Zatímco na širokém schodišti muzea začínala svatba, dole, ve vstupní hale vzal Zbyněk Lorence přátelsky okolo ramen, aby nakoukli do kavárny, kam se náš hrdina od rána neodvážil. „Čeho se bojíš?“
„Joriky.“
„Copak? Zametla s tebou?“
„Ano. Vůbec mě nebere na vědomí.“
„Spravit se dají pendlovky. Tohle nevím,“ postrčil ho Zbyněk. Možná právem si představoval, že je na rozdíl od Lorence velký komunikátor.
*
Aby člověk navázal kontakt s jedinou a pravou (říkal si náš hrdina), musel by se cítit aspoň relativně šťastně. Aby se ovšem podobně měl, musí nejdřív navázat kontakt s jedinou a pravou. Ne? A neříká se něčemu podobnému zacyklení a rozetne snad ten gordický uzel Zbyněk, který už si za letu strhával z ramen koženou bundu s liškou?
Se sebejistou Jean-Paula Belmonda se návštěvník muzea prohnal vstupní, nekuřáckou částí kavárny a kamaráda Lorence s sebou dovlekl až do Joričina teritoria. Sotva seskočili z dvou bukových schodů v zúžené části prostor, spatřili barmanku. Lorenc, pravda, jen periferně. Klopil oči, což byla i taktika, ale taky obavy z téhle ženské.
Usedli v koutě. Pod obraz, i když se neplánovali zpít. Z rámu do kavárny (jmenovala se &Sangri-La) vrůstaly bílé velehory. Z rádia je zrovna doplňoval Luboš Pospíšil a Zbyněk si poprvé v životě prohlížel Joriku.
Jeho kamarád ne. Znal ji. A choulil se zády k barovému pultu jak slepé kotě, zatímco barmanka přišla blíž, oči jako magnety.
Zbyněk se opřel o bundu, přehozenou přes židli. Poručil si presso a kolu. „A ty, Marvine? Je to na mě, dej si, co chceš!“
Lorenc stále ještě neodtrhl oči z ubrusu a skutečně se útlého stínu slečny Úchvatné bál. Úzkost mu zrovna i oškubávala duši a Jorika, to poupě, vážně měla na to, aby vás psychicky zlomila, zdeptala a udolala. Stanula před nimi jako stát a z rádia začal zpívat Leonard Cohen.
Usmála se, ale nechtěla už být na Lorence hodná, takže se bál po právu. Očekávatelných zranění. Těch, která jistě zvládala bravurně uštědřovat. „Všechno?“ zeptala se.
„Všechno.“
Vrátila se do bezpečí za oblý pult. Lorencovi připadala tiše planoucí i jako nejpodstatnější z hvězd kosmu. Jistému srdci byla tou pravou a je to srdce mé, věděl. Má jorika je centrum palačinky i vesmíru. „Vážně všecko?“ zeptal se Zbyněk. „No, jak myslíš.
S entuziasmem sobě vlastním začal nastiňovat, co poslední dobou provádí s penězi a děvčaty. Jeho kamarád nereagoval. Nebo jen chvílemi a sotva znatelně. Zůstával schoulený do klubka a snad ani muzejní exponát výra nemohl působit strnuleji. Ještě se nestal egyptskou mumií, ale dojde na to, říkal si. A přece...
A přece byste měli své vlastní okolí buďto bavit anebo šokovat, radí klasik. Aspoň jedno z toho.
A co když ano? A co když ji šokuji? říkal si.
Co když právě letargií dávanou na odiv – a navzdory tvé magnetizující blízkosti, barmanko? Zbytečně doufal v zázrak a záměrně zůstával nečitelný, protože na odkrytí hledí je svět příliš zrádný, jak věděl, a všude čeká nebezpečný hrad.
Lorence ovšem obklopovala spíš gotická kobka. Jedním z klíčů k jeho osudu byla i intenzita jeho přetvářky. „Já dělám šaška, je to jen maska, která můj smutek zakrývá,“ napsal dávno předtím do bubblegumové písně František Ringo Čech a Lorenc nenacházel ani sílu na další dělání klauna.
Přesto mě považují za pana Bezstarostného, věděl. Jak jinak ostatně taky před světem vystupovat? Jak? V muzeu ani jinde s úspěchem nevystavíte vlastní vnitřní hrůzu z reality! Jak by to šlo? Nemohl se zbavit pocitu, že svět stvořil čert, a to si nemohl dát za rámeček. Sílu, ano, sílu, tu, hochu, vystavuj. Ne slabost, ty plevo!
