Minulý díl si můžete přečíst zde: Stroj na vraždy (2) 

11. Bádání v praxi

Po celý kalně ponurý den, kdy předtím putoval přes pláně, se neozval ani jeden jediný hlásek a Lorenc slyšel jen dunění explozí. Divně tísnivé mraky vyprahle visely z blikotající oblohy, když tak procházel zcela sám a sám tou neobyčejně pustou končinou země, aby teprve s večerními stíny dorazil k domu pana Stilburyho. Tomu zubu plání. Azylu věčných milenců. Stál v jejich pokoji, za sebou měl cestu, která by vydala na román, a co bylo zvláštní? Nepřipadala mu ani tak jako cesta sem, připadala mu jako cesta zpátky. Vrátil se domů. Z chladu. Rozhlížel se a možná jim připadal jako cizinec, který vypadl z nějakého brakového románu, ale oni mu jako cizinci nepřipadali. Ve vaničce to kolotalo jako při sabatu na čarodějné hůrce a čarodějka Jorika okolo tančila. I Kubu drželo nadšení. Možná jsme u cíle.
Lorence to taky napadlo. Poprvé během těch dvou a půl vteřiny, co ho Jorika objímala. Pohlédl na ni. Zručně krájela na šťavnaté plátky žluté citróny, jak jí to poradil. Jenom kratičce k němu vzhlédla. „Asi chci být alchymistkou. Jako ty.“ Pohodila hlavou. Ty vlasy... Usmívala se. Skoro tu ožila duha, když pak žertovala s Jakubem. Louhy míchat, síru dýchat... „Jistě! To by mě bavilo.“ Znovu se bezstarostně zasmála.
„Jenže Lorenc není žádný alchymista,“ prohodil Jakub ve chvíli, kdy do Joriky cvrnkl ukazováčkem. „Ale badatel. Exaktní a...“
Do sochu ztvrdlý, domyslil to Lorenc sám, ale bylo to tak vždycky? Nechtěl snad Joriku kdysi čistě pro sebe? Vytrhl se z podobných představ. Navzájem si rozdali plátky. „Připraveni?“
Tři přikývnutí. Nato plátky vychutnávali. Lorenc předpokládal, že tím uvede do chodu svůj magický stroj, a představoval si místo něj chobotnici kapitána Nema. Už-už je bezhlese ovíjela. V centru plání svištícího vichru se však pod pochroumanou střechou pana Stilburyho vskutku rozbíhal jakýsi mechanismus. Ti tři ale nechtěli a nepotřebovali nikoho šrotovat jako diktátor. Ne. Tento strojek nebude vraždit, on pohrdne věrností jakékoli ideologii. Tenhle Lorencův vynález zůstane věrný jen sobě a jeho tvůrce to věděl s jistotou: „Je jako já.“

