A to vychovatel na svůj vkus už přesmíru starých výrostků. Trpěl. Kontaktovala jej také StB. Zjišťovala mj., zda není homosexuál, a nazvala jej &Sípkem. Časy se naštěstí mění. Začala „šedesátá“, novou chuť měla atmosféra ve společnosti, a pokud kdysi stanul (a to vcelku pokorně) před Foglarem v redakci Toman, rok 1962 uzřel prohození jejich rolí a... Byl to naopak Foglar (zvaný Jestřáb), kdo stál na redakčním koberci tváří v tvář Tomanovi alias pánu časopisu ABC. ABC, které Vpřed za socialismu nahrazovalo.
Když ovšem chtěl nevysoký návštěvník redakce ABC pokračovat na socialistických stránkách s Rychlými šípy, lekli se. Zda tuze, nevím, ale umožněno mu to nebylo.
Přesto neodešel s prázdnou. Naopak. Roku 1964 se dokonce stal členem tzv. aktivu pro práci se čtenáři ABC, čímž se jeho jméno na dlouho ocitlo v tiráži. A nejen to. Ustanovili jej i „guvernérem“ stovky tamních čtenářských klubů a tato funkce mu, tuším, zůstala tři roky. Než ji dobrovolně a pro velkou zaneprázdněnost jinde (roky šly stále!) předal příteli Zdeňku Pírkovi.
Kluby napojené na ABC byly ovšem, to všichni víme, už Foglarovým, a to dokonce předválečným nápadem z časopisu Mladý hlasatel. Byť nápadem moderně modifikovaným. Jak přesně?
V čase dobývání kosmu nestačila už jejich původní podoba, a tak je Vlastislav Toman udělal „raketovými posádkami“. Asi jde o náhodu, ale jako první z těchto posádek přijal Foglar do ABC klub Modrých šípů. Vedl jej pozdější nakladatelem, redaktor a publicista Jiřím Stegbauer a ti chlapci brzy památně zabodovali na jednom ze srazů, kam srdnatě dorazili vybaveni s týpími, tehdy zakázanými.
Jak je rovněž známo, Foglar vygeneroval již skrze Hlasatel a Vpřed na sedmatřicet tisíc čtenářských klubů. Ale v letech šedesátých už podobná produktivita nehrozila. Doba rapidně pokročila a řádů desetitisíců nebylo patrně již možno dosáhnout. Nijak. A přece se podařilo dost. Za úspěch lze mít jistě i jen to, že Vlastislav Toman a Jan &Simáně iniciovali v ABC vznik dalších šesti a půl tisíce klubů!
Ale zpět k Foglarovu psaní.
8. dubna 1964 mu ABC v čísle osm vydalo prózu, která se stala první jeho otištěnou povídkou po sedmnácti letech. Jmenuje se První ze Žantovky. A nebylo to opět vše; v ABC uveřejnili i jeho slavné knihy Tábor smůly a Poklad Černého delfína, byť ani v jednom případě ne v plném znění.
Toman sám dnes přiznává, že ohledně Pokladu radil spisovateli, aby v textu i třeba jen párkrát zužitkoval slovo pionýr. Ale Foglar odmítl a nadále dotíral s Rychlými šípy.
Ano, jistě. Byl rád, že se strany časopisu ABC otevřely také pro jím formulované návody na hry pro děti. Nicméně mu to nestačilo, i přistoupil přece jenom na kompromis a... A svolil, že bude pro časopis psát pouhou obdobu Rychlých šípů. A tak vznikli Kulišáci.
Asi ani sám Foglar nečekal, že to nakonec bude jeho druhá nejdelší obrázková série. Jak ji vlastně vymýšlel? - Nevíme. To, že díly v mysli přetavoval ze svých původních vizí pro &Sípy, už nelze prokázat. Mám to nicméně za pravděpodobné. A to nejen proto, že Foglar později Kulišáky právě v Rychlé šípy přepracoval.
Tento komiks, lze-li to tak vůbec nazvat, v ABC vycházel už od ledna 1963 a do června 1966  a jakkoli se prvořadě jednalo o Foglarovy nápady, neubránil se ani redakčním vlivům a možná i rád zpracoval některé náměty Vlastislava Tomana. Konkrétně?
Platí to hlavně v případě dílů o závodech minikár a hlídání výstavky. A popřít tudíž nelze, že je Toman skrz ty náměty dnes i neuvedeným spoluautorem kompletu Rychlých šípů.
Poměrně zásadní změnou v seriálu Kulišáci ovšem byla oproti Rychlým šípům o dost výraznější přítomnost děvčat. I zde se jednalo o Tomanovu iniciativu. Přesto či právě proto však toleroval, když se Foglar ženského živlu asi v polovině série obratně zbavil.
