Přiznám se, že miluji francouzskou kulturu. Je mi velice příjemné sledovat francouzské umělce filmu, divadla i výtvarného umění. Přesto v literatuře tak trochu zaostávám. Ne snad v kvantitě přečtených knih, ale v oblibě a určité naladěnosti na francouzskou literární vlnu. 
Po přečtení upoutávky na knihu S elegancí ježka, mě navíc prvotně přeběhl mráz po zádech, když jsem zjistila, že autorka Muriel Barbery je učitelkou filozofie. Stále mám v živé paměti dlouhé polemiky filozofů v dobách mého studia, které končily v nedohlednu a z kterých jsem si odnášela podivný pocit, že já nebo přednášející mluvíme jinou řečí. Srozumitelnost filozofie byla pro mě neuchopitelná.

Je příjemné zjistit, že stále existují knihy, které nenásilnou formou s filozofií spolupracují, a to myslím s filozofií života. Kniha rozhodně patří mezi ty lepší, co nám minulý rok přinesl.
Pokud se rozhodnete přečíst S elegancí ježka, zjistíte, že dva osudy postav zmíněných v úvodu, plynou zdánlivě odděleně. Myšlenky Renée se střídají s deníkem Palomy Josseové. Spojuje je pouze několik shodných událostí viděných různýma očima, jelikož obě hrdinky bydlí ve stejném domě, jsou obklopeny stejnými lidmi a dokonce mají obdobné postřehy. Renée seznamuje čtenáře s obyvateli domu a jejich úchylkami. Většina z nich musí vynaložit mnohdy až neuvěřitelné úsilí, aby své přirozené chování skryla. V kontaktu s těmito rádoby aristokraty se Renée baví tím, jak ji považují za hloupou a jak často jí to dávají najevo. Je to hra, které si užívá, ale i ji stojí mnoho sil chovat se tak, aby nikdo její pravou tvář nerozpoznal. Jen jakoby mimochodem se zmiňuje o filozofických spisech Husserlových, o učení Karla Marxe, o chybách páchaných francouzskými mluvčími v gramatice, aj.
Paloma si zase sepisuje „hluboké myšlenky“ a „deník pohybů světa“. Pozastavuje se nad falešným a často absurdním chováním svých rodičů, sestry i spolužáků. Zkoumá například, proč mladí lidé zapalují auta na předměstích, jaké osudy čekají děti adoptované z oblastí zasažené tsunami či proč jsou staří lidé odsouváni do samoty luxusních penzionů apod. Najde se něco, co zvrátí její rozhodnutí ukončit svou existenci v tomto světě?

Obávám se, že ne každý si knihu oblíbí. Je milá, přemýšlivá a určitě ne předvídatelná. Vede k úvahám nad životem, a to potřebuje "sednout" v čase i náladě čtenáře. Samotný text zřejmě přečtete rychle, ale o to více budete "nuceni" přemýšlet nad smyslem života ve své bolestné kráse.

"Mým nitrem defilují pláčem oživené vzpomínky. Vidím celý svůj pokoutný život samotářského ducha, veškerou svou poutnickou četbu, listopadový déšť smáčející krásný Lisin obličej, kamélie navrátivší se z pekel a spočinuvší na mechu chrámu, spoustu šálků čaje v přátelském teple, krásná slova z dívčiných úst, zátiší, která byla tak wabi, věčná podstata odrážející zvláštní paprsky, nečekaně přicházející konejšivé letní deště, vločky tančící monotónně v srdci a nakonec čistá Palomina tvář ve starobylém japonském rámu. Pláču, z očí mi nezadržitelně kanou krásné velké vlahé slzy štěstí, zatímco všichni okolo nás zmizeli a zbyla pouze vzpomínka na pohled muže, v jehož společnosti cítím, že někým doopravdy jsem. Tento muž mě bere něžně za ruku a v jeho úsměvu se zračí všechna vřelost světa."