James Barrie

 

Začínalo zrovna slunné ráno, když frnkl vlastní mamince otevřeným oknem až nad Kensingtonské zahrady (Londýn), a přišlo mu, jako by ho nesla na polštáři stará chůva, ale ještě spíš archetypální touha malé opičky po návratu do lůna, nebo spíš do korun. Což je touha vlastní všem dětem, protože byly před narozením ptáky, tvrdil Sir James Matthew Barrie (1860-1937), a jenom na to zapomněly. Všechny, až na Petra.

Deset roků po Barrieho smrti kritizoval dotyčný koncept J. R. R. Tolkien (1892-1973) v eseji O pohádkách (1947). Fantazii si můžeme uchovat do dospělosti i jinak, mínil, a stárnout podle něj neznamená nutně se stávat horším, i když se to často děje. „Děti mají dospět. Ne se stát Petrem Panem.“

Je to pravda. Ale neměli bychom ztratit schopnost žasnout a měli bychom někam směřovat a není jistě lepší kráčet s nadějí než dorazit k cíli, jak Tolkien fakticky oponuje Stevenson. „Máme-li však k cíli dorazit, s nadějí kráčet musíme,“ dodává autor Hobita.
Petr Pan byl zřetelně jiného mínění. Co i náš furiant odmítl něco takového, vzepřel se, přitiskl si dlaně na spánky, vybavil si, co se dělo v prenatálně ptačím období, vznesl se a fí, letěl nad Londýn, aby měkce dosedl u rybníčka Serpentina. Sotva to zvládl, dávno zapomněl, že by měl být člověkem, chytal mouchy jako vlaštovka a nechápal, proč mu unikají. My příčinu chápeme. Protože je lapal do ruky a ne zobákem. A jelikož se stal vrtákem. Dle Barrieho i „človtákem“. A co se mezitím seběhlo okolo?
Vůkol se jen hemžili víly, divoženky, žínky, rusalky, bludičky, skřítci, diblíci, rarášci, šotci, hejkalové, duchové, bazilišci a čarodějíčci. Petr se sebral a přeletěl na ostrůvek uprostřed rybníčku. Dosedl. A tam se mu to stalo. Přestal věřit, že se umí vznést, a stal se na čas nelétavým zajatcem ostrova. Kdo totiž nevěří, ten schopnost létat ztratí, dočetl se v Petru Panovi také Karel Čapek. „I ptáci létají jen proto, že tomu věří,“ píše v Ptačí pohádce, „a kdo věří, ten má křídla.“

Jak to vůbec na tom londýnského ostrůvku vypadalo? Především tam zajatec nevegetoval sám. Na ostrově žil i jistý &Salamoun Krákal a zaměstnával se tím, že pilně četl dopisy od matek, které si přály dítě. Matky ovšem chtěly výhradně ta nejvydařenější mrňata, dodává James Barrie. „Líbí se Krákalovi váš dopis? Pošle vám dítě třídy A. Rozzlobí ho jiný? Dojde vám domů čertovo kvítko. Někdy Krákal nepošle nic, jindy je to celé hnízdo. To podle náladym, on není rád, když se mu diktuje. Zdůrazníte, jak doufáte, že si dá záležet, aby to tentokrát byl kluk? Zrovna vám pošle holčičku.“
&Salamoun Krákal si našel čas i na Petra a naučil ho mít radost z maličkostí, pořád se něčím zabývat a přikládat každé činnosti vždy nesmírný význam. Kluk ale, ouha, i tak prahl frnknout. A jednou… Parkem se zrovna procházel básník Shelley. To se Petrovi hodilo. „Básníci nikdy jaksepatří nedorostou a pohrdají penězi, tedy krom těch, co právě nutně potřebují,“ podotýká Barrie. Shelley zadumaně složil loďku z pětilibrové bankovky, a sice byla pro Petra malá jako dopravní prostředek, ale librou z ní odkrojenou se mohl odměnit Krákalovi, a ten mu pak pomohl přesvědčit drozdy, aby vybudovali jedno hnízdo v podobě trochu větší lodi. A proč zrovna drozdi? Jen oni prý svedou z bláta uplácat hnízda, jež se nepotopí.
Měsíc za měsícem budovali jenom za pomoci zobáků a Petr se poblíž lodi každého jitra budil, něžně na loďku hovořil a na její plachtu věnoval zbytek noční košile. Až se jednou i přeplavil do parku, na její palubě, a té košile si všimly ženy a hned se rozplývaly něhou. I muži ostatně sklonili zbraně a vedli Petra k anglické královně, a ta mu dovolila zůstávat v parku i po jeho večerním uzavření. A právě od těch časů mají pohádkové bytosti za úkol dbát, aby se Petr v Kensingtonském parku cítil jako doma. „Jenže on se stejně už dlouho před ranním otevřením parku vytrácí přes vodu na ostrov a nikdo ho zkrátka nesmí uvidět,“ pokračuje James Barrie. A na svém ostrově si pak Petr hraje a je dojemné, že si hraje úplně špatně. „Neměl totiž nikdy nikoho, kdo by mu hraní vysvětlil. Ptáci, ti se tvářili, bůhví co mu neporadí, ale znali jen schovávanou, a tak si Petr hraje na schovávanou a skrývá se sám sobě. A hraje si sám. Ovšem je i přesvědčen, že se má jako nikde na světě, a myslit si, že se máme dobře, je skoro takové, jako se tak mít. „Kdyby si děti nechodily do parku jen hrát a zkusily také žít jako zdejší čarodějíčci,“ tvrdí autor, „tak by - třeba – také nikdy nevyrostly. Koukněte na Petra. Ten věděl, kam utéci, když se rozhodl, ano, rozhodl, že chce zůstat malý.“