12. 451 stupňů Fahrenheita

„Co když to ale nepřežijem?“ zasténala Jorika. Možná bezděky, ale tiskla si dlaně k bokům a přesně po Lorencově vzoru vyplivla poněkud westernovým stylem žlutou kůru do vroucích bublinek.
V tu samou chvíli se i hladké boky domu otřásly – a nezůstanou stejně pevné jako boky Joričiny. Ne. V šeru už po nich cosi lačně jezdilo. To asi dlouhé prsty banálně reálného světa smrti – a Jorika se reflexivně stulila do Jakubovy náruče.
„Ale přežijem,“ hlesl Lorenc. „Vy dva určitě.“
A pravil to sklesle, ale „láska to jistí“, dodal sám dovnitř do sebe. A taky se bál a vzpomínal na pár Joričiných doteků a... „Hele, máš vůbec ňáké přátele?“ zeptala se ho. „Mně se po tobě docela stýskalo.“ Mluvila upřímně? Na tom zase tak nezáleželo. „Mně po vás taky.“ A odmlčel se a kůry se hroutily, slupky vřely a zbytky citrónu vířily až u dna vaničky. Umřeme, když se příliš okyselíme? Určitě. A vzhůru ke stropu i nebi se valily bublinky v podobě dětských tvářiček - a bez přestání pukaly. „Anebo o nikoho nestojíš, bloude?“ optala se Jorika - a Lorenc si najednou zase vybavil Sandyho. Jak jen to říkal? „Před narůstajícím oceánem násilí se nedá utéct, nikam, takže ani do filmu. Ne. Do žádné lepší dimenze.“
„A stejně věřím, že dá.“
„I kdyby, jaké to tam asi je? Zkusil sis to někdy vůbec představit, brachu?“ optal se Lorence Sandy Stilbury, jeho mecenáš i přítel. „Co když to tam bude opravdu jen jako ve filmu?“
„No, a?“
„No, a jaké filmy se nejvíc točí?“
„Plné násilí?“
„Přesně tak. Stroje na vraždy. Ty filmy jsou stroji na zabíjení, Lorenci. A víš to sám. Jen další a další strojky. Takže kam se podít, je? Kam zachránit? Najdeš, Lorenci, tam v těch krajinách leda odlesky reálného násilí odsud.“
Na to si teď vzpomněl. To se mu vybavilo právě ve špičce Stilburyho domu - a svištění střel venku se stalo nepřetržitým. Začaly už dopadat v těsné blízkosti. Vybuchovaly, duněly a Lorenc se znovu zadíval na Joriku.
„A heleme, už se vaří!“ hlesla vzrušeně. „Přece jen! Tak přece jsi, brachu, vynalezl stroj na lásku.“ A podala mu mechanicky kotě. Sama uchopila chromového pavouka. Něžně. Pak ho  sevřela v dlaních, jako by držela vlastní dítě. Kdepak stroj na vraždy. Ale vítr venku skučel.
Nad hlaďounkou planinou se točil v trychtýřích. Úžily se okolo domu. Pak zaduněla další exploze a v bocích té jejich smírné věže to zapraštělo. „A dál?“ chtěla vědět Jorika.
„Ponoř hoj do vody,“ hlesl Lorenc. „Jo, udělej to,“ přistrčil ji k věci i Jakub - a plácl ji přes zadek. Tak tu prožluklou tarantuli překvapeně upustila do kolotající vaničky.
„Ale děláme to správně?“ ohlédla se po Lorencovi. Mlčky jel pohublému kotěti po kostrbaté páteři (předlo) a pomyslil si (asi jako v reklamě): Potřebujete pro vlastní rozlety svébytně nové dimenze? Jsou nám je dlužni! Ale nejprve si je musíte umět představit!
Skoro intuitivně přistoupil ke Stilburyho knihovně. Klíčová seance pokračovala, ale v jistém smyslu teprve teď začala. ZCELA NAMÁTKOU (a to bylo to důležité) vylovil jeden objemnější svazek a... A chceš, aby tě začal mít někdo rád? Toužíš po tom a prahneš? Tak si začni představovat, že je do tebe blázen opravdu a nezraď nikdy DIMENZI své víry. Jistě, začarovaná rada a ne pokaždé zabere, avšak chovej se i přesto, jako by tvá touha už byla naplněna. K čemu máš vůli? K čemu fantazie? Hej! Zamkni na chvíli víčka, co tam vidíš? Jen tmu? Tak to je málo. Musíš v temnotách spatřit až do nejposlednějšího detailu prokreslený vzhled TOHO, CO POTŘEBUJE&S, a musíš vidět vlastní vytoužené pláně a kraje. Ty musíš cítit i ztracené doteky, jako to uměl třeba Bradbury, a kéž se tě dotknou oči, které ti tak dlouho chyběly, a úsměvy, po kterých jsi roky a roky toužil... Pozoroval Joriku.
Pozoroval ji a snil, zatímco pokojem znělo stále prudší kolotání. Voda vře! chápal, ale všichni tři zřetelně slyšeli i odporné tření obřího koštěte, které s pravidelností sobě vlastní podmetalo zdi domu s knihami, onoho domu na pláni, který by byl ve 451 stupních Fahrenheita nemilosrdně sežehnut. Vždyť ještě obsahoval knihy.
Ale nepřijeli je zničit žádní spalovači, to byla jen Bradburyho fikce. Sunulo se sem pouze obří koště. Anebo to byla kosa? Na střeše se rozbubnoval déšť. Žhoucí střely ho brzy proloží a uhasí. Zubatá nevyčkává, přichází krajem a tam, za proděravělou tabulkou se přesto skví tak nádherný mumraj ohňostrojů, jejichž plameny se tak bravurně rozprskávají!
Lorenc uchopil kinžál a podal Jakubovi „náhodně taženou kartu“ alias knihu. I ten nůž. „Strč ho do ní.“ Jako by knížku vraždili, ale nebylo tomu tak, a chromový pavouk se po celou tu dobu dál převracel ve vodě.
Jenže lidi tam za obzorem jsou horší, věděli. Horší. Když vaří kraby zaživa. A čarodějnictví? A černá magie? Projevily se tím, že z nohou pavouka začala unikat energie, jejíž neviditelná chapadla ovíjela trojici. A ťuk. Neslyšné prsty se dotkly jistých míst v mozcích. A ťuk! A propána! zazdálo se Jorice. Vždyť ulétnu. A nad domem skutečně zívalo OTEVŘENÉ nebe a ona vážně vzpomínala na večery uprostřed Lázní Kynžvart, a když vzpomínala, tak i jásala.
Zkrásněla, oči měla plné ohňostroje odraženého z plání a frr! Budu stoupat. To je ale nádherná seance.

