Knihu Josef Váchal. Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (480 stran) vydala loni Západočeská galerie v Plzni při příležitosti stejnojmenné výstavy, trvající až do letošního ledna (2015), přičemž spoluvydavateli jsou nakladatelství Arbor vitae a Památník národního písemnictví, autorem Marie Rakušanová a spoluautorem kapitoly Soupis knižního díla Josefa Váchala i konzultantem celé koncepce Jiří Bernard Krtička. Soupis zohledňuje neuvěřitelných 363 položek, takže se užuž chce konstatoval, že se Mistr podílel na takřka tolika opusech, jako je dní v roce. Ouha, je jich ještě víc; jak už vzápětí doložím.
Váchalem nenapsaná a pouze jím ilustrovaná díla posuzovali Krtička a Rakušanová přísněji než kdysi Marie Bajerová a je-li ilustrační podíl minoritní, bez milosti je pominuly. To je sice fakt, ale netřeba se proto rmoutit. Pro doplnění nám totiž stačí jen hmátnout po knize Jana Hýska Stopy ducha (144 stran) vydané loni rovněž v Lege artis, neboť ta je vynikají Bibliografií neautorských tiskovin s ilustracemi Josefa Váchala. A zatímco Rakušanová a Krtička podchytili osmdesát publikací, na kterých se velký mág podílel jen ilustračně, Jan Hýsek jich zpracoval dokonce sto třicet.
Nesmíme ale přehlédnout, že Hýsek zohledňoval skutečně vše, takže i všemožné denní listy, revue, časopisy (i včetně jejich příloh), almanachy, sborníky, ročenky i novoročenky, zohledňoval i tzv. špalíčky exlibris a velmi specifické soubory grafických listů, Rodinnou katolickou čítanku z roku 1922 a dokonce „neperiodické volné letáky“. Výsledek? Dohromady Hýsek překonává Rakušanovou/Krtičku o pětaosmdesát položek, což dává v součtu 165 děl, na kterých se Váchal nepodílel jako spisovatel, ale jen jako výtvarník. Nu, a připočteme-li práce jím psané, dojdeme tím pádem k neuvěřitelnému číslu 448 z titulu tohoto článku.
Jak to všechno vlastně začalo?
Tou nejstarší autory zmapovanou položkou jsou Váchalovým textem doplněné kresby Krásno ve věrném zobrazení přírodním (1900), zatímco tou nejnovější úryvek z románu vsazený do dopisu jisté Věře Bouchnerové (1967) napsaného nejen inkoustem, ale i barevnými propiskami. Je ovšem faktem, že Hýsek uvádí počínaje rokem 1967 ještě deset dalších Váchalových tiskovin až po katalog jeho památné posmrtné výstavy v Domažlicích v květnu-červnu 1969.
To je vše hezké, ale v posledních letech se bohužel množí méně i více záměrné falzifikáty ukuté z popřevratových edic, takže pan Hýsek (známý mezi beletristy i jako Miroslav Kromiš) zdůrazňuje u některých položek všeliká záludná rizika a vyzrazuje dokonce metody detekce pravosti.
Ale ani aukční ceny netají, a to včetně přirážek a DPH. Dokonce zachytil i vyvolávací ceny, za které se jisté položky nikdy neprodaly. Příklad?
Tím nejlepším je bez debaty (jen) šest kulis Peklo (1916) pro Alšovo loutkové divadlo. Jde o kotel, pec, hromadu lebek atd. Před sto lety se toto divadélko prodávalo za osmnáct korun, dnes má už cenu statisíců. Ano, ano, ty nejvýznamnější Váchalovy knihy stojí dnes dokonce miliony, ale tady jde vskutku o pár obrázků.
Paradoxem zůstává, nakolik jsou přitom některé Váchalovy produkty nekvalitní, a také jeho dočasný kamarád Portman byl pěkné kvítko, když bohorovně tiskl na to, co měl zrovna po ruce. Pomalu každý jeho výtisk má tudíž jiný formát. Inu, aspoň je to vždy originál.
„Po pročtení Portmanových dopisů a všech verzí Pamětí by Portmana měl rád asi opravdu málokdo,“ míní navíc Jan Hýsek a tiskařovo bezesporu obrovské dílo má celkem právem za nekreativní, ba „mrtvolné“, jak to sám formuluje.
Nu, ale aspoň pobaví tiskařovým výrokem z roku 1960, dle něhož nebýt seznámení s Váchalem, nevěděl by Portman, „co s volným časem“.
Na fenoménu Josefa Váchala to nicméně nezmění už nic a on sám jednoduše trpěl.
Nečekaně osudným se mu stalo fiasko výstavy k jeho padesátinám (1934), kdy se neprodal ani jediný výtisk jeho Receptáře barevného dřevorytu, což (a nikoli tedy “&Sumava“) je přitom ryzí Mistrovo opus magnum alias souhrn unikátních vědomostí a technologických postupů. Nikoho nezajímal a ten jediný článek o Receptáři si musel Váchal napsat sám. Co následovalo?
Jen „nekonečný postupný pád do vzteku, podezřívavosti, závisti i nenávisti, provázený sadou ran osudu, jež Váchalovu zběsilost stupňovaly až k nepříčetnosti,“ spíná ruce Jan Hýsek. „A z další Váchalovy tvorby se pak stal jednolitý sarkastický úšklebek nad českou malostí. Ne, žádnou rozsáhlejší knihu už nebyl s to nikdy dokončit.“

_{Zdroj fotografie: artakl.cz (z pozvánky na výstavu Západočeské univerzity v Plzni 2014)}