Znovu a znovu máme co do činění se vcucáváním démona k nám do světa prostřednictvím obíhání, s názorem, že je k jeho vyvolání nejvhodnější křižovatka atd. A vrací se obehraný motiv výměny duše za talent či nebožáka nuceného osobně vykuchat, uvařit a sníst játra oběšence. Po božských bytostech uctívaných našimi pohanskými předky přišla éra ďábelských zjevení z pekla i epocha duchů všech mrtvých, co prosí za přímluvu v očistci. Jistěže jde o podstatný rozdíl, a přece se to někdy plete, jak připomněl i sám Roman Polanski v jednom okamžiku svého filmu Devátá brána,který je adaptací románu Dumasův klub „španělského Eca“ Artura Péreze-Reverta.
Vedle Satana a zombie se ovšem vrací jako objekt hry na vyvolávání i Adolf Hitler a překvapivě taky Božena Němcová. Zde zafungovala tzv. etická inverze: Zesnulé dobrotisko se podle ní nespravedlivě vrací jako zloun.
Co se týče folkloru vysokoškoláků, narazíme zde na celosvětově šířenou legendu o zazděném pokoji na studentské koleji; co se týká dětí ze školy obecné, připomíná se i Krvavé koleno alias Krvavý dědek (na Moravě) alias Stařec ze studně (Anglie) alias Duch na dvoře (Austrálie). Tato více než pověstná hra, které jsem si před domem taky něco nadšeně užil, vychází kupodivu z pradávné báje o démonu spjatém s neúrodou.
V doslovu Janeček ještě i s anglickou badatelkou Gilliann Bennettovou upozorňuje na omyl všech těch moderních folkloristů, kteří podlehli pocitu, že už mýty a pohádky přestaly hrát roli pod vahou racionalismu, techniky a vymožeností. Že je vstřebala záhadologie. Není tomu tak. Obě sféry existují dál paralelně, jen ta pop-kulturní druhou oslňuje.
Není také sporu o tom, že stojí za některými fámami filmy, knihy či aspoň konkrétní osobnosti. Slender Mana nepochybně stvořil Eric Knudsen (USA), a to teprve zjara 2009. Na internetu. Zužitkoval přitom starší popkulturní stereotypy a výsledná děsivá figura se uchytila, vede vlastní život a dokumentuje ďábelský dnešní vliv „sítě“ na dětskou mytologii, neboť právě děti si monstrum přivlastnily uhranutě.
A magické vzývání Krvavé Mary?
Provozují je dívky od šesti do čtrnácti; prokazatelně se jedná o rituál registrovaný po celém světě a pozornost mu vedle etnologů věnují psychologové. Asi první zmínky o něm pocházejí z let sedmdesátých (USA), ale rituál opět umocnil teprve internet s přelomem milénia.
Kdysi, během konfliktu Severu s Jihem prý jistá Mary zavraždila za sucha a hladomoru v zoufalství své trpící děti, načež se městem X procházela v šoku. Z rukou jí odkapávala krev. Když se manžel vrátil z války, nepoznal Marii, zabil ji co zlodějku, teprve bezduché tělo ten nešťastník identifikoval – a skočil ze skály. Ale brzděme, existuje i padesát dalších vysvětlení Mářina původu. Ztotožňována rovněž bývá s postavou Mary Jane, ba dokonce i se samotnou panenkou Marií.
Z dětské výpovědi: „Krvavá Máří byla čarodějnice, kterou upálili (jako Jana Husa, někdy v tý době), a když ji vyvoláš, probudíš se druhej den ráno s krvavejma písmenama KM na ruce.“
A jak ji vyvolat? Snadno. Její rozmilý obličej se vám zaručeně vyloupne v temné místnosti v zrcadle, pokud třikrát zopakujete „Krvavá Máry“. Zcela obdobně je, podotýkám, vyvoláván i tzv. Candyman (muž s hákem), známý nejen z filmu. Ten ovšem rovnou zabíjí, zatímco Máry, ta vám spíš podrápe tvář. Vraždí jen občas.
To nejpříšernější, co umí dítěti provést, je, že pozře jeho obličej. Ovšemže pouze ta odrůda Máry, která byla zaživa kanibalem a měla sama tvář zohyzděnu. Už v Sanitkách připomínal přitom Janeček, nakolik bývají některé kolující fámy známy z beletrie, jako například z povídky Okno do hřbitova ze &Svandrlíkovy knihy Draculův švagr. Je to fakt – a není snadné dojít ke skutečným, nejprvnějším kořenům. Často to ani nelze. Původ některých urban legends tak navždy zůstane zastřen rouškou, a pokud podle Asimova mohou anekdoty vznikat v kosmu v laboratoři mimozemšťanů jako testy, proč by to nemohlo být obdobně i s tímto materiálem?
Při sběru v terénu měl Petr Janeček k ruce dokonce vlastní posluchačky a taky čtenáři Sanitek a Máří mu mohou psát, ale otázkou i tak zůstane, najde-li ještě co neotřelého. Cucat z palce byste si totiž strašlivé historky schválně neměli! Zklamalo by to Ústav na Palachově náměstí, jim to tam není jedno a jisté rozčarování nad Máry ostatně přečkali už čtenáři klasických duchařských povídek (nejen anglické provenience). Autor přece nesmí (ani nechce) beletrizovat, a tak soudit jeho „stories“ jen z hlediska literárních kvalit může být víc než na pováženou. Ba nelze to. A tak vlastně tušíme jediné.
I tady leží poměrně úrodná prsť pro poezii.
Zdroj obrázku: databazeknih.cz