13. Neodvažují se mě milovat

V životě často dosáhneme jen toho, co si svedeme opravdu živě a detailně představit, ujišťoval zatím Lorenc sám sebe (skoro horečně) a angorské kotě si zatím flegmaticky ostřilo drápky o jeho límec. Hm, a pokud ve snu na některý prvek nebo detail zapomeneme? přemýšlel. Pak ho za branou nenajdeš. Nebude nikde ve vytoužené dimenzi, nu, ale právě proto je třeba se snění věnovat bez rezerv.
Jako lásce.
A kdo ví, ale čím jsou naše vize ucelenější, tím rychleji to i maže do finiše, snil. A co už radil Bradbury? Nepřemýšlejme nijak urputně o pohnutkách svých tužeb a radši si uvědomme, že to jsou jenom naše touhy a potřeby. A nikoho jiného. Lorenc soustředit vůli.
Stál tu. Víc než kdy předtím se stal i sám sobě doupětem a vlastní potřeby skutečně uzřel naplněné. Tak kdypak se už definitivně propadneme do té básně? ptala se v duchu i Jorika. Jen aby to nebylo DO NIKAM, napadlo Jakuba. Protože ani o chrabrém plukovníku Fawcettovi se neví, kde skončil, že jo! Ale toho se Lorenc nebál. Lorenc zůstával v činnosti a to znamenalo, že právě drmolil nějaké názvy.
Anebo strofy?
Muž se železnou maskou má dneska noční hlídku a neodvažují se mě milovat. Hamlet a Moulin Rouge, s tím černým rytířem. Je konec dobrodružství. A podpis? Já, Alexandr Veliký.
A magická zář. Nemilosrdný čas. Frankensteinova kletba a vzplane dívčí vlas. Ohyzdný sněžný muž a hřiště násilí a zuby Draculů, které jsme zasili. A vampýrova pomsta a Baskervillský pes, nic není nepřirozenějšího než všednost... právě dnes. A je zlou ta mumie, tvé maso, a hyeny jsou ďáblové. A kužel ticha. A podezřelá osoba. Pokradmu kroky jdou a kaše. Meč ze Sherwoodského lesa a Stokerovy nevěsty. Na ostří nože, a to hned po schůzce -v tom klubu pekelných plamenů. Běsnění? V pašerákově zátoce. A tři, čtyři mísy Hieronymova ovoce. Hotovost na počkání? Kapitán Clegg! A muž, který KONEČNĚ zemřel. Satanův agent. Pojď. Zvuk z hloubi Opery. Gorgona v domě hrůz doktora Gordona a šli a šli a šli. Ona. Invaze na Zem i Gibraltar násilí a všechny ty víly, které jsme zabili. Frankenstein stvořil ženu v zahradě tortury, za nocí ohně, za nocí mučení. Jen někteří mohou přežít a vyryl jsem to do nitra hor a svůj vzdor a pomstu ukryl v prach do nitra skály. Krvavá bestie. Korupce citu. Stroj, co všechny přežije - a klape jako mlýnek ve zdi, dítěti u hlavy. A slzy samoty. Frankenstein musí být zničen! Křič a křič a křič! Znovu a znovu. S bičem bič. Upíří milenci. Dům, z něhož odkapávala krev. A ještě jednou! Já, monstrum z kráteru, a zlá dvojčata. Azyl pro ztraceného. Příběhy z krypty a nic než noc. Panika v expresu, jenž míří do pekla, zvířata nebohá už dávno utekla a dotírající hrůza. Popsaný prach. A nyní nastane vřískot. Ty Draculovy satanské rituály. Bestie musí zemřít! Legenda o sedmi zlatých upírech. A ghůl, pkázy v záhrobí. Bublavě pučí srázy a báj o vlkodlakovi. V zajetí strachu. Klepeta. Prověrka v boji, stažená roleta. Tam v zemském jádru kují se zlověstné příběhy, tvé srdce puká na míse, nárazy vln, Sirény, svistot a co na to poví &Sarlatový? A tvá upíří nevěsta? Arabské dobrodružství? Do těsta. Dům dlouhých stínů a Lancelotův meč! Top Secret. A maska smrti. Biggles a Sherlock, tak ukrutně zřízeni. Zemřel jsem dvěstěkrát.

