To on představuje legendárního písničkáře (1879-1941) po příchodu do cely tábora Mauthausen a ve vzpomínkách vracejícího se k momentům své kariéry. Představení mělo premiéru loni v srpnu na zámku Zbenice a na klavír jím provází Přemysl Zíka. Kromě jeho tónů i hlasu slyšíme ještě O. Kroupu, M. Lukšíka, J. Valentovou a M. Prunerovou, nicméně monodrama cele stojí na hodinu a půl trvajícím výkonu Michala Bošky.
Naštěstí má oč se opírat. Autorce se zdařilo začlenit do Hašlerova života nejznámější jeho songy nenásilně a nemáme tak ani na chvilku pocit, že se jedná jen o mechanismus komentování. Naopak! Intimní vhled do bardova života skrz netlumené vzpomínky vězně se prochází po osobních rovinách života až příliš. Jeho žena Zdena vyvstává tak jako drak a „kupletářem“ pohrdající dáma. Původně si „přece brala“ herce Národního divadla, ne? To na jeho prknech spatřila Hašlera v roli Romea! Ještě netušila, že bude roku 1916 Kvapilem propuštěn pro nekázeň.
Ač jsou mnohé sekvence písničkářovy pouti Prahou podány spíš jen v náznacích a za pomoci metafor, dohromady se jedná o kompaktní pohled. Každý detail je využit a často plní alegorický účel. Je tu i prostor pro domýšlení a vyniká motiv žárovky, spojené velice věrně s umělcovým uhranutím elektřinou. Skrz toto uhranutí ovšem i s bohémským nočním životem šantánů včetně karbanu a hazardu. Ne, reálie nikdo nechtěl obejít. Zatímco první Hašlerova choť Zdena byla sestrou v Americe žijícího Rudolfa Frimla, tou druhou se stala Němka. Někteří to zpěvákovi vyčetli, jiní sňatek neuměli pochopit vůbec. I ve vzdoru proti jejich odsudku se stavěl v cestu nacismu až furiantsky. Poprvé okupanti „symbol češství“ ještě propustili, podruhé však byl eliminován. V prosinci 1941 zemřel na následky mučení.
Michal Boška představení utáhne, přece jen jsem ale měl pocit, že tu zbývá prostor pro víc ženského elementu. Snad se měla Hašlera peskující choť Zdena přece zhmotnit. Není snad její absence handicap? A ano, jistě, divadlo jednoho herce nás nechá smeknout před úsilím onoho jednoho herce, ale nepůsobí snad chvílemi jako z nouze ctnost?
„S tou z nouze ctností máte v podstatě pravdu,“ řekl mi na to aktér sám. „A je to tak organizačně mnohem jednodušší. Nejsme profesionální soubor a všechny naše pokusy o spoluherečku dříve nebo později ztroskotaly na nedostatku jejího volného času - ať už kvůli pracovním, studijním či rodinným povinnostem. Ale je také pravdou, že se nám stalo už několikrát, že právě tento žánr jako takový k nám přilákal diváky. Ti totiž o divadle jednoho herce nikdy dříve neslyšeli a byli zvědavi, jak je možné, že celá divadelní hra může obsahovat právě jen jediného herce.“
Co však to řešit! Nestárnoucí písničky tak či tak vtlačují slzu do oka – a i ten Rudolf Friml je ze zámoří obdivoval.
Ale přece ještě něco, přece. Víte, řekl bych, že mnozí diváci dnes ono divadlo jednoho herce snad ani dost neocení. Pan herec jim totiž zprostředkuje iluzi života natolik věrohodně, až jaksi zapomenou, že na to byl sám. Anebo nezapomenou, ale nedocení.
Inu, úděl. Snad si onu náročnost někteří uvědomí alespoň s odstupem a snad je to zcela jinak a to pouze já diváky podceňuji!