7. Joričina tabulka

Žili raděj tady VEVNITŘ, dokud to šlo, a tam venku se stmívalo. Kolem deváté večer nastávala chvíle, ve které jí nebe pokaždé připadalo jako až do vesmíru otevřené a zívající: Milovala ty chvíle odmalička. Když poznala Jakuba, taky jeho naučila té lásce. Pak soumraky prociťovali spolu. Kolikrát už? Kolikrát ještě? Vždyť se vše řítí a propadá volným pádem - a hrstě letopočtů harašila Jorice před očima, to byl zas její seznam, její tabulka. Na místech chorob tu vedla jiné kolonky a trochu byla taky lékařkou. Nebo aspoň Kubovi. S lehce přivřenýma očima ho sledovala přes pokoj. Je schopen mě neposlechnout?
Je. Co  mám za klad! odškrtla si kupodivu.
A je Kuba s to se vzepřít větší autoritě, než jakou představuje sám?
Taky ano.
A co legrace, je s ním?
Bezpochyby. Další pozitivum. A věří v mimodimenziální propady?
Uvěří.
Což bude i naše finální plus. A já zas věřím v něj?
Je osobitý? Jo. Hodný. Jo. Upřímný? Jo. Otevřený? ZDÁ SE MI TAKOVÝ, hodnotila. Nacházela měřítka, ale už od počátku plnila Kubu vlastní energií. Svou „pouhou“ přítomností mu takříkajíc dobíjela akumulátory a nepřipadalo mu nikdy, že by se s ní měl vyběhnout, a nepřipadalo mu nikdy, že se spolu nezaběhnou. Co bude dál?
Ano, čas od času si promítal i Joričiny vady, ale nevadily mu, ba ho dojímaly. Potajmu se jim dokonce hrozně smál. Miluju ji i pro ty vady. Všechno mezi nimi se zdálo i dál dobré. Přesto se teď a tady, hluboko uvnitř Stilburyho domu, zničehonic chvěli samotou. A v dáli znovu zamručelo dunění, záblesky kmitaly po nebi. „Už prostě nepřijde,“ řekl Jorika hrozně sklesle. Vtom někdo naklepal na dveře.

