Svazek v nás nicméně nezanechá pocit, že jsme se probrodili listím, a máme daleko spíše ten dojem, že nás urvala z nějakého nábřeží bystřina mnoha sdělení.
 

Stojím ve svatebních šatech/ v bohatě zařízené místnosti/ velkého domu
Bílé záclony vlají/ vše je prozářené sluncem/ ale na mě divná tíseň/ a chlad padá... (Noční můra)
 

Autorka ona sdělení rozmístila celkem do pěti oddílů, které se fakticky staly pěti samostatnými sbírkami, anebo jimi původně byly. Finální Příběhy v písních je přitom i důkazem jejího zájmu o divadlo, a to ne pouze platonického: Jedná se fakticky o sekvence hry z třicetileté války. Spoluautorem zde přítomné písně Motýl je Vladimír Kučera.

Nejrozsáhlejší částí knihy však je ta předposlední, Bludiště, a příroda, podstatná to inspirátorka Květoslavy Salmonové, hraje hlavní roli v části Za městem. Ty díly doplňují ještě Slaměnky ve váze srdce a Lodičky snů a celek pak dost působivě ilustrovala Vlasta Polívková.

Květoslava Salmonová (1961) je již také spoluautorkou sborníku Pošli to dál (2005), dvoudílné knihy Dialog na cestě (2005-2006), publikace Biblický třpyt v české poezii XX. století (2007), titulu Eros mezi světlem a tmou (2013) a almanachu Ptáci v podzemí (2013). V letech 2010-2011 publikovala také v kalendářích Blahoslav a jinak též v periodicích Husita a Český zápas. Je členkou dvou divadelních souborů, deset let v Literárně dramatickém klubu Dialog na cestě v Praze-Karlíně, působila ve Studiu uměleckého přednesu Společnosti přátel kultury slova vedeném Martou Hrachovinovou a počínaje rokem 2013 pracuje i ve výboru Amatérské divadelní asociace. Mimo to zůstává redaktorkou, editorkou, pořadatelkou divadelních přehlídek i moderátorkou a - nikoli jen autorsky - se podílí na vysílání Radia Proglas.
Kromě poesie píše Salmonová i prózu a láká ji tady jak historie, tak science fiction. Její Hledání tváře shrnulo 109 básní, z nichž dvě představují Prolog a Epilog. Hledání (Prolog) je o pokusech pronikat pod masky lidí, ba třeba i mileneckých párů, zatímco Tulák (Epilog) symbolizuje autorčino srdce.

Knihu předznamenává poděkováním celkem sedmi osobnostem včetně spisovatelky Olgy Nytrové a mezi třemi tu přítomnými muži figuruje jako první známý spisovatel a literární a hudební badatel Zdeněk Karel Slabý. „Do světa“ pak publikaci pomohli Jiří Vaníček a Miroslav Matouš, který ji opatřil předmluvou – a jen malá výtka: Až příliš zde cituje. Není samo sebou snadné psát úvody k působivým veršům a nejednou bylo už konstatováno, že se mnohý z těch, kdo tonou v podobných nesnázích, již automaticky zachytává právě stébélka citace. Na druhé straně však Matoušovi přiznejme, že tu fakticky vypíchl přímo ideální motto celé knihy.
 

Na všechno máme spoustu slov, ale když chceme vyjádřit vděčnost, chybějí, říká v něm autorka. Mlčíme, jsme zmateni a snad pro to často pro ty, co nezištně rozdávají lásku, stavíme kříže a házíme po nich kameny.
 

Poněkud osobnější než předmluva je doslov Olgy Nytrové, který naznačuje, že to básnířka v životě neměla vždy lehké a že přestála nejeden boj, a to nejen z těch vnitřních. Pečovala o některé blízké jí, muže, ale zrovna tak si ji lze představit mezi vodáky. Autorka všechny ty skutečnosti knize poskytla a je i věru dobrou pozorovatelkou, viz např. text Jehovisté v metru. A taktéž se přitom stala kritičkou všeho, co vnímá jako barbarství (viz Grafiťákům). Snad se Salmonová občas dotkne i inspirací literárních (Růže pro Emily), víc však brousí po tom, co očividně zná ze života a přímo či ze vzpomínek, co bolí (Opilcův návrat). Z dětství. A například v básni Rozhovor s mámou až kouzelně ospravedlňuje záškoláctví citlivé dívky.
Prakticky veškeré texty Květoslavy Salmonové se dají výtečně recitovat anebo prostě vyprávět a svou tvář i v nich bezpochyby našla.