Proč nemohu být senátorem
01.11.2014
Ivo Fencl
Společnost
Senátorem nemohu být z téhož důvodu, proč nemohu být politikem, a politikem se nemůžu jako Ivo Fencl nikdy stát mj. i proto, že jsem již regulérním grafomanem (a spisovatelem k tomu). Grafomanem a spisovatelem v dobrém smyslu dotyčných slov, dodávám si pod vousy, ale nepochybuji, že existuje skupina lidí, kteří považují psaní samotné v dnešních časech za notnou pošetilost, a zrovna tak vím, že existuje množina těch mnou ignorovaných, co mají psaní za nemístné speciálně v mém případě. :-)
Senátorem tedy nemohu být, nicméně letošní Festival spisovatelů Praha, v pořadí 24., probíhá zčásti právě na půdě Senátu, respektive tam dotyčná sekvence proběhla už 2.-3. října 2014. Festival den poté pokračoval ještě projekcí filmu v pražské Městské knihovně a 7. listopadu má zřejmě skončit setkáním s půvabnou běloruskou spisovatelkou Světlanou Alexejevičovou. Gró festivalu však bylo zadáno pro Maroko a konflikt lásky a nenávisti. Ta byla svého času ventilována i sebevražednými atentáty v hotelu v Casablance (2003), kdy bylo zavražděno 41 lidí. Maroko má jinak k zemi atentátníků daleko, avšak zaklepejme to do písku pouště. Nebo aspoň do stěny Valdštejnského paláce, kam jsem se díky pozvánce vydal někdejším šéfredaktorem časopisu ABC Vlastislavem Tomanem.
Za vstupem jsem, vzpomínám, skládal kožený kabát na pohyblivý pás a následné utkání s detektorem šťastně dopadlo, ba co víc, jako Mirek Dušín jsem ochranku promptně upozornil na portmonku, již jsem uhlídal pod přístrojem.
„Vaše?“ vypálil její příslušník ústy na Tomana, který šel do senátu přede mnou, a Vlastíkovo chlapecky znějící „ano“... muži v černém stačilo. Uvěřil.
Úvodní konference festivalu se bez přítomnosti jakéhokoli alkoholu odehrávala v tzv. Koženém salónku, kterému se tak říká dle cenných tapet. Usadili jsme se, Toman a já, proti Valdštejnovi na jezdeckému portrétu a jakýmsi přesunem se na židli vedle mě po chvíli ocitl i výtečný básník Petr Kukal. Avšak jeho reportáž, kterou paralelně zasílal ze svého laptopu na Facebook, jsem nastudoval až večer doma.
Nikoli Petr Kukal, ale Martin Vopěnka představil prezidenta Unie marockých spisovatelů a snad to skutečně bylo to hlavní, avšak mluvil také o vnitřnějších záležitostech v této zemi a snad až příliš paušálně přitom označil za poněkud marnou velkou českou Obec spisovatelů. Nato všem přítomným novinářům, spisovatelům (včetně členů Obce) i marockým hostům prozradil, že svolal ze své iniciativy asi šedesát autorů a rád by nahradil Obec něčím čerstvějším.
„Ale asi mají dnes všichni pocit, že nic nemá cenu, nebo nevím. Přišlo mi jich zatím sedm.“
K ustavení výboru nové Obce (či čeho) by jich bylo ovšem třeba asi tak jedenáct.
Co se dělo jinak? To už pominu, avšak kávu i pohoštění toho čtvrtka „jistil“ hrdý Julius Meinl, a to navzdory tomu, že zrovna v Praze přišel o dům a přiblížil se krachu, když přecenil kupní sílu i té movitější části občanů metropole.
Můj přítel Toman (85 let), autor mnoha knih i komiksů včetně „Kruana ze Žluté planety“, podle něhož právě vzniká film, využil přestávky a šel se vyptat na podrobnosti, aby se ke mně vrátil lehce zhrzen.
„Preferujou prej mladý,“ sděloval mi.
I povídám: „Nepruď. On (Vopěnka) to přece míní obrazně! Mladý duchem!“
Nechce se mi doslova brát ani Vopěnkovo tvrzení, že všichni, co „za něco stojí“, již v Obci dávno nejsou a nebylo úplně v pořádku ani to, když africký host zvěděl, že byl někdejší Svaz jen „ideologický nástroj Strany“ a leda snad v letech šedesátých se mezi jeho členy mihlo pár osob, co snad něco znamenaly. Umění zkratky, vím, ale marná sláva, z rozcuchaného spisovatele Vopěnky (usazeného pod kopyty Valdštejnova koně) v tu chvíli stejně více sálal vizionář Albrechtova typu než třeba matematicky přesný historik.
Dali jsme si pak s Tomanem na Malostranské ještě po poháru zmrzliny za dvě stě korun a on tasil onu tobolku, o níž píši úvodem. A že platí za oba. Věděl jsem, že mu peněženka skutečně náleží, i když jsem ji nikdy předtím neviděl (ale prostě Tomanovi věřím), už tak jistě ale nevím, k jakým spolkům se dnes může připočíst nezávislý autor.
Určitě i ke Sdružení přátel Jaroslava Foglara, k České společnosti Sherlocka Holmese a do sdružení fanoušků Agathy Christie, tím patrně nic nezkazíte!
Ale kam dál?
Toto je zkrácená a upravená verze článku z literárního obtýdeníku. Celý text této glosy najdete v časopise Tvar.
Logo: studentpoint.cz, Festival: pwf.cz