Proslulý režisér Ingmar Bergman měl v roce 1972 za sebou již světové uznání svých filmů – nejvíce symbolických LESNÍCH JAHOD a trilogie „hledání Boha“ vrcholící skandálním MLČENÍM. K filmu &SEPOTY A VÝKŘIKY si opět sám napsal scénář a s osvědčeným štábem spolupracovníků (v čele s kameramanem Svenem Nykvistem)  a „svými“ herečkami se mu podařilo natočit svébytné komorní drama, které patří dodnes v jeho díle k vrcholům a dobylo celosvětového uznání.

Na konci 19. století se ve venkovském sídle scházejí tři sestry. Karin (Ingrid Thulinová) a Maria (Liv Ullmannová) se přijeli rozloučit s těžce nemocnou Agnes (Harriet Anderssonová), které lékaři nedávají naději na další život. Tři sestry, tři ženy, ale každá zcela jiná. Každá se svým osudem, se svými trápeními a životními nezdary. Všechny dostanou ve filmu možnost podat o sobě upřímnou zpověď. Natřikrát obnaží své ženské nitro, svoji „krajinu duše,“ byť navenek všechny zachovávají uzavřenou pózu. Všechny tři v bílém se sejdou v červeném pokoji u umírající Agnes. V domě panuje ticho přerušované jen občasnými výkřiky trpící. Karin a Maria jsou již znaveny z čekání na smrt a jejich vztah k umírající sestře je plný chladu a bez citu. Jen málokdy dojde k bližšímu kontaktu a pokusu obnovit vzpomínky na dětství. Od ledové Karin to ani nelze očekávat a když se o to výstřední a koketní Maria jednou pokusí, jde možná jen o přechodný výlev citů nemající trvalosti.Obě ženy jsou příliš poznamenány svými nezdařenými manželstvími i osobním egoismem a nejsou schopny soucitu ani lásky. V citově prázdném prostředí je však ještě jedna žena – služebná Anna (Kari Sylwanová). Ta nemocnou dlouhodobě ošetřuje, pečuje o ni a jen ona dokáže nemocné poskytnout čistou a bezmeznou lásku a přinést jí krátkodobé uklidnění.