8. Stilburyho tabulka

Mnoho dní a týdnů předtím, vlastně ještě před válkou, seděli v potemnělé a jaksi filmově vyhlížející (Frankenstein!) laboratoři dva muži: Marvin Lorenc a Sandy Stilbury. Stilbury byl o hodně starší, ale to se jako obvykle rozplývalo za mračnem doutníkového dýmu. Byl mj. filmovým historikem, jak víme, ale hlavně Lorencovým mecenášem. Vůbec měl hodně za sebou. A Lorenc?
Chtěl snad být v dětství Einsteinem, ale když vystudoval vědy, často si připadal spíš jako další z vymývačů lahví a třídičů tlačítek. Jak ven bludných kruhů? Usedli nad nimi, on a Sandy Stilbury, zatímco vládl zvláštně vonný, březnový podvečer. Lorencem prochvěl pocit... Jistého vítězství? Ne, to ještě ne. Ještě si nebyl stoprocentně jist, ale i před přísnými zraky pana Stilburyho se zodpovědně cítil na samém okraji rozluštění - a kompetentní k zodpovězení jakékoli milionářovy otázky.
„Je vás ještě Feromonia A schopna neposlechnout, Lorenci?“
„Je. Ony viry se bez přestání transformují.“
„A jak?“
„Nu, podle charakteru vlastních protilátek.“
„To je pozitivní schopnost.“
„Jistě. A každá schopnost se dá využít.“
„Ale co když se vzepře autoritě stroje? Co když se jí vzepřou i feromony? A navíc i feromony našich těl?“
„Však se vzpírají, Sandy. Ostatně je to sám princip reakce.“
„Nekončí tu legrace?“
„Proč? Naopak. Je to báječnej fór, nemyslíš? My sami... jsme součástí pomyslného stroje na život a legrace tím teprv začíná. A pěkně šimravá.“
„Hm, a ty tedy vůbec v mimodimenziální propady?“
„A věříme v lásku?“
„A věřím já v tebe?“ Odmlčeli se. „Ale jo. Jsi osobitý. Ale až příliš, Lorenci.“
„To je klad!“
„Klad, klad. Co to ubohé kotě?“
„A co? Odešlo. Je pryč. Uznávám: bylo pokusným králíkem. Zároveň ale nepředpokládám, že by se tam NA DRUHÉ STRANĚ mělo zle.“
„Tak bohorovnou jistotu ti závidím. Ehm... A druhý pokus?“
„Druhý? Co je s ním?“
„Co zbylo z kokršpaněla?“
„To jsme viděli. Jasně, psa jsem přecenil.“
„Cože?“
„Měl nedostatek fenyletylaminu. Respektive ho hypofýza odmítla vylučovat. Stručně řečeno, ten pes nebyl DOST ZAMILOVANÝ. Právě následkem toho se ani nemohl probourat hradbou mezi dimenzemi.“ Konečky prstů si přitiskl na nos. „Bylo to zvíře, zvíře jen. Vzpomeňme na Lajku.“
„Jen zvíře? Jenže u lidí se ti to samé přihodí častěji, blázne! Lidi nejsou psi, ani kočky. Bláznivý idealisto. Lidi... Lásky schraňujou méně!“
„Jo, jsme ve většině horší než mnohá zvířata, to vím. Taky se toho obávám.“ Ale stále si ještě pamatoval Joriku. Jak chodila. Stále pamatoval její vyloženě magickou chůzi, ten styl, při které boky předbíhaly tělo, takže nohy vám naproti došly přišly... a teprve za nimi ona. Stilbury svým vynálezcem Lorencem zacloumal. „Co je? Nespi. A vzpamatujte se a spalte své pseudovýsledky. Co tě to vlastně trklo? Lidi na ty věci ještě nedozráli. Ještě k sobě nejsou dost ohleduplní.“
„Vím to taky. Anebo je to ještě horší. Jsou přezrálí.“
„A ty blázen, Lorenci. Rozhodně jen vědec. Lidstvo neznáš. Jako ta krysa.“
„Laboratorní ho zná!“
„Ale ty lidi strašně idealizuješ. Chceš v tom vynálezu využít něco, co dávno, často už v mládí, ztratili. Co mnozí ani nikdy neměli. Lorenci!
Zakomponoval jsi do reakcí emoce, které mívají spíš hrdinové knih a filmů. Skutečné lidstvo vedle těch pohádek tlí. Století za stoletím se kazí. Nebo už bylo zkažené v ráji.“
„Aha.“
Přesto věděl, že pojede dál po svém. Nezněmí kolejnici. Sandy Stilbury mezitím pokračoval: „Feromony vnímá každá lidská bytost individuálně, to je fakt, ale nedá se s nimi jen tak hazardovat. Zaklít je do mašiny? Ždímat je z lidí jako z citrónů? Snílku. Láska se nedá rozpumpovat. Ani spoutat do automatu. Jestli se o využití Feromonie dozví někdo nepovolaný, budiž nám samo nebo milostivo, jak se říká v těch tvých naivních knížkách. Nebo mě nechápeš? Už zítra začne válka, Lorenci. Ty to ještě nevíš?“
„Upřímně řečeno ji taky čekám,“ opáčil flegmaticky a nevzrušeně uchopil sušenku. Chroupal. „Můj milý Sandy, a co takový menší STROJ NA LÁSKU? Co strojek postavený námi i navzdory válce. Lidstvu přede neuškodí.“ Dál si hrál na Einsteina.
„Stroj na lásku? Idiote. Vynalezl jsi STROJ NA VRAŽDY!“

9. Lorenc, který se vrátil z chladu

Vraťme se k Jakubovi a Jorice. „Dále,“ řekli dvojhlasně (do ticha) a Marvin Lorenc vstoupil (z chladu). Zvedli se - s matnou nadějí. Jorika napjatě zírala na jeho bůhvíkde sebranou poštovní brašnu, kterou trochu křečovitě svíral před sebou, a u přezky se něco ošklivě černalo.

