Bylo léto. Rádio hrálo. Zněl song, autorem jehož textu byl Vladimír Poštulka. Ale nenaslouchal jsem songu. Psal jsem:
Ahoj, Joriko.
Připravuju se na let do Krkonoš. Pasy, sedm trik, dvoje boty a pár knížek, abych mohl každý večer chvíli předčítat synovi, zápisník, mapu... Těším se jako malý kluk; v létě jsem tam dosud byl snad jenom dvakrát. Je to málo, i když ne tak neobvyklé. Jeden můj známý už je starý jako Metuzalém a nepobýval v Krkonoších během léta nikdy.
„Ani jednou.“ Řekl mi to s klidem. Já však jedu. Ano, časová pásma budou problém, aklimatizace a cizí řeč a zvyky jakbysmet, zrovna tak klikatá stoupání, silné čaje, ale hodněkrát jsem viděl film Krakonoš a lyžníci s Havelkou a Heřmánkem.
Vyrážím tedy do našich nejvyšších hor a nepíši Ti o tom, Joriko, jen tak. Možná tam zůstanu.
Zdál se mi sen o dívce z horské chaty, která sice vyhořela (ne ta dívka), ale postavili ji znova a dotyčná žije, dýchá, píše, cvičí i vaří. Ona měla i babičku, která také dobře vařila, a ta sloužila ještě u Trautenberka, k ruce prý míval i hajnýho a podomka, ale nynčko vnučka zůstává sama.
Ne, nebudu si ji asi brát (na to jsem moc starý), ale zůstanu tam! V Krkonoších. Budu se živit odhrabováním sněhu (i v létě) a ji asi nebudu mít až tak rád, nicméně hory lásku vynahradí, hory generují víc. A já to vím.
Také budu pašovat borůvky do Polska, beru i dalekohled a na Sněžku vyjedu vlastním vozem. Nedávno to někdo zkoušel právě tak a nedojel, ale já mám celičký jeho iterinář, prodal mi jej za babku. Zpracovaný je „až na horu“, i vzhůru k výškám. A mám rád vlaky, co někam jedou, mám rád vlaky, co nikde nestaví, jak v jednom ze svých textů prohlašuje i Vladimír „Poštůlka“, ale nemusím jezdit jen vlakem, že.
A ty, Joriko? Zatím nechoď do kláštera. Ale ani nečekej. Ni sladké mámení. Radši jdi dál a zpívej - a vzpomínej na chvíle, kdy jsem byl s ní. Tedy s tebou. A s tím bláznem si nic nezačínej (tedy také se mnou), vždyť léta letí a jsi krásnější než růže, ale já nemohu jinak. Na shledanou, zavři oči a „krajem já šel“, ale... Zůstanu tam. Adios. I*v*o*š.