Vlak mi přijíždí z Plzence na Hlavní v Plzni v 17. 53. Cestou ve vagónu jsem si psal, v kapse pro štěstí smrkovou šišku, kterou jsem spontánně sebral před plzeneckým nádražím. Vyplatilo se.
Na nádraží jsem jako vždy zašel do obou trafik, studoval tamní DVD a pozdravil svou nejmilejší trafikantku. Prošel jsem podchodem, ale oba trolejbusy mi zrovna ujely (kvůli mému zdržení se v trafikách). Klusem jsem je, pravda, předběhl na další stanici u Tesca. Jel jsem zastávku ke knihkupectví Chmela a odtud je to pěšky dost daleko k bývalému Komornímu. Zrovna jel od Komorního další trolejbus, ale už po stanici jsem musel ven a dost daleko se ubíral volnou chůzí na náš dispečink. Zvoním a říkám do mluvítka: „Můžu tu nechat výkaz za březen?“ „Pojďte nahoru.“
Procházím uvnitř jistící mříží, předávám milé kolegyni papíry a ještě   úsměvem něco prohodím. Sestupuji zpátky do přízemí, otevírám si jištěnou mříž a venku naštěstí zavrhuji nápad se projít Radobyčickou kolem geodézie, kde jsem dělával, a vracím se původní cestou. Ohlédnu se a v dáli u stadiónu zbystřím další trolejbus. Popoběhnu tedy, předjede mě sice, ale chytím ho. Vystoupím po jediné stanici v Goethově u banky, začíná pršet. Zatáčím do průjezdu vedoucímu k zadnímu traktu Západočeského muzea, kde jsem taky dělával, a češu seJ. Tu mi zazvoní mobil. Tamara. Už čeká v Jadranu, Bezručova 9. „Kde jsi?“ ptá se. Já: „Za minutu u tebe.“ Volným krokem vcházím do Jadranu.
Zastavuji se uprostřed, sjíždím očima servírku, mapuju lidi, znovu hodnotím servírku… Tamara: „Tady. Tady!“ Pootočím se.
Tamara má od šesti sraz bývalých spolužáků, takže začínám žertovat a hraju roli, že si přece také vzpomínám, jak jsem s nimi všemi chodil na gympl, i na poslední zvonění a... Bez problémů vymýšlím další situace z časů studia a nikdo by nevěřil, že nelžu. Jen je tu menší problém, že skoro nikdo dost rychle nechápe, že jde o humor. Beru si tedy od Tamary tři autorské výtisky sborníku Cestou, který nám právě vydali v Bavorsku, a ještě dost dlouho konverzujeme o chystaném křtu 25. 4. v 17. 00 na náměstí v Galerii Evropského domu a o plánovaném několikadenním podzimním pochodu s Němci od nich přes hranici a Domažlice do Plzně. Konečně volně vyjdu z Jadranu a vidím na mobilu, že vlak mi odjíždí už za pár minut, takže to už na nádraží nestihnu. I co, aspoň se projdu. A pomalu. Ale déšť sílí. Vytahuji deštník. Vítr mi jej obrací naruby. Zdlouhavě to napravuji. Kráčím se složeným deštníkem a ještě naivně zkoumám, nemají-li dvě nejbližší banky po šesté hodině dál otevřeno, protože bych potřeboval směnit natrženou tisícovku. Ovšemže právě zavřely. Znovu otevírám deštník, zase je hned naruby, vzdávám pěší cestu a vracím se až k zastávce u Chmely. Po chvíli přijíždí trolejbus. Ujedu jím stanici a jel bych možná dál, ale naštěstí mi blikne do očí od řidiče nápis Božkov. Tento trolejbus odbočuje a nezastavuje u nádraží! V poslední chvíli vyskočím a tu stanici k nádraží musím ujít. V hale si prohlížím nový sekndhend i další stojan s DVD v trafice, znovu se usmívám na svou oblíbenou blondýnku (bohužel na mě moc mladou), pomalu stoupám schodištěm do horní haly, mířím k východu na perón, ale vracím se a nakukuji ještě do čekárny, zda tam třeba nesedí nějaký známý nebo známá či potenciální žena mého života. Nic. Vycházím na perón a říkám si: Je to zastřešené, asi tu počkám támhle na lavičce tu půlhodinu na vlak v sedm. Okolo běží výpravčí se zvednutou plácačkou. Znovu a znovu píská. Souprava přede mnou se přesto nehýbá. Hele, to je ještě vlak s odjezdem v 18. 08! Akorát mi ujede. I těm dvěma holkám za mnou. Stydím se rozběhnout!
Strojvůdce si však dal na čas. Klidně nastupuji. I dívky. Pokračuji v psaní. Mezi příjezdem 17. 53 a oficiálním odjezdem v 18. 08 uplynulo 15 minut. Nemá tak někdo štěstí?


_{Autor fotografie: Denny 
ZDroj fotografie: mojefoto.net}