Ale pokud na antifeministickém poli Mistr postupně vítězil, až překvapivě prohrál politicky, anebo do jisté míry. Akceptoval přece nakonec pionýry a Kulišáci jsou tak cyklem jednoznačně „rudě šátkovaným“. Je zvláštní, že totéž, co Foglar striktně odmítl udělat v případě beletrie (Pokladu Černého delfína), mu uprostřed barevných políček vadit přestalo.
Nebo nepřestalo? Asi na to nemyslil, vždyť žil v poklusu a v letech 1964-1965 redigoval v ABC i vlastní rubriku Kompas, do které už navíc předtím přispíval. Každému bylo, pravda, jasné, že jde jen o přejmenovanou Bobří hráz alias rubriku, kterou vedl a psal už za kapitalismu.
A zatímco ještě v srpnu 1965 bylo v časopise Pionýr zaraženo uveřejňování foglarovky Hoši od Bobří řeky, v ABC spisovatel bodoval, a to v mnoha směrech. V letech 1965-1966 připravil pro redakci i svou vlastní čtenářskou soutěž Za poklady starých Inků a v samostatné edici Knihovnička ABC mu tu posléze vyšla i prvá část tak dlouho a zarputile zapovídaných Rychlých šípů (1969). Ale... To taky bylo opět na dlouho vše a nelze popřít, že se normalizační ABC se svým Objevem zas rozloučilo. A Foglarovi tak nastala ještě delší pauza, než jakou zažil mezi únorem 1948 a svou pokornou, ale prý i dosti hrdou návštěvou u Tomana roku 1962. Ono čekání nyní trvalo neuvěřitelných osmnáct let, až do 29. 11. 1987, kdy ABC otisklo v čísle 6 prózu Hledači ztracené věci.
A po sametovém převratu? Na stránkách téhož časopisu ovšem došlo i na památný model papírového ježka v kleci či vystřihovací létající kolo Jana Tleskače. A komu jinému nežli Foglarovi taky předat Řád dětského úsměvu, že?
Nebyl samozřejmě sám, kdo na onu cenu aspiroval, mezi další adepty se dostal i Jan &Simáně či staroplzenecký učitel Martin Chval, nicméně Foglar zvítězil.
Ani to ovšem nezměnilo nic na tom, že na vlastní ústupek ohledně pionýrů netoužil nijak vzpomínat a že Tomanovi za prostor v časopise nikdy nepoděkoval.
Neřekl bych, že se za dotyčnou spolupráci styděl, to určitě ne, avšak do krámu a ke kontinuitě se mu nepochybně nehodila. Vyhýbal se proto otázkám na své aktivity v letech šedesátých v ABC jako čert kříži a kupříkladu Vlastislava Tomana to podle všeho dodnes mrzí.
Na druhé straně je fakt, že třeba roku 1980 šéfredaktor ABC už Foglarovi nepomohl a jen mu zatelefonovat, že ABC právě překonalo i nejvyšší někdejší náklad Foglarových časopisů Mladý hlasatel a Vpřed. Náklad, na kterém si starý pan spisovatel obzvlášť zakládal - jako na rekordu. Rekord za socialismu ovšem padl, a to překročením magické hranice dvou set tisíc prodaných výtisků.
Ale co! Devět let poté přece potkalo Foglara štěstí, jaké nepotkává každého, když se dožil vlastního a oficiálního revivalu. Obrovského. Zasloužil si jej a netřeba ho proto zpětně kárat za to, že na některé pomocné ruce pozapomněl; jako ani „bosse“ Tomana nepeskuji, že se během nejtužší normalizace chlubil telefonem muži figurujícímu na indexu, muži se svázanýma rukama a ucpanými ústy. I tak degradován ovšem Foglar zůstával legendou - a to už je svět. Básníků prózy, jakým byl, jsme přece na něm nehostili zas tak moc a ne zase tolik, abychom teď absurdně ulpívali na některých jejich nedostatcích. Nu, a bezpochyby byli a jsou lidé, pro něž je dětství až do smrti útočištěm. Foglar k nim patřil. A je-li to štěstím těch lidí, je to koneckonců současně i jejich neštěstím. A Jestřáb měl i řadu souputníků - na trase svého osudu - a nebičujme ani je.
Za všechny bych závěrem rád jmenoval aspoň jednoho. Alaina-Fourniera (1886-1914). Jeho uhrančivý román Le grand Meaulnes (česky Kouzelné dobrodružství) sice líčí zamilovanost Františka Seurela do Ivonny z Galais, nicméně (a jednoznačně) jde o ryzí příběh přátelství mezi chlapci a pak i muži. - Snad náhodou se odehrál zrovna v čase Foglarova zrození.