Filoložka Jiřina Chudková (1926-2005), pedagožka Západočeské a předtím Masarykovy univerzity, pocházela z Uherského Hradiště. Roku 1934 se rodina přestěhovala do Zlína a jako gymnazistka byla Jiřina totálně nasazena u Bati (1944). Maturitu složila rok poté a v Praze i Brně vystudovala filozofii (1953). Pět let pracovala ve filologickém semináři Pedagogické fakulty v Brně, počínaje rokem 1958 nastoupila na Pedagogickou školu v Boskovicích a v pětatřiceti (1961) se ocitla na Pedagogickém institutu v Plzni. Zde se setkala i s odborným asistentem Bohumilem Chudkem, za něhož se provdala (1963).

Z politických důvodů ovšem manželé ze školy odešli a Jiřina Chudková učila český jazyk na Střední zemědělské škole v Křimicích a také ve &Skodě Plzeň (zahraniční zaměstnance). Co dobrá recitátorka se stala i neodmyslitelnou součástí &Srámkovy Sobotky a díky studiu rozuměla rovněž loutkám, s jejichž hereckým oživováním pět let pomáhala v plzeňském &Spalíčku. Byla též vystudovanou knihovnicí, roku 1978 absolvovala logopedický kurz, získala osvědčení co průvodkyně v cestovním ruchu a roku 1990 složila státní zkoušku z německého jazyka. Věnovala se také horolezectví. A v neposlední řadě byla přední členkou české Unitarie.

Její publikace Zdokonalujeme se v pravopise dosáhla patnácti vydání a její učebnice slovenštiny znamenala v sedmdesátých letech z metodologického hlediska novum. Další knížka Být sám sebou (2009) sestává z jedenadvaceti kapitol ve formě kázání a loni se vrátila ve druhém vydání (Nakladatelství UNITARIA, Praha) doplněna předmluvou Radovana Lovčího, závěrečnými slovy manžela Jiřiny Chudkové i řečí profesora Viktora Viktory: „Přátelům a nejbližším zůstane v paměti jemný úsměv, trochu zasněný pohled, klidný, tichý tón pečlivě artikulovaného slovního projevu, zosobněný klid, nezištnost a bezelstnost,“ charakterizoval tento badatel její harmonickou povahu.

Docela v duchu unitářů se Jiřina Chudková nikdy nenechala spoutat vzorci myšlení a ani ne dogmaty. Tak třeba na „indickém“ myšlení jí vždy vadil názor, že to, co vnímáme, má být jen „MÁJA“ alias mámení smyslů; ne skutečnost. Být sám sebou pak rozvíjí i myšlenky řady inspirativních osobností včetně Ericha Fromma, Alberta Einsteina, Alberta Schweitzera, Rabíndranátha Thákura, Svámí Vivékánandy, Jana Pavla II., Ernesta Thompsona Setona, Karla Čapka, Norberta Fabiána Čapka (zakladatele českého unitářství zavražděného roku 1942 nacisty), Míly Tomášové, Charlotty Masarykové, T. G. Masaryka, Václava Havla, Václava Malého, Jana Husa, Josefa Dobrovského anebo i Marka Aurelia či Roberta Fulghuma. V neposlední řadě také Karla Makoně, plzeňského učitele duchovního života a autora řady knih.

„Nevěřte něčemu jen proto, že tomu věří lidé okolo vás.
Jen proto, že to hlásá uznávaná autorita.
Jen proto, že je to ve svatých knihách. Věřte jen vlastní zkušenosti,“ radila Marie Chudková nejen za „svou“ církev a podle té rady žila. Jako určitý odstrašující literární příklad vnímala třeba Maryšu bratří Mrštíků a jistou sekvenci své poslední knihy charakteristicky uvedla těmito slovy Jiřího Karena:
Člověk
čeká víc než jenom báseň,
ale čeká to od druhého,
a proto nepřichází
ani ta báseň.