Naposled v této šňůře zmíněná básnická sbírka sestává z tří částí a tří „odborných příloh“. První i třetí část je tvořena sto osmi bezejmennými minimalistickými básnickými texty, prostřední díl trojdílnou Písní o čtyřech hvězdách a jednom motýlovi. - Ale i prvá ze dvou příloh vzadu v knize provedených jiným typem písma obsahuje verše a hned úvodní příloha se jmenuje Zeměpisné poměry.

Představuje ji, pokud se na to zaměříme, celkem osm básniček s tituly USA, ITALIA, VIA MONTE CROCO E NONNA, NIEDERLAND, ČESKÁ REPUBLIKA, IBEROAMERIKA, DEUTCHSLAND a THE UNITED KINGDOM OF GREAT BRIATAIN AND NORTHERN IRELAND.

Dotyčné texty mají rozličný rozsah, nejvíce prostoru ponechal Miroslav Fišmeister Itálii a nejméně Německu, jež odbyl jen výrazem Cottbus. Sama báseň ITALIA (vcelku vzato surreálná) se kromě úvodu skládá ze čtyř částí nazvaných dohromady VIA MONTE CROCCO E NONNA a zvlášť Dům, Pra, Ulice a Bezešvý. Bez autorova svolení teď ocituji Dům, který se mi obzvlášť líbí:

            Skleníky zimují v Umbrii
            Děti se lesknou jako kov
                        a mají kameny.
            Naštěstí je tu autorita:
            major Bryant
-         byl zatěžka přeborníkem v mladé váze
a svou dobrou kondici si stále zachovává.
Děti si tedy raději hrají na magnety.
Jsem rád, že mi určily,
kam vedou má okna
(celých devět k Letní Královně!),
ale jak sundat nejúspěšnějšího hráče z ledničky?
Nad domem rozvěšené rozohněné sádlo
                        získané na pláži! modrým potápěčem.

Druhou z odborných příloh na konci knížky nazval autor Korespondencí, ale bezpochyby jde opět o báseň, o báseň ve třech částech a třech dovětcích. A tak jen třetí příloha neboli Dokumentace aspiruje na post (onoho) jediného nebásnického textu v publikaci, nicméně právě jejím vřazením do Od agamy po Zuzanu se poezií patrně stala. Nebo spíš určitě, jak by mi nepochybně dotvrdil třeba i básník Josef Hrubý.

Původně se ovšem jednalo „jen“ o Výroční zprávu Zoo Ostrava, 1981, hovořící mimo jiné o zásluhách člena rady ZOO Ladislava Fišmeistra, patrně autorova otce či jiného příbuzného. Jde o přínos ohledně budování pavilónu vodního ptactva, ale i dalších staveb, těch už prováděných v „akci Z“. Nemohu si však pomoci, zpráva mi připomíná spíše hlavolam. Asi také z toho důvodu se do sbírky hodí.

Když Fišmeister svou dvanáctou knížku vydával, udělal ovšem i jeden v podstatě geniální tah. Vzpomněl totiž na svazek The Children´s Animal World Encyclopedia in colour (Londýn 1962), který už roku 1974 přeložil do češtiny Radoslav Obrtel pod titulem Od agamy po žraloka. Velký ilustrovaný slovník zvířat (Albatros i Artia), a především se mu vybavila obálka této úžasné a poměrně obsáhlé encyklopedie (548 stran); díla symbolizujícího nikoli jen mé dětství; obálka, již kdysi navrhl Aleš Krejča pod patronací výtvarného redaktora Vladimíra Bouzka (přičemž graficky celou knihu upravil Vlastimil Lažanský).

Obálka z roku 1974 je charakteristická jasně žlutým podkladem a dvěma kruhovými okýnky nad velikými písmeny názvu knihy.

V prvním z těch okének vidíme poprsí agamy, ve druhém však ne žádného žraloka (ten pluje hluboko pod hladinou v temnotách až teprve na posledním z dalších čtyř kruhových obrázků umístěných na zadním přebalu), nýbrž hlavu a část krku hodující žirafy. Ta žirafa přitom byla vyfotografována na pozadí jasně modré oblohy.
Pochyb není, myslím, o tom, že na Mirka Fišmeistra udělala „slavná“ obálka stejně jako třeba na mne už v dětství značný dojem, i rozhodl se ji parafrázovat.
S tím oslovil i grafika Bedřicha Vémolu a nejprve se jej zeptal, zda knihu Od agamy po žraloka také má doma. Jelikož tomu tak není, oskenoval básník obal svého vlastního výtisku, ale v žádném případě nehodlal krást archivní britské fotografie, a to už proto ne, že on sám disponuje fotografií agamy zvané Puntík, kterou pořídil.

Poprsí tohoto ještěra se sice poněkud liší od poprsí jeho soukmenovce na obalu knihy Od agamy po žraloka a Fišmeistrův snímek navíc není pořízen na zeleném pozadí vegetace, nicméně jinak se původnímu velmi podobá.
Zbývalo však ještě druhé okýnko - a znám spisovatele, kteří by tam poklidně či dokonce s vášní „vrzli“ fotografii právě té své Zuzany. Tak třeba takový František Spurný (ale nic proti němu) by to patrně provedl, jak si aspoň vybavuji přebal jeho spisu Hra na slepou bábu (PERSEUS, Plzeň 1996). I když se můžu mýlit. A znám i některé další toho schopné autory - a koneckonců na podobném aktu neshledávám nic tak špatného; tedy pokud se dotyčná dáma zrovna na využité fotografii nějak moc okatě nestylizuje či nešklíbí.

Naštěstí nešel básník Fišmeister touto názornou cestou solilikvisty a dle všeho si okamžitě uvědomil, že Zuzanu (či Joriku) má každý ze čtenářů (a nyní budu chvílí psát basem) za jedinou a jen a jen tu svou.
A tak by každý měl i získat pokud možno ty nejlepší podmínky, za nichž by si dotyčnou mohl představit o onom kroužku. Ne? A nevytváří snad podobné podmínky už původní modré nebe za žirafou, napadlo patrně básníka. Vytváří. Ač...

Možná by tato obloha neměla být ledajaká. Ne, to určitě ne. - A tak se stalo, že náš tvůrce obratně hmátl do nitra počítače, kde má už léta jednu „nazacopyrightovanou“ fotografii kdo ví s čím, na níž se mu právě nebe vyloženě zamlouvá. Nu, a zrovinka onen snímek přeposlal Bedřichu Vémolovi; podle všeho s tím, že právě tak modrá obloha symbolizuje lásku.
„A on udělal z fotek kolečka,“ svěřil se mi Fišmeister.
Grafik ale taky vybral co nejpodobnější font písma.
„Je-li úplně totožný, nevím,“ napsal mi básník, „ale každopádně je skvělý.“
A to je. Já sám jen považuji za zcela totožný s fontem využitým Alešem Krejčou, jistě to však nevím.
A kniha jako taková?
Je věnována právě Zuzaně („s láskou“), ale i Olze Stehlíkové, Davidu Rimešovi, Martinu Boštíkovi a dvěma Boštíkovým dětem Markétě a Mikulášovi.
A všichni ti další porůznu vevnitř zmiňovaní živočichové?
Sice většinou zrovna nekoušou, když se jich skrze četbu dotkneme, avšak kousat bezpochyby povětšinou dovedou.
Dík tomu, že je autor skutečně básník, totiž žijí.