Stroupek? Krev na pošťácké brašně! vybavila si titul filmového hororu a táž krev lpěla i na Lorencově rukávu. Je možné, že cestou zabil čtrnáct lidí a jednoho vládního policistu a stal se tak i velice účinným AUTOMATEM NA VRAŽDY, ale o tom se s jistotou nedá hovořit. Rozhodně překonal nástrahy, probil se překážkami (ano, mohl jsem to detailně popisovat) a stál před nimi. Potlačil vzrušení, potlačil strach, potlačil dojetí, jako vždycky byl zvyklý potlačovat všechny city. Stál před nimi, ale z poštolčího nadhledu pozoroval i vlastní pouť a osud a byl sám zvědavý, co vlastně teď poví úvodem. Mdle klouzal očima po Jorice a Kubovi a po haraburdí, až se zastavil u koťátka. Potom putoval dál. Lorencovy oči letěly i po stěně s chomouty a s obrázkem Dobývání vesmíru a lezl jako pomyslná moucha po studeném skle okna, za kterým dávno pošel všechen život. Ne, pošta dávno nechodila, ale on stál tady a hodně se poště podobalo, co přinesl. „Ahoj,“ broukl Jakub. Jorika sáhla po brašně.

„Chvála bohu,“ řekla. Na dvě a půl vteřiny Lorence objala. Neviděli se dávno. Kdy vlastně naposled? Tenkrát v laboratoři, když jí předčítal... Co vlastně? Vědecký sej? Ne, jen pošetilý úryvek z okoralé básnické sbírky nebo snad z Příběhů Arthura Gordona Pyma Edgara Allana Poea. Už přesně nevěděl, ale pamatoval si, že to tenkrát Joriku podnítilo a později se ke knize vrátila.

„Poslyš, Lorenci, ty sis tam ale - při čtení - leckde ledacos přidával,“ bafla naň poté. „To si vždycky připojuješ vlastní věty mezi cizí, když někomu předčítáš?“
„O tom nic nevím.“
Byly to dávné chvíle. Zlatistý podvečer v Kynžvartu. Soumrak plný penízků listí a vonné hlíny. To ještě laboratoře ani zámek nesrovnaly střely se zemí. Lorenc tenkrát mohl v tichu celé hodiny čekat uprostřed rozlehlého parku s rybníčkem, hned u Metternichova umělého vodopádu, a pozoroval přírodu jak Thoreau. Koruny lip šelestily, dopadající voda hučela ve spáncích, on šel do stínu skalky s umělou jeskyní a s pseudogotickou kobkou a ještě netušil, jak se všecko strašlivě změní za pár roků. A že se bude muset k domu pana Stilburyho probíjet krajinou skoro měsíční.
Ale nebyl úplně včerejší, to nikdy, a počítal tedy už tehdy, v Kynžvartu, s válkou, i když si ještě ani za nic nedokázal představit, jak hrozná bude. Ne, do budoucnosti neviděl a radši se opájel přítomností, tenkrát. Chvílí. Vůněmi. Smyčkami větru támhle na hladině. Vlnami. Čekal, a kdož ví, proč ho napadlo, že je na světě nejen láska, ale i třináct miliónů způsobů, jak zemřít. Ale pocítil živý dech lesa a ten les občas zahučel a Lorence mrzelo, že nezahlédl ani jedinou veverku. Nicméně za soumraku se v dáli u zámku vyloupli z nicoty nějací dva lidé, drželi se za ruce, blížili se a neviděli ještě Lorence, on si ale uvědomil: Nejdou naslepo, vědí, že tu budu. A Jorika ho poněkud vzrušovala, toužil po ní, a ona přicházela. I když se skloněnou hlavou. I když i s Kubou. Ne, Jorika moc nehorovala pro nějaké vodění se za ručičku, ale šli si s Jakubem blízko. Až u jeskyňky se zarazila a pootočila jemnou, světlou tvář do stínu pod smrky. Hned za Jorikou po cestičce přeběhla malá, rusá veverka a ona Jorika přeběhla očima po Lorencově obličeji. „Jsi tu vůbec? Půjdeš s námi?“ Chtěl se hnout, už se chtěl konečně hnout, když tu si uvědomil, že je sochou. Milenci to tak taky vnímali. Plynule proto pokračovali v chůzi. Ani Jorika nečekala Lorencovu odpověď. Vždyť je z kamene. Vždyť nežiji, věděl, a vše se mi jen zdá. Ale... Proč je mi tak chladno?
Otřásl se. Procitl ve Stilburyho domě. Hmátl do brašny a vytáhl divnou, lesklou věc, která trochu připomínala rádoby moderní lisy na citróny z chromu, lisy s mistrným designem. Strojek Jorice připomínal jen nějaké haraburdí. Ale i tarantuli, která přišla někde za obzorem o část nohou. Tři, groteskně pokrčené, jí však zbyly. Asi jako nohy Wellsových Marťanů.
„Jste v pořádku?“
„A ty?“
Hluboko v domě začaly tlumeně odbíjet hodiny.
„Tobě to ale trvalo,“ řekla Jorika. „To jsme se na tebe, ty vynálezče, načekali.“
„Co tě zdrželo, Lorenci?“ optal se Jakub.
„Překážky.“
„Stály za to?“
„Některé byly vlastně nepravé.“
„A lis?“
„Ten je pravý. A přímo z laboratoře.“ V dáli, tam za oknem, zaduněla série výbuchů.
„Pandemie zakletá ve stroji,“ zahučel Lorenc. „A čert sluhou ve mlejně.“
„Takže to bude fungovat?“
Pokrčil rameny, pustil brašnu, protáhl se mezi nimi a haraburdím ke knihovně a vaničce. „Vida, ta se hodí,“ ohlédl se jaksi provinile po Jorice.