Ne že by neuměl být sám sebou. Ale navenek hrával. Role. A dokonce i někdejší Joričin partner Jakub ho následkem toho vnímal jako věčného optimistu a veselou kopu.
A Jorika?
Luzně existovala. I z dálav Lorence hřála, i když to sama neměla v plánu. A je ta pravá a já ji potkal, ujišťoval se pošetile. Je jiná, jí se ani není třeba koukat na zadek.
Pokud se Jorika vyskytoval nablízku a on sám oné pomyslné záři, cítil se šťastný. Ani oko nemusel zdvihnout z ubrusu - a srdcem ji „obaloval“. Již programově po ní nepokukoval.
Přesto či právě proto zahlédl útlé zápěstí. Obemykal je kožený řemínek s velikými hodinkami. „Ty mi dal Kuba,“ zdůraznila kdysi před Lorencem a teď před něj postavila prázdnou skleničku. Vedle zabodla láhev koly, zavlnila se a zmizela.
*
Se Zbyňkem probírali společné známé, pomyslně mapovali kamarádem právě děděné pozemky za městem a bonviván se taktéž zanášel obchody s ojetými auty a s mobily. „A co dovolená?“
Zbyněk začal doporučovat některé destinace i včetně Egypta, kde se podle něj dalo stále ještě relaxovat, tedy pokud jste nepropagovali Satanské verše. „Ale na freje mi bohatě stačí tady Plzeň!“ zaplál. A momentálně prý plane i pro lovy žen v řeckých lázních.
Tam se to balí! „To mi, Lorenci, věř. A možná by to byla vhodná příležitost i pro tebe!“
Slyší nás? napadlo stydlína a snil, že milovaná barmanka bedlivě naslouchá. Zbyňka pak bezpochyby vnímá jako světáka! rozhlédl se. Její kavárna zůstávala jako obvykle prázdná a  majitel se z toho zatím nehroutil a Jorika také ne, ale mohli.
Stejně to bylo zvláštní. Uhranou přece Jorika musí každého, připadalo Lorencovi, takže je ta prázdnota s podivem. Ne? Kdo by se tu - kvůli ní - nepřilepit na židli? I třeba i na celý den, no, kdo? Tak jak to, že nemá plno? nechápal při pohledu na její do nekonečna rozpuštěné, odbarvené vlasy.
*
Jorika navštěvovala hotelovou školu na Borech a zde, v muzeu vykonávala praxi, která spočívala i v tom, že odpoledne konverzovala se spolužačkami.
Byly taky krásné. Sedávaly před ní jako vzorné panenky na vysokých stoličkách a Jorika obyčejně vznosně dominovala jejich cvrlikotu. Jak jen rády tu holky klábosily! Jak k Jorice vzhlížely! Tak třeba Eva... A šlo se divit?
Přece zůstávala magnetkou. Kouzlem. Nejpůvabnějším ze štítů velehor. A narozena na šťastné planetě 23. prosince, tedy ve stejný den jako Táňa Kuchařová či Carla Bruni... Bylo pak divu, že Lorence natolik ovládla?
Neexistovala pro něj jiná žena, aby s ní měl podobně slavnostní pocit. Jen Joriku miloval a prahl i malovat, a to pokud možno uprostřed Montmartru. Chtěl zachytit ty čárky jejích očí, tak proč se přede mnou pokaždé zasmušíš? zoufal si a něha, po které prahl, v jeho životě absentovala.
Jorika Lorencovi nepřipadala zaměnitelná, ale onehdy zašel moc daleko. I následkem toho se střetl s chladným odstupem. Znovu ji teď zkusil zachytit koutkem oka. Slušně prý tančí a je i sluníčkem! Ne? Ó, jak jí to sluší! Tango v jejím podání jistě bude tygří, ale... Ale nutit tohle mládě do lásky? Nikdo nemůže. Naslouchal.
Ne jí. Zbyňkovu chlubení. A podstatné stejně zůstalo ono napůl zapečetěné dítě, i když... Bylo jí dvacet, měla za sebou tři pro ni nekonečné roky chození s Jakubem a na podzim se rozhádali. Rozešli. Teď končil leden. Vzpamatovávala se a rozhodně nebyla ňouma a měla pěkné zuby, jak se Lorenc dočetl na jejím profilu na Facebooku. Dost!
