V nitru nádražíčka Zastávka bývá taky „hotovej blázinec“, anebo do jisté míry, avšak pokaždé na sedmou večerní je útulný prostor připraven. K pití piva ne. Pro vystupující a diváctvo.
To bývá početné. Kupodivu se totiž pořád ještě nacházíme skoro v centru Plzně a hned za poslední z mnoha měkkých židlí začíná vonné království regálů. „Výživná, rozsáhlá knihovna,“ nazval je jiný můj kamarád, kritik
Vladimír Gardavský, ale taktéž malilinkým batolatům tu patří enklávy pro hry. Vedle Zastávky navíc mají perfektní hřiště, z kterého se pod rychlíky věru že v žádném případě vletět nedá. Ale spějme zpět k meritu věci a do nitra oné naprosto nejedové chýše. Stojím tu - a poměrně širokým bočním oknem pronikají dovnitř paprsky sluníčka. Máte pozoruhodný výhled do parku s lavičkami. Ten leží na opačné straně než dětské hřiště a budova je rovněž využívanou galerií, občas i pro fotografy. Funguje v ní bezvadná kavárna a dokonce filmový klub. Ten ovšem opět hlavně pro děti. Pro dospělé však občas pořádají kurzy malování a jindy se tančí.
Mandrage tu ještě nevystupovali, ale možná to mají v plánu. A přece tyto útroby multifunkčního kulturního centra (
https://www.youtube.com/watch?v=_cNname3rmg) nepůsobí jen coby bezpečně zastřešený a snad i solidně skrytý tábor pro mladé anarchisty. Ne; to jsou víc kostelem, je to až pomyslný chrám a onen fatální dojem navozují vysoký bílý strop i svébytná akustika.
Vedle workshopů (mezi které ale třeba sázení ředkviček nepatří) a zmíněných výše akcí tu občas vystupují spisovatelé, a tak jsem 26. května 2016 uvnitř recitoval spolu s Jarmilou Flakovou a Lindou Hajžmanovou, i když já jen jako extrémně drzý solitér situovaný časově ještě před navzájem se prolínající pásma jejich veršů.
Dohromady obě dámy nevystupovaly zdaleka poprvé a ani já nebyl prvně jejich zaujatý divák. Ale co já? Například i výtečný výtvarník Antonín Lněnička, jenž se mnou dorazil, zůstal magií večera polapen, jako jsme i my lapeni nitry některých jeho výtvorů. Tleskali jsme v okamžicích, kdy střídaly poezii skladby linoucí se z houslí Soni Bařipánové a Anety Rottové.
Jemná básnířka
Jarmila Flaková (*1985) absolvovala Filosofickou fakultu v Plzni a její básně jsou známy například z časopisu Host. Mimo jiné je schopnou editorkou, redaktorkou a autorkou mnoha recenzí a článků.
Linda Hajžmanová (*1979) pracuje ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje, kde ji také potkávám nejčastěji, a fascinuje mě, nakolik se typ veršů, jež po léta píše, bez nadsázky doplňuje s jinak poetickým uchopováním světa realizovaným Jarmilou Flakovou.
Aniž bych jakkoli „harašil“, uvedl jsem pořad verši o své někdejší, ale vlastně permanentní
femme fatele Jorice a jejím příteli Jakubovi (což byli reální milenci ze Západočeského muzea, aniž na tom samo sebou z literárního hlediska záleží), a ony veršíky jsem výslovně věnoval právě Tondovi Lněničkovi.
Ten má, mimochodem, svá léta. Určitým, ne úplně jednoduše definovatelným způsobem mi připomíná Foglara, kterého jsem ale jen párkrát potkal osobně, a sedí-li Lněnička po vašem boku, vyzařuje vedle přirozené inteligence i jistou bezděčnou psychickou oporu. „Kterou nepotřebuju,“ odsekne rovnou ledaskdo, i napadlo mě to také, nicméně v kolika věcech mimo poezie se můžeme mýlit až fatálně. A v kolika se denně mýlíme. Jen verše a plátna s barvami někdy zachraňují. A usměrní. Viděli jste ostatně už nějaké Lněničkovy obrazy? Je taky básník. Ovládá prostor a je
strůjce zastávek v čase. Očekával tedy, že Zastávku (zrovna okolo prosvištěl rychlík) atakuji jako mladý Seifert či Hrabě či Kníže, básník bohužel nedávno zesnulý, ale zklamal se, neboť já vyrukoval pouze s textem
Pokémoni, moji přátelé z nevydané dosud sbírky
Svět podle Joriky.
V mých snech je všechno v pořádku / píšou mi řádku po řádku
píšou mi stručné dopisy / z budoucna, ze dnes, ze kdysi
v těch dopisech jsme přátelé / a všechno je ta veselé
a nejsem ani trochu sám / často si s nimi povídám
„V mých snech je všechno v pořádku,“ píšu jim řádku po řádku
Ty Pokémony jsem do názvu básně přidal na poslední chvíli, abych ji vůbec dokázal odrecitovat
vážně. Přidáte legraci, abyste uměli zůstat vážní. Ano, paradox. Literární večer skončil. I ten den končil, ale po právu si akce říká
Harašení jara. Naprosto po právu. A objekt Zastávky?
Pronajímají jej (taktéž harašící) České dráhy mj. Heleně &Simicové Dienstbierové, a pokud se rovněž tohoto nádražíčka vbrzku zbaví, což už vlastně probíhá podle kteréhosi globálního „plánu, jak ušetřit“, vyvrbí se otázka: Jak se k užití budovy postaví noví majitelé?
Víte stejně dobře jako já, že „teprve“ na prvé pozici chodívá v takých případech o peníze, ale podobně tomu bývalo, co jsou dějiny dějinami. Až na výjimky. Osobně se však domnívám, že Kartágo musí být zničeno a Drahám měla nádraží sakum pakum zůstat i včetně Vyšehradu.
Domnívat se mohu. Ale Rada drah by mě možná přehlasovala. Zbytečně, i když, uznávám, že zdravě bych se na několik sekund rozzuřil, a tak jsem se raděj v tomto pomyslném tunelu letos neangažoval. „V mých snech je všechno v pořádku.“ - Právě, že jen ve snech.