Obešli jsme na synovo přání bašty Vyšehradu a prošli dole tunelem, ale fajn výhled je i ze střechy onoho betonového „stěhovacího vozu“ za Žižkou. Probádali jsme i fascinující tunel pro pěší mezi Karlínem a Žižkovem a vylezli na tamní „ošklivou“ věž. Stoupali lanovkou na Petřín a na Malé Straně spatřili Jezulátko i pochmurný obraz Sv. Xaveria v Mikuláši, který Arbese inspiroval k nejznámějšímu romanetu. Vyšplhali jsme i na Mikulášskou věž a na Sv. Víta, spirála jehož schodů mě skoro stála dech. O Muchově Epopeji jsem zvládl udělat solidní výklad. Ale na sousedním Výstavišti? Jen Maroldova kruhová Bitva u Lipan s umělým popředím. Funguje tam mimo Vodního světa a Kočků vůbec něco? Svítí snad večer Křižíkova fontána?

Za večerů jsme však prochodili Střelecký ostrov i Žofín, kde se zrovna konala svatba. Procházívali jsme náplavkou v „mládím žijícím“ úseku mezi Mánesem a železničním mostem. I s Filipovou babičkou jsme přešli „most inteligence“, kam se kvůli tunelu nevešla druhá kolej, a vyšplhali na Branickou vyhlídku od Davida Vávry. Muzeum figurín mě oproti očekávání zaujalo, Saudkovo se mi „nějak nezdálo“ a Muzeu lega je napůl maskovanou propagací Hvězdných válek. Syn to kvitoval s povděkem. V Muzeu Karla Zemana je vše o tom filmaři, ale neprodávají tu vernovský film Na kometě. Kreslíři a muzikanti na Karlově mostě syna zaujali, vždyť sám hraje na kytaru a kreslí. Ve Zlaté uličce je hodně k vidění včetně mučírny, ale nasazují nehorázné ceny. To je už levnější Židovský hřbitov a josefovské synagogy. Prošli jsme i mnohé pasáže a jednou večer jsem Filipa vzal do Faustova domu (chybí jim arkýř) a k Apolináři, kde se před patnácti lety narodil. Tamní recepce byla prázdná, takže jsme tento anglicky působící objekt bez ptaní prochodili vč. centrálního parku, kde jsem sedával s nebožkou Lídou, když byla těhotná. Nejednou jsme prošli i Národní třídu, Františkánskou zahradu a Václavák. Jen jednou klasické obchoďáky (Máj, Kotva) vč. těch nových, ohromujících, Palladia a Nového Smíchova. V Bílé Labuti si syn koupil něco na sebe, i vyvinul se dík tomu ústřední slogan pražského pobytu: Tfuj, to je ale pěkná košile!

Jeli jsme výtahem i na věž Staroměstské radnice a dvakrát obědvali v „Konírně“, což jest ideál (poblíž Lennonovy zdi, což je dnes paskvil). Metrem jsme však byli až ve Stodůlkách, aby syn nezapomněl, že ta dráha nejezdí v povětří jen Nuselákem.

Dětský ostrov je, jak jsme zjistili, zavřený, ale právě v tamní věži míval Foglar klubovnu. Prošel jsem zato ostrov Veslařský a sousední „poloostrov přístavišť“. I Království železnic u Anděla mě nadchlo a je tam i model plzeňského nádraží a bezpočet jiných krajin vč. hradů. V Muzeu hlavního města jsem poprvé viděl slavný model a poutavou výstavu o povodních. Prošli jsme hradní zahrady a syn se fotil se stráží. V ty dni nemuseli vojáci trčet v budkách. Před Hradem jsme promluvili s demonstrantem a byli jsem na Novém Světě i v Loretě, Taky u domů spisovatelů Součka a Foglara, který tam má desku. Pustili nás na střechu Tančícího domu, odkud je další báječný výhled, nicméně nitro oné stavby není využito a snad ani doděláno. Rovněž Meda Mládková pouští lidi na své dvě vyhlídkové terasy (nad Kupkou a &Símou), okolo se řine Vltava a je přeplněna loďkami, šlapadly i parníky. U zdymadla čeká fronta.

Bydlili jsme týden v chladné střešní přístavbě domu Jezerka s terasou na dvě strany a výhledem právě na parníky, Barrandov, Hrad a Vyšehrad. Ráno jsem chodil nakupovat přes ulici k pekaři a vedle k Vietnamci. Někdy i na vlastní malý výlet. Pokračovali jsme podle předběžného plánu, a pokud něco nevyšlo, nahradili to hned jinou atrakcí (v sobotu jsme se třeba naivně dobývali do židovské čtvrti). Filip se někam chtěl i vracet a ovlivní vás i náhody. Např. Týnský chrám mi třikrát zavřeli zrovna před nosem. Každý večer jsem se synem ještě někam vyrazil a on byl ve výsledku nadšen. Měl, pravda, i nový iPod a brával jej sebou. Dvakrát mu vypadl z kapsy. V Žižkovské věži mu ho naštěstí vrátila jedna paní, v muzeu ještě ležel na židli. Bez iPodu jako by žádný mladý muž nebyl, avšak tož zbohatlická věta. Naštěstí není všude připojení!

Místo manželky (kterou nemám) s námi chodívala Filipova babička z mé strany, takže jsme většinou byli tři, což je ten nejlepší počet (a třetí je vždycky dítě). Filip si zvykl kráčet první. Z legrace mu říkám, že chodí „jako mladý Eastwood“ a něco na tom je. Má i podobně přirozeného kohouta z vlasů, a když si vše promítnu, nelze upřít, že nám Filipovo charisma pomáhalo. Což je svět. A ženy? Sem tam jsem si řekl: Za tou bych běžel. Ale vnímáte i páry. Muž mi často přijde až moc mužný, i řeknu si: Pokud je oslovím, vedle něj zaniknu. A mlčím.

Jeden takový pár jel metrem, díval se na nás a vzpomínám, jak mu řekla: „Dneska se cítím příjemně unavená.“ Také na náplavce jsou zpěvačky, ale hlavně muzikanti a výčepy. Mám pocit, že tam dívky míří ze 70% lovit kluka, zatímco chlapi tam spíš „razí s partičkou“. I tak to chodí. A jednou jsme v Praze také obědvali ve třech U houbaře a vedle seděl pár. Mile se bavili, když se dostavil ještě jeden mladý muž, a ona vstala, objala se s ním, on k ní přisedl a její původní partner, což mohl být klidně její bratr, rozvíjel, kam že všichni teď půjdou.

„... a myslel jsem, že bychom se nejdřív mohli vykoupat,“ dodal. Nakonec by se z toho mohlo stát klišé, ale vždycky si v podobných situacích vzpomenu na Joriku a Jakuba, i když se rozešli, a přijde mi osobně i trochu divné, že mohou existovat na světě nějaké ty mé knížky a paralelně Joričino mlčení, abych tak sentimentálně řekl. A pokud se mě náhodou ptají, proč jsem celkem vzato sám sám (co se týče nějaké partnerky) a zda nejsem „nějak divný“, připadá mi pokaždé, že jsem to psaním snad vysvětlil dost. Ale ano: je to určitě i nerealistický postoj.

Ivo Fencl subjektivně a s prosbou o jistou toleranci k obyvateli Plzeňska