a budu pro tebe, Bože, i plakat, ale nechceš přece oběť! Ne? „No tak, ty pitomá. Rozvazuj!“ cedil jsem skrze zuby jat hroznou netrpělivostí. „Dělej, tak dělej, sakra, na co čekáš?“
Opravdu totiž zase čekala. A může se to zdát šílené, ale sklonila se k mým nohám a přiložila ucho na pelest. Mou lebkou dál a mrtvičně duněla kladívka, šero řídlo a viděl jsem dlouhovlásku už docela jasně. Stála přede mnou opět vzpřímená a s rukama založenýma na prsou. Zachrčel jsem, bez sebe vzteky, a zběsile zacloumal svými pouty. Ty dráty se mi ale jen víc zakously do masa, takže jsem zavyl bolestí.
„Na co ještě čekáš, fúrie? Prašivá, ďáblem posedlá mrcho!“ vyjelo ze mě.
„To tys posedlý ďáblem, táto!“
Vyvalil jsem oči. Stály to obě, po boku bok. I ta starší, ta, která byla matkou, i ta mladší. Nezáleželo vlastně ani moc na tom, která mě přivedla. Pomstu vykonají společně. Ty ďáblovy dcery! blýsklo mnou - a stály tam nade mnou se založenýma rukama jako dvě bohyně smrti na tom nejčernějším pozadí mé kobky a onu smrt mi snad přivolávaly z hloubi jeskyně. A já začal prosit pro změnu ďábla, už mi nic jiného nezbývalo, a zase viděl horského vůdce Raye a slyšel ledovou lavinu. A znal i RUKU, KTERÁ NA MÉ ŽENĚ HNED PO PRŮLETU PRVŃÍ LAVINY UVOLNILA UZEL. Ta ruka náležela mně. A zase jsem viděl její oči a to nepřeplavatelné horské pleso úžasu uvnitř v nich. Plesy vloček doprovodily její táhlý pád. Ó, jak lehounce mizela do mlhy i s těmi poskakujícími lístky. Ne, nikdy jsem nezapomněl. Naposled se zatřepotala a bylo mi jí tenkrát opravdu líto, ubožátka. Chuděry! Ale v pohledech předtím jsem opravdu vyčetl jejich s Rayem strávenou noc A DOKONCE SNAD I JEJICH BUDOUCÍ DÍTĚ! A Valérie či Jorika? Právě poskočila. Ta strašná bílá holčička vyprskla v příšerný smích a bleskurychle se skrčila. Její ouško se opět přilíplo na ocelovou, chvějící se „pelest“. Nebo to nebyla pelest?
Nebo neležím v posteli? Ta malá mstitelka i dál napjatě naslouchala A MĚLA PROČ.
Měla proč. Nástroj pomsty přicházel v podobě stvůry. &Sero jeskyně se definitivně rozpadlo. Křečovitě jsem trhl krkem a pootočil hlavu, aby viděla do jícnu hory na Minotaura. V hloubce podobné studni se už skutečně lesklo jeho jasné oko a rostlo. Rychle rostlo, proboha! JAK DLOUHÝ A ÚZKÝ BYL KRÁTER ONÉ JESKYNĚ. Jakou rychlostí se ke mně tím kráterem jen hnal onen dunící červ z obludného podsvětí. Zář vycházející z bulvy rostla a rostla a ženy ode mě se strnulým nadšením odstoupily. Zběsilý klepot kladívek se řinul jako řeka z nitra pelestí a ona řeka se valila do skořápky (mé hlavy) odsouzené k záhubě. Vítězné obličeje obou přízraků se rozplynuly. Hleděl jsem na ten svůj přízrak. Civěl jsem do svého vlastního, tak dlouho očekávaného světla, to světlo se blížilo a prozářilo mou kobku, až jsem to později než vy i pochopil. To světlo na konci tunelu patří protijedoucímu vlaku.



^{_{ikonka: www.burningwell.org}}