Příběh, tolik stejný a přece pokaždé jiný... Láska, lidé, kterým na sobě záleží, společný život. Zpočátku vše funguje, mladá rodina se sžívá a mladá žena je spokojená a šťastná. Pak však zasáhne krize, Markova firma zkrachuje a jemu zůstanou jen dluhy... Ačkoli mu nikdo nic nevyčítá, Marek to bere jako osobní selhání, začne pít a jeho zoufalství se mění ve vztek, který si začne vybíjet na svých nejbližších.

Kolikrát jsme tohle už viděli? Kolikrát jsme o podobném příběhu slyšeli? Co dělat ve chvíli, kdy se láska mění v pozvolna se stupňující peklo? Kdy se člověk, kterého milujete, změnil tak, že v něm marně hledáte muže, kterým byl a kterým by zůstal, kdyby nezasáhl osud? Co uděláte?

Hlavní hrdinka příběhu "Příliš osobní známost" brzy řeší, zda odejít ze vztahu, kde není šťastná, nebo zůstat. Ale nejde jen o ni. Je tu ještě dítě, které sice není její, ale po určitou dobu bylo. Láska totiž není jen sex a smích. Láska je zodpovědnost. Za štěstí těch, s nimiž žijeme. Ale pomoct můžeme jen těm, kteří si chtějí pomoci sami...

A dokáže alkoholik přestat pít? Může se vyléčit ze závislosti natolik, aby nebyl svému okolí nebezpečný a pokud se vyléčí, dokáže abstinovat? Kolik z nás řešilo stejné dilema? Odejít? Zůstat? Ať tak či tak, pokaždé něco ztrácíme a jen málo získáváme. Ale když to vyjde, můžeme možná získat víc, než jsme doufali. Ztracenou lásku a muže, do něhož jsme se zamilovaly. Jenže nikdo neví, jestli zrovna on bude mít to štěstí...

Nikdy nevíme, jak to dopadne. Můžeme jen doufat...

Ale neříká se, že láska hory přenáší?

Spisovatelka Eva Urbaníková dokáže splétat osudy, které píše sám život. Možná proto, že život se nedá obelstít. A možná proto jsou tak čtivé...