14. Oni

Dočetl. Ve vaničce to praštělo. V okolí domu, pravda, stokrát víc. Vtom nastal klid.
A cosi jako kužel ticha. Taky trojice ustrnula, jako když stopnete promítání, a jen zírali do vody. Ale po lisu... ani stopy.
A vnější svět? Vrhli se k oknu. Dívali se na planinu, srdce jim bušila, ale na první pohled se nic nezměnilo. Vůbec nic. Snad jen obzor pohasl.
Stal se i divně mlhavým, jaksi kašírovaně a asi jako ve starých hororech.
A pak jako by jejich nosy nabraly neznámé feromony a nejméně Jorika se stala člověkem, který vdechl ČERSTVÉ JARO. „Už?“ Spadli jsme skutečně jinam? „Jo. Cítím to v kostech.“
Úleva? Každopádně vděčně pohlédla na Lorence: „Vyšlo ti to.“
Nebyl si tím tak jist.
„Pochybuješ ještě?“ Sama to totiž chápala s ženskou jistotou. „Poslyš, ty náš Lorenci, ta básnička ale byla dost divná...“
Neodpověděl, upřeně pozoroval krajinu. Klouzal očima po pláni a registroval detail za detailem, až JE náhle spatřil. Koho?
Je. Byli jako stíny. A ubírali se zvolna. K domu? K domu. Blížili se. Snad ze všech stran. A kdo?
Groteskně se klátící postavy jako vystříhané ze starých hororů. Možná ne jako. A některé snad ani nešly, některé se jen ploužily a sunuly. Zato blíž a blíž. Jakub uchopil triedr.
Až po chvíli jej podal zdráhavě Jorice a do nového světa postupně nahlédli všichni tři. A přicházející stíny? Tomu nejbližšímu z ramen splýval zplihlý fialový plášť a stín měl až oslnivě bílou hlavu (hrůza). Sousední snad sestával odshora dolů z papundeklu. A za nimi? Po pláních se sunuli ještě i další červi a další bludná stvoření a jedno i s vlasy, které se svíjely a syčely. Gorgona! Lorenc se otřásl. To jsem vyvolal? Ale stínů přicházelo víc. Ještě víc. Bezpočet. Tito obyvatelé dimenze, kam se utíká před popravami pravé válkou? Tito úlevní. Oni, tato monstra z míst, po kterých se dá i toužit.

