Pokud se cítíme opravdu špatně, míněno psychicky, máme to dát najevo?
Možná ano. Určitě ano.
Ale jen svým nejbližším.
Nebo lékaři. Navíc... Co to znamená „dát najevo“? Už klasik přece chápe, že (odteď hovořím mírně nadneseně) pokud něco JE, pak to nelze poznat, a pokud to přece jde poznat, tak to bližnímu nelze skutečně sdělit.
(!)
Ale následujících sedm rad si každopádně přeberme, soukromě si je i rozšiřujme a každou samostatně si občas připomeňme a zvažme.

1. Pokud jste v kterékoli oblasti aspoň velmi mírně geniální, obnovíte přízeň lidí (následkem vaší geniálnosti zaručeně pozbytou) deklarací tápání v jiné oblasti.

2. Pokud nevnímáte vyjadřování prostřednictvím slov jako osvobozující, máte handicap. I za soudobé éry vizuálna.

3. Nejste rádi sami sebou? - Další handicap.

4. I když se to teď asi mnohým nebude zdát, je lhaní povoleno; obzvlášť vyžaduje-li je bezpečnost vaší rodiny. Přesto to nepřehánějme.

5. Vyhněme se konfliktům. Ale najdou se (jistěže) výjimky tohle pravidlo potvrzující. Například prahne-li po konfliktu nějaký váš protějšek, uspokojte jej svým pokusem o sehrání role hádavce.

6. Většina se vždycky mýlí.
Dovětek k pravidlu číslo šest. Jsou i redakce - a jiná místa, kde to neplatí.
Druhý dovětek k pravidlu šest. Ani třeba na takové městské pracoviště báby z WC není bezpodmínečně nutno podobnou radu aplikovat.

7. &Sárce nevěř.