Je přitom stěží uvěřitelné, že hrál Peter Sellers tupého inspektora Clouseau v pouhých pěti filmech, když už má tato série dnes jedenáct pokračování, a to nepočítám některé nepoužité scénáře typu Romance Růžového pantera a nepočítám ani díly zábavného seriálu kresleného.
Přestože snímků chutě přibývá, vyvrcholení sága dosáhla, řekl bych, právě v dílu Růžový panter znovu zasahuje, který je pátý, jelikož jednou hrál debilního inspektora i Alan Arkin.

A vyvrcholení sága podle mě dosáhla především do jisté míry šokující sekvencí policistovy návštěvy tradičního německém Octoberfestu. Proč?
Připustíme-li si nepochybné Sellersovo židovství, i když jen dílčí, a vybavíme-li si, jak ho ve škole jeden čas měli takřka automaticky za „židovského chlapce“, je vstup imbecilní postavy, kterou ztvárňuje, mezi propletené, pohupující se, podupávající, ale i dobrácky rozveselené Němce poměrně zvláštně katarzní. Už sám o sobě. Ani to ale „šílenému“ režiséru Edwarsovi nestačilo, takže tu „absurdní Clousea“ zabíjí procházeje festivalem a zabíjí samozřejmě lidi, a to bezděky. Mimoděk a aniž o tom ví, likviduje jednoho najatého vraha za druhým, až nakonec vykráčí z masakru sám netknutý, stejně nepravděpodobně odolný jako vždycky a navíc i bez sebemenšího vědomí si, že by kohokoli zabíjel. Sekvenci jistě můžete zlehčovat, a to jakkoli chcete, a můžete mě obviňovat z nadinterpretace (asi jako když některé filmy přemrštěně interpretoval vynikající kritik Jiří Cieslar, než vyskočil z okna), ale jsem přesvědčen, že ony scény jaksi chtě nechtě reagují také na to, že ani němečtí civilisté si nebyli za války vědomi veškerých brutalit a zvěrstev nacismu, ba žili často takřka v poklidu až v těsné blízkosti koncentračních táborů plných právě podobně automatizovaného a takřka bezděčného zabíjení, realizovaného někdy taky idioty. A jindy lidmi, kteří mozky prostě záměrně vypjali, asi jako to musel udělat Peter Sellers pokaždé, když se vžíval do Clouseaua.

Aby toho ale pozoruhodná komedie Růžový panter znovu zasahuje nenaznačovala málo; jako by už jen tohle nestačilo, obsadil vymykající se „blázen“ Blake Edwards do role jednoho z najatých vrahů slavného herce Omara Sharifa, a toho sice „židovský“ blázen Clouseau nezlikviduje, nicméně právě „Arab“ Sharif ho vysoce úspěšně (a s větou „díky za holčičky“ na rtu, víc toho ve filmu neřekne) nahradí při sexu, byť si dotyčná záměnu ve tmě neuvědomí.
Obě scény, a tedy ta v posteli i ta na Octoberfestu, mají tak rasový a tím i nenápadně podvratný podtext.
A veškerá nelogičnost, která z Clousea na každém kroku vysloveně čiší? A jeho tupá anarchie? Filmový historik Ed Sikov (a možná, že nejen on) ji chápe jako naprostý paradox, který zpochybňuje i ty nejzákladnější předpoklady civilizace, přičemž „pátrající magor“ je „postupně se rozpadávající osobností“.
Ale paradoxně právě proto i postavou, která je mnohem víc v souladu s absurditou života ve druhé polovině dvacátého století, než kdokoli jiný.
Jen tak Clouseau zvládá fungovat dál a dál a dál i tváří v tvář nekonečné řadě katastrof.
24. 7. uplyne 35 let od Sellersovy předčasné smrti. Osmého září 2015 by se dožil devadesáti let.