15. Vzhůru přes pláně

Lorenc stáhl jediným pohybem roletu, aby zastřel výhled, asi jako si dítě zakrývá oči. Skoro s úžasem se místo na pláně díval do filmového slovníku a řekl: „Jakápak báseň? Prostě heslo.“
Stál nad knihou. Táhlé zavytí na odvrácené straně rolety zatím putovalo mezi obzory (křič a křič a křič). Uvnitř domu zatím trojice stísněně dešifrovala jediné encyklopedické heslo, jehož text začínal u Joričina palce.
„Sir Peter Cushing?“ vzhlédl Jakub trochu překvapeně. „Pročpak zrovna on?“ Ale Lorencova odpověď zanikla v šíleného jeku z plání. A zase nastalo ticho. Hotové jeho salvy. A jen vlnění svlačců. A hrůza. Ano, i ta. Hrůza se musí hromadit. A kdopak ví? Možná se dá násilí kompenzovat zas jenom násilím, reálné tím nereálným. Lorenc se přesto chvěl.
Po povrchu kůže jako by mu ubíhaly řeky neviditelných mravenců. Nejen on, všichni tři však čekali na ortel, a to ochrnutě a zaskočeni obkličováním domu. A vlastním pádem do světa filmu, nebo kam. To ovšem už Jorika sňala se zdi pušku (klidně a zpod chomoutů) a pravila:
„Nejsem tu snad Petrova hlavní fanynka? Snad nebude tohohle kvéru potřeba, ale člověk nikdy neví. Člověk nikdy neví.“ A její vlasy se ke světu romantiky náhle hodily víc.
„Co víte? Třeba jsou to přátelé? Nebudou o moc jinačí než my.“
Předcházející proměna z ní zázračně smyla veškerou únavu dlouhého čekání a Lorenc nad její proměnou užasl víc. Jorika byla najednou celá filmová. Namlouval si dosud, že je připravený na cokoli, zrovna tahle habaďůra ho však poměrně zaskočila. Ale...
Tak Lorenc se změnil! I Jakub. A Lorenc se toho až zhrozil. Ne, za tenhle přesun se jim sotva kdy dostatečně omluvím, pomyslil si. Bože. Bože můj, co jsem to udělal?
A vždycky jsem přece měl jen ty nejlepší úmysly! Ne? Zaplavila ho vlna studu. I pocitu, že opět kamení. Že se stává sochou jako tenkrát v Kynžvartu, kdy ho Jorika a Kuba míjeli, aniž pochopili, že je ještě pořád živý. Ta strašná, traumatická vzpomínka ho ochromovala, i když právě bledla a byla ničena. Pojednou nebyl schopen akce a ani Jakub na tom nebyl o mnoho lépe. „Nejdete?“ pobídla je však Jorika jako malé kluky a otevřela dveře na točité schodiště domu pana Stilburyho, kterého měla právě tak po krk. „Jdem.“
I následovali ji ven, tam dolů do chladu, na pláně Cushingova světa, jednoho z miliardy světů existujících navzájem v sobě. A pak šli a už brzy se vymanili ze sevření puklin té budovy. Už se mohla zhroutit. Jako dům Usherů. A ši a šli a náhodně tažená karta jest podmínkou úspěšného skoku v prostoru i čase, zrovna jako byste se taky do lásky a války nejspíš měli vrhat po nose a poslepu. &Sli, i když se všude válela pára.
Po chvíli Jorika ostatní předběhla a kráčela svižněji, zatímco Lorenc a Jakub vláčeli nohy, napůl ještě ochromeni strachem. Ona však ne. Pokud se předtím chvíli strachovala, přešlo to, a prostoupila ji naopak opojně radostná spokojenost. Ostatně...
Pamatovala šťastné konce většiny hororů. A taky bojové fígle, kterými se obludy daly vyřídit. A taky ostatní ústavní zvyklosti i klišé měla v malíku. A co se týká nešťastných konců? Jistě, i ony byly občas natočeny, svraštila čelo. Ale málo. Intuicí došla k tomu závěru, že se světem, ze kterého sem vypadli a vpadli, nebudou mít zdejší stvůry ani špetku zla společnou.
Pak se ohlédla: „Hej, co vy dva? Ještě se... pořád se klepete?“
Jedno bylo pravdou. Jakub a Lorenc zírali na „nádherný nový svět“ kapku nejistě a ten druhý se ještě k tomu stále potajmu kál. Ano, kál: co jsem to stvořil?
Frankensteina. Pana Hyda? Ale ne, oponoval sám sobě. Už to existovalo předtím.
Ani Kolumbus Ameriku nevynalezl. O Kolumbus Ameriku objevil. A ti dva se bojí zbytečně, řekla si Jorika, a měli by se zčertva opanovat po mém. Hej, kráčejte zvesela, ne?
Zvesela vstříc vyjícím příšerám? Ano. Všechno totiž bude lepší než REÁLNÉ zabíjení a mučení tam za námi, tam na zeměkouli, jejíž lidstvo nejspíš vzniklo omylem. Lepší než v zemi, ze které jsme se propadli sem, a navíc...
Nejsou nám snad tato monstra důvěrně známa? A přišlo jí, že se vrátila domů. A dala to natolik najevo, že Lorenc a Jakub zdvihli brady a následovali ji stále pevnějším krokem, až ji dohonili, skoro jako v nějakém filmu, a až se tou Joričinou sebejistotou nakazili.
Vstříc novému světu se totiž muselo postupovat odevzdaně a není tak docela vyloučeno, že se v tu chvíli všichni tři navždy stali celuloidovými básníky.




ikonka - www.geekinsider.com