Lev a princezny
Narodil jsem se ve čtvrtek 16. dubna 1964 ráno.
Rodiče měli ložnici v přízemí našeho rodinného domku ve Starém Plzenci a rád jsem si vykutával pomyslnou jeskyni pod peřinou jejich lůžka. Pamatuji si zvláštní vizi:
Hodný lev má vztah k půvabné princezně s dlouhými vlasy. Ta tím naprosto nestrádá. Ráda žije v objetí tlap. Vždyť ji zachránil.
A pořád ji vidím pozlacenou včetně sukně do zvonu. Ale jak to trvalo dlouho? &Slo o celé období jakýchsi soukromých her, anebo jsem tak snil jen jedno jediné odpoledne? Už nevím.
Ale pokud bylo jediné, pak intenzivní, takže jsem nikdy nezapomněl.
I pan Neprakta ovšem nakreslil nejednu hezkou princeznu a několikrát jedna figuruje ve stolní hře Dlouhý, &Siroký a Bystrozraký. Soupeřila mými sny s onou zlatou a já se do obou zamiloval.
Mladší sestra Eva
„Na Vánocích koupíme Evičku. Potom už, mámo, nebudeš chodit do práce, a nikomu ji nedáme. A víš, proč ji nikomu nedáme? Protože bude naše,“ žvatlal jsem roku 1966. A pokud jste ve věku dvou let doplněni mladším sourozencem, má to neskutečný vliv. Taky do Evy jsem se zamiloval, a to navzdory tomu, že první den vypadala jinak, než jsem čekal.
„Já myslel, že bude celá zabalená. I hlavičku, “ komentoval jsem to a vztah k sestře mi připadá srovnatelný s mými někdejšími city k černým kocourům, které jsme mívali.
Taky s nimi jsem se mazlíval, taky kocoury já škádlil.
„Mámo, já Evičku nebudu mordovat. Jen kočičku,“ sliboval jsem a po bytě svědomitě hlásal, že je Eva naše mrně a náš prcek. A hladil jsem ji po vlasech. „Evičko, ty jsi hezká! Já jsem bratříček!“ nechával jsem se unášet. A když se cukala, informoval jsem: „Vona, když na ni sáhne cizí ruka, tak si myslí, že je to cizí lid.“
„Mámo, podívej ty vočičky!“ povídám jindy.
„Copak? Má je špinavý?“
„Ne, ale kouká tak hezky, já bych ji celou volízal... Tak kdypak se nám už narodí děda?“
Jelikož dědečky já nezažil.
Gauč
V jedné vzpomínce jsem ještě i dnes vězeň postele se síťovanými bočnicemi a probudil jsem se uvnitř už před drahným časem. Přesto nikdo nepřichází. Ono lůžko vidím. Stálo, to vím, v tomto koutě, kde o něm po letech píšu, a začal jsem bočnici přelézat. Zvládl to.
Vstoupil mezi dospělé v sousední kuchyni.
Nebo snad ne?
Místo toho totiž teď v kronice čtu, že jsem bočnice atakoval zvenčí. Jak to tedy bylo? Tak či tak jsem od onoho momentu už spával na bezpečném gauči obemknutém jen nízkými pochromovanými tyčemi.
Hadi
Dnes mívám skličující sny a pouze výjimečně i ozdravný, ve kterém se na chvíli objeví syn anebo Jorika, prostě někdo, koho mám rád. Málokdy se to stane, ale v dětství bylo všechno jiné. Několik snů jsem nadiktoval i do kroniky, ale vybavuji si dodnes i další a hrůznější. Tak třeba ten, ve kterém naše rodina narazí na hadího kolosa. Zprvu je nehybný jako zeď naší výšky, ale tu se okolo nás zničehonic svine a uvězní nás.
Roku 1966 mi také maminka řekla: „To je takový hádek a jmenuje se slepýš.“
„Nemenuje.“
„Tak se zeptej tatínka.“
„Tatínko, menuje se slepička?“
„Slepička ne. Slepýš.“
„Neslepim.“
Vím, že podobné historky nezabírají, ale dávají se k dobru ve všech rodinách a jako úplně nejstarší sen života si pamatuji chvíli, ve které stojím ve výklenku za naším domem, a na stole na mě čeká bílý dort. „Dostaneš ho, ale nejdřív sněz kopřivy,“ vyzvou mě maminka s babičkou a já příhodu a reprodukoval tak často, až se mi zafixoval jako strnulá fotografie. Ale tak tomu bývá i s tím, co neopakujete, neboť vzpomínky nejsou pohyblivý film, nýbrž pokaždé snímek.
Nekonečný rok dítěte
A vybavuje se mi také neskutečná rozsáhlost prvních let života. Později, „už“ v sedmi letech jsem na ni jen užasle vzpomínal. Zůstává mi otázkou, měl-li jsem vlastně v raném dětství okolo sebe dostatek podnětů, a pokud ano, nakolik pocházely pouze z fantazie.
Anebo je veškerá fantazie již od základu vrstvena až z vnějších podnětů?
Roku 1971 se mi každopádně zdávalo, že už se toho přihodilo nepředstavitelně a že bych ony informace nesvázal ani do nejobjemnější knihy knih.
Zdroj obrázku: fiskars.eu