Bavily jej také tátovy historie z oceánu, i přišla chvíle, kdy zatoužil vyprávět sám. V šesti letech ještě neuměl psát, a tak diktoval. Převyprávěl Mojžíšův příběh a žádný jeho nový konec sice nevymyslel, ale strýčkem vyhlášenou rodinnou soutěž vyhrál.

Číst se Stevenson, což je zajímavé, naučil teprve v osmi letech. Byl ještě děcko, a psal již o dějinách své rodné země. Tatínek mu tento rukopis i promptně vydal (1866). Do školy jeho syn zase tak moc nechodil a raději doma hltal Příběhy tisíce a jedné noci. Nenapadlo ho ovšem v těch časech, že jednou sám sepíše Nové příběhy tisíce a jedné noci.
Co ještě četl? Sira Waltera Scotta, Shakespearovy hry, Fenimore Coopera (1789-1851), Dumase (1802-1870) a nejzajímavější mi připadá, že mezi tu četbu náleželo i dílo autora Bezhlavého jezdce (1866) i dalších pre-westernů „kapitána" Thomase Mayne Reid (1818-1883), a tedy chlapíka, který nikdy žádným kapitánem nebyl, jako později nebyl ani Karel May doktorem. Zato Reid osobně znal Edgara Allana Poea, přátelili se a Poe o tom uveřejnil svědectví, kde toho Barona Prášila obdivuje.
S napětím mu nicméně naslouchal a Reid disponoval právě tím typem fantazie, na jejíž nedostatek si Stevenson v mládí stěžoval.
Na málo vjemů si ovšem stěžovat nemusel a „díky“ slabým plícím se mezi svým třináctým a sedmnáctým rokem ocitl nejen na jihu Anglie, ale i na Kontinentě, a jeho pozdější, velmi zvláštní povídka Will ze mlýna (1887) je odrazem úžasného výhledu na Grennerský průsmyv Tyrolsku, který se Stevensonovi naskytl ve dvanácti letech.
A domníváte se, že by snad napsal onu povídku, kdyby dorazil na dotyčné místo až jako dospělý? Pak se dozajista mýlíte. Neuměl by to. A já v duchu vidím onen průsmyk anebo i podobný kraj na obraze Johna Bretta Val d´Aosta (1850), neboť tady se jedná především o atmosféru. A když jsem Willa ze mlýna četl kdysi poprvé, udivil mě a já si říkal: Tak i tohle napsal můj milovaný Stevenson? Vida. I tenhle příběh pasivity a odevzdané samoty? Znova a znova jsem povídkou listoval a uvažoval o Willově nenaplněné lásce i následujícím postoji. Jak se zdá, někteří lidé skutečně dokážou zůstat sžiti s rodnou krajinou, jako jsme chtě nechtě spoutáni osudem i vzhledem jako neviditelnými ledovci.
Umět žít? Znamená to umět dobře zahrát i se špatnou kartou, káže Robert Louis Stevenson a jeho barvitý život jest právě takovou ukázkou hry. Opravdu však se špatnými kartami? Otázka! Jak už řečeno, otec promptně vydal už jeho dětská díla a Robert ve skutečnosti vycházel z velmi dobrých poměrů.
Willa ze mlýna najdete v knize Pavilon na písčinách. Povídky (1950) vydané kdysi Vyšehradem na cigaretovém papíře, na deskách s autorovým podpisem. Překlad Hany &Snajdrové a Břetislava Hodka s ilustracemi Františka Tichého. Jsou to jen tři kapitoly. Planina a hvězdy, Farářova Marjory a Smrt. I my ke smrti dojdeme.