Slavný Petrův příběh byl původně jádrem románu Malý bílý ptáček (1902) a teprve dva roky nato poprvé vyšla tiskem i divadelní hra Peter Pan aneb Chlapec, který nechtěl vyrůst (premiéra 27. 12. 1904). Dnes je tradičním představením anglických vánoc a jenom v Londýně měla během prvního půlstoletí deset tisíc repríz. Příjmy za ně putují ústavu pro postižené děti.
James Barrie publikoval po dalších dvou letech jen vybrané, stěžejní kapitoly původního románu a hru, vše pod názvem Petr Pan v Kensingtonském parku (1906, česky 1925) a roku 1911 do hry vetkal některé další motivy a udělal z ní opět román. Jmenuje se Petr Pan pro malé děti a česky vyšel jako Petr a Wendy (1926-1927 ve třech dílech), přičemž Wendy je dívčí jméno (dnes již vžité), které vymyslil právě Barrie ve chvíli, kdy zkomolil slůvko friendy, kamarádíček.

Wendy je dcerkou manželů Darlingových a jednou se vznesla i s bratry, aby sledovala Petra nejen do Kensingtonského parku, nýbrž až do Země Nezemě, a aby se tam stala hodnou pěstounkou všech Ztracených chlapců. Symbolem autoritářského otce je přitom Barriemu a Petrovi pirátský kapitán Hák s protézou na místě předloktí, které mu uhryzl a spolkl krokodýl. Ten navíc sežral i hodiny, takže tiká jako časovaná puma času a připomíná smrt, čekající na nás na všechny, jenom s Petrovou výjimkou.

J. M. Barrie bezpochyby položil svým příběhem základy jednoho moderního mýtu, který roku 1912 i materiálně připojistil tím, že nechal v Kensingtonském parku vztyčit Petrovi sochu. Ani pak se ovšem nepřestal tímto svým světem niterně zabývat a ve dvacátých letech svou hru ještě jednou přepsal do filmu. Tento scénář Hollywood odmítl a roku 1924 realizoval jiný. Výsledný smínek prý autora zklamal. Už tenkrát se ale objevila v chlapcově roli žena, což se mělo stát další tradicí. Kupříkladu ve filmu z roku 1976 je proto hraje Mia Farrow.
Definitivní Barrieho verze původní hry z roku 1928 je extrémně propracovaná, rozsáhlá a komplikovaná, takže bývá krácena. A román? Ten u nás adaptoval Pavel &Srut (1997), ale v přeneseném významu fakticky už Ota Hofman (1928-1989). A kým jiným je, uznejte, jeho pan Tau nežli Petrovým promítnutím zpátky do osobnosti Sira Barrieho přivedené tím dost možná až k magické dokonalosti.