Vytrhl se ze vzpomínek. „Za řecký lázně bych já ani korunu nedal.“
„Tvá chyba, Lorenci. Mě to ty holky i hradí.“
„Přece to není erotickej klub!“
Nebyl. Ale plzeňský Casanova se kasal dál. Bylo ovšem zřejmé, že z milenek nežil. Zbyněk byl víc než schopnou štikou „a chci už jen, abys mi, Lorenci, zformulovat ten inzerát. Vyvěsím si ho na internet.“
„Ježiš, copak potřebuješ balit holky i virtuálně?“
Možná mi spíš chce udělat radost důvěrou, napadlo Lorence. Dodat mi sebevědomí. Zeptal se: „Co teď vlastně provozuješ za žihadlo?“
„Jako vždycky. Mám vždycky víc aut,“ zaklonil se Zbyněk a vdechl vůni kávy. Jak tam svobodně konverzovali pod štíty, na očích a v doslechu romantické Jorice, oba vypadali mladší.
Ó, jak jsou pošetilí, pomyslila si.
*
Nenápadně i dál naslouchala a po Zbyňkovi sem tam hodila okem. Proti Lorencovi se jí zdál udělanější a hlavně rozvážný. Znalý světa. Lorenc byl moc rebel. Ne-li zoufalec. Řád si chtějí podmanit mladí, jak psali dokonce i v Joričině učebnici, ale starci, zločinci a byznysmeni, ti si řád světa přizpůsobí. K obrazu svému. Nu, a není to rozumné?
*
Lorenc se ve svých představách ubíral pěšinkou až kams do velehor na obrazech.
Kdes, lásko, zůstala? A jsi dostupná i gangsterům?
Pokud ne, ptám se: Vadí jim při absintu ona absence?
A stačí ke štěstí sex? Jim i většině lidí? Jen sex a sladká erotika? Upil kolu. Snil a paměť, srdce i duše se pro něj staly Bradburyho zlatými jablky ze slunce. Vyhlédl oknem a měl pocit, že u fontány čeká Joričina dvojnice, okusuje jablka dokonalými zuby a chřup! registroval Lorenc bolest.
*
„Přemýšlejte!“ sdělila mu po onom maléru. Řekla to tónem školačky - a ještě jindy se mu před spolužačkami i vysmála. I to zůstane, říkal si, ve vzpomínce krásné. Schraňoval podobné repliky a měl je dokonce za Joričiny předčasné děti a nejvíc se stýská po tom, co nebylo, řekl klasik.
A co je nejtěžší? Těšit se i na věci, které nikdy nepřijdou. „Hele, a co Klára? Pamatuješ?“ přeptal se vzrušeně Zbyňka.
„Aby ne.“
Na podnikových večírcích bývala jejich kolegyně Klára objektem všestranného zájmu. „A někdy i kapku povolnější, vzpomínáš? Udělal jsem jí jednou něco jako návrh...“
„A utekla, ne?“ usmál se Zbyněk.
„Promiň, řekla mi. Nestíhám.“ Zasmáli se tomu a i Jorika vše registrovala. Lorenc se zoufale snažil, aby debata letěla k jejím uším i dál, ale změnili téma a probírali někdejšího šéfa. „Měl tě rád,“ mínil Zbyněk.
„Myslíš, že jako pivoňku?“
„Nevím, ale máš to jako s manželstvími. Taky rozpadnou, nebo každý druhý. Znám Otu dýl než ty, Lorenci, sype lidi jen do dvou pytlů a zrovna tys mu pad do oka, nebo aspoň, kdyžs nastoupil.“
„A komu bych nepadl, že?“ sehrál Lorenc optimistu a lakovali i dál. Lakovali se Zbyňkem na růžovo dokonce i pochmurné vzpomínky. Ale ani jeden ve zmíněné firmě už nepracoval a nevypadli tamodtud dobrovolně, nýbrž byli odejiti.
Zatímco to probírali, na schodišti muzea končila svatba a do kavárny vstoupila dáma z propagačního oddělení: „Lorenci...“
„Jdu se Zuzanou uklidit židle,“ zvedl se. „Zbynďo? Čekej.“
Výzvu pronesl záměrně tak, jako by mu kamarád byl otrokem, a podobně mluvívala Jorika s oddanými kamarádkami. Aspoň jednou ji napodobil.
Nyní pomáhal Zuzaně. Když se vrátil, Zbyněk se neudržel smíchy. „Ty tu chodíš jako herec! To jsi i ozbrojen?“
„Blázníš? Nejsem krejčí z Panamy!“ Rozhlédl se. Zamrzelo ho, že Jorika už nesedí v doslechu. Přesto existovala v kavárně dál a kdo se vypařil, byla jen většina spolužaček. A čas?
Bohužel čas už vnímám jinak než ty, Joriko! věděl Lorenc a nezvládal ani spočítat, kolikátou pije kolu.