10. Exaktní vědec v činnosti

Lorenc to řekl trochu chraplavě. Pak pokračoval chladnějším tónem a jako by předčítal nějaký k vaničce přiložený návod. Zůstával nad věcí, ale na ty dva měla jeho slova snad právě proto takřka magický účinek. V několika následujících minutách připomínala Jorika činorodou kuchařku anebo dokonce přitažlivou čarodějku. Byla hezká, nikdy se jim nemohla přestat líbit a její zvláštně bezbranné paže se nyní činily. Nakazila je jásotem, až se taky rozesmáli. I slaná voda v kotli se smála a temně, čarodějně bublala. Kuba a Jorika se nad ní jen letmě dotkli rukama. A láska? O té nevíme, Lorencovi ale připomněli vonnou stezku tenkrát v Kynžvartě. Mnohé se od té doby změnilo, ale v podstatě byl vztah těch dvou pevnější. Za to byl rád, i když ji taky miloval... Bylo však třeba fenyletylaminu.
Už cestou vzhůru po točitých schodech si všiml vzhledu prastarých zdí v domě pana Stilburyho. Bedlivě si je prohlédl a pochopil, že nezbývá moc času. Těmi zdmi se k blikotavému nebi táhly dlouhé zčernalé trhliny, jako by šlo o dům Usherů. Ne, to už nebyly stěny domu pana Stilburyho a Poe se stále a stále vracel. A poezie? Taky. Obklopovaly je. Zdi domu trčely rovnou z filmového hororu a dunění výbuchů se blížilo. Zášlehy na nebi takřka neustávaly. Kotě se probralo, předlo a lísalo se k Joričině noze. Příliš si ho nevšímala, tak ho uchopil Lorenc a pomalu je zvedl nad bublající kotel.
„Zbláznil ses?“ vyjekla.
„Možná, jako všichni TAM VENKU,“ zamumlal Lorenc trochu zimomřivě. „Uvařili jsme v týhle válce zaživa zvířata, tak vaříme v kotli pekelným i sami sebe. Až vyždímáme zeměkouli jako ten citrón, teprve…“ Nedomluvil. Kotě mu živo a zdrávo vklouzlo na zkrvavené rameno. Jorika pochopila, že jen žertoval, a to ji upokojilo. Tušila, že je Lorenc následkem války možná i zabiják, ale těmi se v těchto dobách stávali všichni. Rozhodně jí připadal tak trochu ztracený, ale to už před touhle válkou. Ztracený ve světě, kterému se nechtěl nebo neuměl přizpůsobit. Cítila to, věděla to už v Kynžvartě, ale možná stejně nechápala, že by se mohla stát poutem mezi ním a světem. Není zvláštní, že opravdové přátele nelze cílevědomě získat a vydobýt, tedy kromě ve filmu? To jen ve filmové dimenzi se dá realizovat ledacos, ale zde u nás? Láska se buď objeví nebo ne. Přátele jedině potkáte. A Lorenc si živě představil malé detektory, které máme všichni v nosech, a vzpomněl i na vůně kynžvartského listí. I toho zamotaného v Joričiných vlasech. Stál nad vaničkou a vůně se vsávala do hypofýz jako voda do houby. Hypofýzy reagovaly a okamžitě začaly vylučovat pocit zamilovanosti. Neviditelné prsty cizokrajné dimenze se dotkly vřele niter hlav a Jorice dokonce pod vlivem onoho fenyletylaminu rudly svršky boltců, což vypadalo dost komicky.