Barrie pocházel z rodu skotských tkalců a deseti dětí. Vystudoval univerzitu v Edinburghu. Byl velmi malý, mluvíval fistulí a jeho přístup k životu zachycuje dnes do jisté míry snímek Hledání Země Nezemě (2004) s Johnny Deppem a Kate Winslet, který ovšem události i charisma zúčastněných idealizuje a překrucuje. Jedno však říci lze. I tento literát zůstal v duši hochem jako u nás Foglar.
Roku 1887 debutoval Barrie knížkou Lépe být mrtvý a roku 1891 uspěl románem Velebníček (zfilmováno 1934). Ve svých čtyřiatřiceti (1894) pojal za choť herečku z vlastních her a je to sice náhoda, ale v tom roce uveřejnil jiný britský fantasta Arthur Machen svou hrůznou povídku Veliký bůh Pan.
Manželství se rozpadlo, ale při Barriem stála matka. Právě s ní probíral otázku, zda stačí, když se spisovatel vyzná krom sebe už jen v jediné bytosti opačného pohlaví. „Snad,“ mínila. „A ty kromě mě jinou neznáš.“ „Musíš se proto stát mou hrdinkou,“ zmýnil se. Odvětila: „Co? Já, stará škatule?“ „Proč ne?“ Smála se. Připomněla mu i jeden jeho chlapecký boj. Odehrál se právě u jejího lůžka. Barrie si ho pamatoval a rozpracoval vzpomínku do románu na téma „kdo mě rozesměje?“ s tritulem Margaret Ogilvyová, od jejího syna (1896). Hrdinka knihy strádá smrtí svého nadějného dítěte (staršího z dvou) a rodinný lékař je bezradný. Válku o úsměv nevyhrává, ale zadá ji za úkol manželovi smutné ženy. „Pokud neuspějete ani vy, vzdávám se veškeré naděje.“ Je tu však i druhý syn, vezme poslání za své, snaží se matku bavit a jen při záchvěvu koutku jejích úst kreslí tajná znamínka. Bohužel není dobrým šaškem, ale bývá křečovitý a šprýmy přehání. I tak ale ráno ukáže lékaři pět čárek. Vskutku oprávněnou čárkou je nicméně až ta šestá. Proč? Ve chvíli, kdy syn a lékař předloží paní Margaret dotyčný seznam čárek, se totiž teprve poprvé rozesměje.
Téhož roku se Barrie vrátil do dětství i románem Sentimentální Tommy (1896, česky 1902). Roku 1900 vydal jeho pokračování Tommy a Grizela. Sentimentality se tento novoromantik nevzdával ani později a jaksi si nechtěl nechat sebrat pozdně viktoriánský kult dětství. Vedle něj ovšem uspěl zrovna tak satirami Crichton, ten chlapík (1902, česky 1974 jako Záleží na okolnostech) či Co každá žena ví (1908, zfilmováno poprvé 1934). I u nás byla uvedena Barrieho hra z dob Napoleonových V tiché uličce (1902) a roku 1937 podle ní vznikl film s Katherine Hepburnovou. Dorazila k nám i subtilních emocí plná tragikomedie Drahý Brute (1917).

Ale vraťme se do roku 1897, kdy Barrie v Kensingtonském parku potkal Arthura a Sylvii Daviesovy, přičemž ona byla rozená Du Maurier.
&Slo o rodiče pěti synů (Georg, Jack, Peter, Michael a Nicholas), kteří se s Barriem spřátelili. V předtuše? Kdo ví. V rozmezí několika dalších let se totiž odebrali na věčnost. Ano, premiéry Barrieho hry o Petru Panovi se ještě dožili, ale...
Barrie se stal poručníkem těchto dětí a finančně je zajistil. Dožil se bohužel i smrti dvou z nich a neměli bychom vytěsnit ani fakt, že sám Petr spáchal roku 1960 sebevraždu a že postavu, se kterou byl celoživotně identifikován, ze srdce nenáviděl.

Barrie se ovšem proslavil ještě jedním příběhem, kdysi pověstným dramatem Mary Rose (1920), které toužil zfilmovat Hitchcock. V této brutální hře je tlumočena věru ponurá myšlenka: Pokud přežijete (jakkoli) vlastní smrt, už si ani vaši milí neporadí s vaším návratem. Ani ti nejbližší. Nezvěstnou desetiletou dívku v tomto dramatu očarují skřítkové během čtyř strašidelných dní. Není si však vědoma, že ony hodiny uplynuly. Po letech, už dospělá se vrací na osudný ostrůvek u pobřeží Skotska, je již matkou a ztratí se podruhé! Manžel ji sice najde nezměněnou, ale až za další čtvrtstoletí a ona si nic nepamatuje a po následné konfrontaci s vlastními zestárlými rodiči podlehne infarktu.
Na rozdíl od mnoha jiných snílků se bohatý Barrie dočkal už zaživa poct a byl i pasován na baroneta (1913). Jako Petr ale ke hvězdám vzletět neuměl, asi že chyběli „čarodějíčci“ Kensingtonského parku. Petrovi ovšem ne. A to díky nim Petr Pan zamířil podle Temže za matkou a vzal to přes londýnskou zoo. Ale okno, kudy kdysi matce pláchl, našel zavřené a ona už spala s novým hochem. Marně volal skrz skleněnou tabuli okna, dočítáme se, neslyšeli. Vrátit se tedy. Víckrát je nespatřil, což je jistě „jen“ pohádka, ale vlastně i metaforický obraz života.
Ve většině totiž nesdílíme pocity Normana Batese z románu Roberta Blocha Psycho a neumíme se beztrestně osvobodit od matky a přitom si matku udržet ve sklepě vlastní duše jen pro sebe.