Tak. A tím jsem rovnou prozradil až příliš a zašel moc daleko, jak se říká v Anglii. Ale nedá se nic dělat a stejný bude i zbytek tohoto článku, který tudíž jednoznačně není určen pro ty z vás, diváků, kteří dotyčný výplod Hollywoodu doposud neviděli.

Problém filmu The Boy je, řekl bych, v tom, že jako „příběh od klasika Blocha“ je moc průhledný a jako „příběh od jiného klasika Lovecrafta“ prostě neobstojí; a to proto, že je až nějakým desátým lovecraftovským odvarem.
Takový je aspoň můj osobní názor na „původní scénář“, jenž je ohledně férovosti k divákovi skutečně přinejmenším na diskusi. A vezměte si jen onoho frajírka, který do strašidláckého domu donáší jídlo. Zdánlivě je obdobou Blochova Normana Batese a v jednom okamžiku dokonce promluví k titulní loutce jímavou fistulkou. Ano, asi jako když Norman napodoboval u Hitchcocka vlastní matku. Krásnou hrdinku filmu, ale i nás v tom momentě podle plánu tvůrců napadne, zda tenhle mladík nehovoří a nejedná za titulního „the boye“ i jindy, a po většinu času film disponuje zrovinka touhle nejpravděpodobnější možností interpretace.
Ba ještě i v momentě, kdy přichází do domu původní hrdinčin partner, máme jako diváci tendenci si říkat, že bude určitě vše přesně obráceně, než jak se domnívá nešťastnice, a původní partner prostě nebude nakonec zlý, jak se naivce jen zdá, ale fajn chlap. A dobře, že je tu! Že si pro ni přece přišel. Anžto onen úhledný donašeč jídla?

V skrytu je určitě rafinovaný mizera a Norman Bates! Jeho obdoba.
Takže tu máme co? Předvídatelný a zcela banální horor, říkáme si. A tu přijde zvrat. - A ten zvrat je, pravda, dobrý. Je to zvrat v podobě zběsilého ataku muže, který se po celý dlouhý čas filmu i vlastního žití „jednoduše“ ukrýval „kdesi za kulisami domu“.
Asi jako nějaký už skoro tradiční lovecraftovský nebožák. Či prostě jako (rovněž klasický) Fantom pařížské Opery...
Tento zvrat je, musím znovu přiznat, opravdu překvapivý, i když od samého začátku vysoce nenápadně chystaný. Jde tedy o dobrý scénář?
Jak to vezmete. Scénář je to kvalitní právě tímhle, ale jinak je film bohužel nepravděpodobný, až to bolí, a tím podle mého i špatný.
A ne snad? Únosnost je překročena a výsledek lze akceptovat jen jako více či méně pobavující absurditu a prostě brak. Nic víc. A akceptovat jej lze jen takzvaným campovým vnímáním.
A to raději ani nehovořím o druhém závěru, který už se kdysi dávno stal samozřejmou povinností právě u tohoto typu filmových šíleností a zde konkrétně nám bez ostychu předvádí, že stvůra-nešťastník oproti původnímu očekávání přežila a v poklidu znovu lepí dohromady své vlastní alter ego-loutku (uf).
Uf a hrůza? Uf a smích? Ne.
Prostě jen obyčejná úlitba zvyklostem žánru - a nic, pranic víc.
Jen již tradiční naplnění povinnosti připraviti start nové sérii absurdních hororů The Boy II, The Boy III atd. Dobrá, uznávám, lze to vzít i jako vtip. Co však mi u filmu The Boy vadí, je, jak už naznačeno, nepochybná zrada férovosti, již tvůrci páchají právě oním zvratem.
A vysvětlím to.

Na první pohled se jistě může zdát, že je tento horor naopak dobrý, a to tím, že nic, ale vůbec nic nevysvětluje nadpřirozenými motivy. Jenže právě to, že se zde nadpřirozeno nesmí až do konce vyskytnout, je podle mého názoru až příliš očividné... už od začátku. Proč? Protože pokud by se mystikou náhle začalo cokoli zdůvodňovat, došlo by u diváctva k nesmírnému zklamání, zklamání z lacinosti.
Právě v této souvislosti si také všimněme zobrazení dívčiných snů v tomto filmu i míst, kdy lze události zdánlivě interpretovat tak, že hrdinka už začíná ze všeho šílet a sama neví, co přesně dělá. Takže – možná - vlastně ona sama hýbá loutkou mimo záběr, a když to jako diváci nevidíme.

Pokud by ovšem byl podobně vystavěný příběh ve finále vysvětlen „jen“ mysticky, jednalo by se bezpochyby o blamáž. Naštěstí tak vysvětlen není a my na místě toho sledujeme skutečně překvapivý útok z nitra zrcadla, ale nikoli útok ducha. Zůstáváme spolu s hrdinkou v úplně reálném světě, jenže problém opravdu tkví v tom, že ve světě najednou za vlasy neakceptovatelně přitaženém.
I mystické vysvětlení by pojednou bylo možná pravděpodobnější, napadne nás, neboť mystika přece může umělecky symbolizovat nemoc či různé halucinační vize. Ale toto?
Jedno malé dítě kdysi neuhořelo, nýbrž přežilo a tajně a po léto dospívalo skryto právě v tomto domě, vážení, přičemž se stravovalo díky dobrotám, jež jeho šílení rodiče a pitomé služebnictvo symbolicky předkládají loutce, která syna zosobňuje. Má vůbec smysl se nad podobným případem seriózně zamýšlet?

Možná ano. Ale i s tím a právě po zamyšlení je The Boy špatný a samoúčelně vykonstruovaný film, přičemž je zhoubné, že i leknutí uvnitř něho stojí a padají s libovůlí tvůrců. Co je ještě horší? Sledujeme-li jej, máme pocit, že byl původně sepsán jen „Batesův příběh“ (až do konce), ale pak se polekali „udělali z toho Fantoma Opery“. Nebo tedy Lovecrafta, jak chcete; to už je jedno.
Že snad právě v tom je rafinovanost a umění? Nesouhlasím. Ta kombinace leží za hranou snesitelnosti. Pro každého jen trochu inteligentního diváka. Výsledné dílo je pouhou parodií samo na sebe. A navíc se celý čas, jak řečeno, nehraje regulérními kartami.

Jistěže. Pokud by vysvětlení zůstalo „u Batese“, byla by to nuda; ale bylo by možné alespoň věřit. „Novému fantomovi“ (nebo jsme cosi podobného viděli už třeba v hororu Draculovy nevěsty) věřit nelze, i když má masku, a výsledkem je paskvil. Uznávám ale, že se na něj dík slušnému hereckému výkonu přitažlivé Lauren Cohanové (*1982) v hlavní roli zírat dá.


The Boy. Scénář Stacey Menear. Režie William Brent Bell. Hudba Bean McCreary. V hlavní roli Lauren Cohanová. USA 2016. 97 minut