A jednou z metod psychostimulace.
Položme nyní přespolnímu běžci budoucna modelovou otázku. „Pokládáte se ještě za čtenáře?“
„Poběžte se mnou,“ odvětí. Poslechnete a brzy oba stanete na mýtině. A on tam vystřihne veletoč na polopřírodní hrazdě a ujistí nás: „Čtu. I teď.“
„Jak to?“
„Všechno je tady,“ dotkne se běžec budoucích časů kořene vlastního nosu, a kdo ví, snad i Umberto Eco se dnes mýlí, když tvrdí, že kniha patří mezi nástroje, které jednou vynalezeny netřeba vylepšovat (a mezi něž náleží i kladivo, nůžky, nůž a lžíce).
Jistě, jistě. Nějaké to muzeální, voňavé vydání Tří mušketýrů bude snad i po letech estetickým artefaktem příjemným na omak, ale půvaby vždycky nestačí. Ona i valcha na praní prádla nebyla nepůvabná a kde dnes je valchám konec, že? Nebo digitální diáře v mobilech.
Zazářily, někde ještě bliknou, ale my si představme budoucnost, a to včetně akustického ovládání počítačů či hlasové editace textů. Tam... Jednou... Možná, ale skoro určitě... SE to tak semele a - zapomeňte i na dnešní čtečky elektronických knih. Nebo snad nepůjde „net“ implantovat třeba i do lyžařských brýlí?
 

Posléze až do očí, tedy za ně? Do hlav? Což nejsou naše mozky již od pravěku přijímači, a to přijímači ne plně využitými? Tak proč jim nenaordinovat přístup k maximu vjemů? Nu, a nenastoupí v tu chvíli bioelektronika se všemi právy?
Nervová síť se stane pokračováním vnějšího elektronického hardwaru. I svět ostatně bude dávno zcela globalizován. A my? Nikoli, neubráníme se implantátům a v hlubinách našich těl nenajdou snad azyl žádní hororoví vetřelci, ale určitě se tam usadí vítané implantáty v podobě rozličných databank, na nichž půjde přehrát jakékoli softwary. A jak ty stahované ze sítí, tak ty dávnou uvnitř nás nahrané.
Pomyslíte maně na libovolnou knihu? Hle! Nervové impulzy samy již zařídí prominentní propojení s ní a... Vot těchnika! vyhrkl by Rus. Avšak ne už technika nás obklopující, to bude ta lidstvem spolykaná. Nu, a nikdo nebude izolován, a přece každý jako sám. Málokdo asi bude mít knihovnu, a přece bude každý jako vševědoucí Robinson v šumu pomyslného příboje. A zda zanikne písmo? Ale ne. Jak by mohlo? Aspoň já si neumím představit lepší stimulátor myšlenkových pochodů a výkonnější vylepšovač paměti. Dosti však o formách.

Věřme, že nikoli. A mnozí se dnes pletou a knihu třetího milénia nepostihne pronásledování a nenávist. Jen... ji bude atakovat něco ještě záludnějšího, co vytušil Aldous Huxley a trochu Bradbury. Ano. Nezájem. Nezájem představitelný asi jako mocnina bolesti při dnešním setkání se školákem, který programově nečte.
Ale literatura, říkám si, neodumře. Ocitne se jako by ve vatě a bude se jí říkat jinak. „Jedna z psychoalternativ.“ Ona... Stane se drogou nikoli už jen pomyslně, a to drogou v konkurenci mračna dalších možností. Úplně mezi nimi třeba neobstojí, ale jistě nepropadne proto, že by představovala svět nějak nepřijatelně nebo moc iluzorně. A nepropadne ani proto, že je písmena náročné vnímat. A nepropadne ani pro nedostatek času. Jen...
Jen bude víc než teď považována za poněkud estétskou, ne-li chorobnou záležitost... a určitě za luxus „posledních několika bláznů“. I smiřme se s tou vizí a vtělme se nyní do takového Robinsona budoucnosti. Co bude v jeho moci?
I v jediném okamžiku si bude umět zobrazit veškeré lidstvem dosud napsané texty od Gilgameše až po román Pražský hřbitov a během sekundy zvládnete vstřebat do mozku cokoli z onoho hypertextového oceánu, který možná bude, jak si představuji, nepředstavitelně šumět.
A robinsoni uprostřed? Budou vstřebávat i ostrůvky v podobě ryzích knih, zakletých do toho moře, a já jen doufám, že ty opravdu ryzí knihy s námi zůstanou nikým nepřepsány.
A s Ecem pak věřme, že ani pravé literární texty nelze vylepšit a zůstávají od věků provždy nezávislé. Na médiích, na čemkoli. A vymknuty jaksi z kloubů doby taky až božsky povýšeny nad veškerá měřítka. A lidstvo čekají díky tomu ještě báječná léta šancí, kdy půjde i lidi četbu si příčící dostihnout třeba v nejtajnějším kafkovském doupěti. A dobře jim tak.

A co víc se nejspíš přihodí?
&Skolský anebo (nebo rozhodně ten školometský) se zhroutí a společnost už zůstane zdravě odškolněna. A pokud ne zcela, pak žactvu stěží kdo zakáže, aby bujně neužívalo neuroelektronických technologií.
Pokrok se, věřím, nezastaví a nikdo by neměl mít právo zkoušet ho zdržovat, jak se to dnes děje a jak se ve velikém i malém měřítku dělo vždy. I vzpomeňme, že taky kalkulačky bývaly kdysi zakazovány ve třídách!
Nejen však, že padnou obdobná zapovězení. Ony se vážně rozpadnou i školy jako takové a nebude tedy víc těchto kastovacích sít, dusičů rozoumků, výroben otroků a drtičů sebevědomí. Každá bytost si sama bude školou a dokonce se tomu nebude umět ubránit a individuální rozpolcenost každého, kterou si často už ani již neuvědomujeme, zmizí. A ještě něco.
Jako už dnes můžete být básníkem a nenapsat za život jediný verš, mnohý čtenář třetího tisíciletí bezesporu bude literátem, aniž by vlastnoručně napsal i jednu jedinou knihu. Formou regulérní tvorby se totiž stane virtuální kompilování. Hm. A city?

A zda se dík tomu budeme mít navzájem radši? Anebo naopak otupíme? To už je otázka pro filosofy, ale jsem přesvědčen, že bude i dál platit, co už dnes, a to že „mám rád“ by mělo obnášet i „chci mít rád“.