Lorenc to viděl, ale vzpomněl na Stilburyho a jeho vztyčený ukazovák: „Nutnost náhody při tažení karty ve fází spuštění stroje (Chromopavouka) přece všecko degraduje, Lorenci! Tvůj vynález by se hodil spíš do nějakého pitomého hororu. Nebo rovnou do snů. Je to... Je to opravdu STROJ NA VRAŽDY A... A JÁ VÁS VAROVAL. Ne, o peníze mi nejde, ty sper ďas, ale tohle se ti vymklo. Tohle patří jen do světů fantazie, Lorenci.“ A Stilbury se odmlčel. „Zklamals mě. A celý výzkum. Já... Projevil jste se jako blbý idealista. Neumím lidi usměrnit, to je to, a natož pak tebe. Hm. Asi jsem měl radši mýt nádobí nebo sbírat Poeovy básničky v originále (dobrý nápad).“
„Sám jsi chtěl, Sandy, abych s výzkumy na tom poli začal.“
„Přestaň!“
„Přestal bych, ale je pozdě. Cítím vítězství - a ještě jednou dík, protože nemít podporu, nikdy by se to nepovedlo.“
„Chm. A vložíš snad toho svýho pavouka z chromu mezi nějaký milující se pár?“
„Přesně tak.“
„Lidi většinou nepotřebují nikoho třetího,“ ucedil Sandy Stilbury a Marvin Lorenc strčil ruce rozpačitě do kapes.
„Jsi jak mrtvý mezi dvěma živými,“ zamumlal jeho mecenáš. „Bludy jsme povýšili na skutečnost. I k tomu vede mecenáštví.“
„Ale je to má metoda.“
„A nedokonalá.“
„Proč?“
„Nevíš, kam se tím kterým saltem dimenzemi strefíš.“
„Ale takto náhodně feromony právě fungují,“ vyhrkl Lorenc. „V tom to zrovna je. Princip. Namátkový výběr. Od samého počátku je pravou podstatou Feromonia A. Jelikož s pandemií, kterou tím mimo jiné chceme zastavit, se to jako s láskou. Ani lásce se nemá moc ořezávat pole působnosti a musí se na ni jinak.“
„Ale kde jsou hranice polí pro ďábly v tom stroji na vraždy, Lorenci? Kde? Připadá mi to jako nějaká pláň z hororu, jako povrch Země po výbuchu veškerých jejích pum. Ó, pokusy. Proč jsme se jen poznali? Proč já kdy kohokoli podporoval. Bude… Bude to STRA&SNĚ NEBEZPEČNÉ, vždyť nikdo živý až dosud neví, co se skrývá za tou bránou, kterou tvůj pavouk neuhlídá!“
„Nikdo živý ne. Ale ve válce a v lásce je prý vše dovoleno, Sandy.“
V tom se však Lorenc mýlil.

Dokončení příště




ikonka - www.geekinsider.com