Není to dávno, co jsem prvně stál tváří v tvář tobě, barmanko, a pokoušel se vybrat si z nápojového lístku nějaký alkohol. Pousmála ses a tak lapidárně jsi broukla: „A co rum?“
„Všiml sis?“ vytrhl ho Zbyněk z dumání.
„Evy? Jo, třída. Na mě moc nóbl, asi pyšná jako páv, ale jináč...“
„Nemyslím Evu, Lorenci. Myslím támhle Míšu.“
Lorenc se pootočil. Dívka v mini klábosila přes pult s Jorikou. „Co je s ní?“
„Samice, ne?“
A ty se zas líbíš Jorice, lkal Lorenc v duchu. A jedna věc byla zvláštní. Kdysi, když poprvé potkal Jakuba, připomněl mu tento Joričin kluk právě Zbyňka.
Čím, Lorenc nepochopil.
Ve fyzické podobě to nebylo. „Zaplatíme!“
*
Jorika bohužel pro Lorence nekasírovala. Zastoupila ji Míša. Jí uhranutý Zbyněk ležérně platil za oba tenkými prsty pomyslného makléře z Wall Street a přihodil spropitné, odporoučel se na WC a Lorenc zůstal pod bílými horami jenom se ženami. Na voňavou Joriku se ani teď nepodíval, i když se koukat chtěl, a fingoval vlastní lhostejnost, zatímco zaměstnanec muzea David (zrovna dorazil) jí hleděl do očí a flirtovat průběžně i s Míšou. S ní vyloženě.
Poskytuje mi prostor, uvědomil si náhle Lorenc. Ale nezmátořil se ani poté, Jorika ho onehdy vyplašila moc. Ze vzpomínek stále slyšel její přemýšlejte a ó, jak jen se vypořádat s tak školometskou radou?
Nevěděl. Co ženská v tu ránu zapomene, bere blázen vážně, a taky proto je bláznem.
*
„Na vás už nikdy nebudu hodná,“ sdělila mu tenkrát tónem pěničky.
„A co když jsem ten pravý?“ stal se na nanosekundu drzým. Joričina reakce se pod skalními štíty rozezvučela jak skryté zvony. Nebo spíš zvonky. Smála se a on dodal: „Protože vy jste ta pravá.“
Ale minuli se v čase.
*
„To by mi pánbů neudělal,“ vyhodnotila Jorika onu nabídku brilantně a dialog v Lorencovi utkvěl jako čirá krása. Navždy.
*
Jak asi zvládají (občasná) odmítnutí chlapi typu Belmonda, Jakuba a Zbyňka? ptal se sám sebe. Netušil. Sám ty situace zvládal jen horko těžko.
A to mě ničí! věděl. Vstal. &Sel. Sice měl v kavárně hlídat Zbyňkovu bundu, ale zapomněl na to. Zastavil se nerozhodně až za rohem, u dveří na chodbu, kam David, Míša a Jorika nedohlédli. No, přece se nerozbrečím!
Do kavárny vstoupil paleontolog Pšenička: „Ahoj, Lorenci.“
Zdalipak je ti divný, že tu trčím, kamením a potahuju se suříkem? pomyslil si Lorenc. Počkat! Neříkal Zbyněk: „Hlídej bundu, mám tam tři tácy,“? Místo aby se však vrátil, vyšel z kavárny. Stanul v chladu muzejní dvorany s prstem v knoflíkové dírce saka a za kasou si četla jeho kolegyně Olga. Po očku sledovala poutko. Kdy se utrhne?
A ucho džbánu?
A kam se poděli svatebčani? Do Panamy? Kavárnou rozhodně zhrdli.
Já být ženichem, tak bych neuměl zdejší barmanku tak snadno obejít, snil Lorenc pošetile. I o tom, že dnes u servírky nabyl na ceně.
Ostentativní Zbyňkovo děvkařství ji mohlo iritovat, to ano, ale... Kdyby Zbynďa nedorazil, tak bych se do kavárny neodvážil. A pakliže ano? Neprojevil bych se. Ostatně, jak bych se mohl projevit? Neměl bych s kým komunikovat. Takhle jo. Měl jsem Zbynďu. Úchvatná díky tomu mohla zaslechnout... minimálně útržky našeho dialogu. A mám body! Ne?
Zbyněk se už vracel z WC. Halekal: „Jdu!“ Skočil si pro bundu s liškou, vzápětí stáli před muzeem. Bílá tma houstla. Jorika, jak Lorenc tušil, telefonovala Evě.
Proč se tu vlastně zastavil? napadlo náhle Lorence.

Dokončení příště






_{^{ikonka: freelancers fashion blog}}