„Nikdy jsem nechtěla psát paměti,“ řekla jednou Kalinová. Přitom právě něco na způsob pamětí vzniklo v obsáhlém a podrobném rozhovoru s redaktorkou, překladatelkou a spisovatelkou Janou Juráňovou v knize, která po svém slovenské vydání získala v roce 2013
cenu Egona Erwina Kische. Jméno Agneši Kalinové bude mnohem povědomější starším čtenářům – těm, kteří rádi vzpomínají na druhou polovinu šedesátých let, na optimismus té doby a četli tehdy kulturní časopisy, k nimž vedle Literárních novin patřil i
slovenský Kultúrny život (tehdy běžně k dostání v PNS). Její pronikavé úvahy jsou nezapomenutelné a znám několik těch, kteří je dodnes mají vystřižené a archivované.
Kniha rozhovorů MÝCH SEDM ŽIVOTŮ ,
mapuje velmi podrobně a chronologicky všechny „životy“ statečné ženy která musela čelit mnohým ústrkům a nebezpečím. Narodila se do bohaté židovské rodiny v „Aténách nad Torysou“ v Prešově jako
Agneša Farkašová a žila poté v Košicích. Stále rostoucí protižidovské nálady změnily její život. Musela nedobrovolně skončit studia na gymnáziu. Dokázala se za cenu předstírání nemoci vyhnout deportacím a na jaře 1942 se jí podařilo uprchnout k příbuzným do Maďarska. Svoji rodinu poté již nikdy neviděla, i když
„nedožité životy“ svých rodičů v sobě nosila stále. V Maďarsku se ukryla v katolickém klášteře a možná by se její život ubíral zcela jinou cestou pokud by se na poslední chvíli neubránila vysvěcení na
jeptišku.
Po válce se Kalinová vrátila do Prešova, odmaturovala a odjela do Bratislavy, kde se v roce 1946 provdala za svoji
životní lásku - o 11 let staršího filmového a divadelního odborníka Laca Kalinu (viz společné foto). Začala psát
filmové recenze a reportáže a díky jazykovým znalostem
překládat (hlavně z francouzštiny a maďarštiny). Pracuje jako redaktorka týdeníku Nové slovo a později v časopise Kultúrny život (až do jeho zániku v roce 1968). Normalizační doba byla pro ni krutá. Hned v roce 1970 byla vyloučena z komunistické strany a pronásledoval ji
zákaz publikovat i překládat. O dva roky později byla s manželem zatčena a vyslýchána z trestného činu pobuřování. Ji po devíti týdnech vyšetřování propustili, manžel si odseděl dva roky. Ani dcera Julka nesměla studovat vysokou školu.

V důsledku stále stupňujícího tlaku požádala v roce 1978 o
vystěhování do Mnichova. Až do roku 1995 zde pracovala jako
redaktorka českého a slovenského vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Do vysílání
„...vnesla čerstvý vítr. Okouzlovala svým nadhledem, smyslem pro humor, vitalitou. Posluchači ji milovali. Estébácká akce Asanace, kterou se režim zbavoval tzv. „nežádoucích živlů,“ se mu v případě Agneši Kalinové vrátila jako bumerang,“ vzpomíná na svou kolegyni Lída Rakušanová.
MÝCH SEDM ŽIVOTŮ obsahuje
životní příběh ženy, která se nedokázala poklonit a nedokázali ji zlomit. Není to však „jenom“ příběh jedné statečné ženy. V jejím osudu je zakořeněno celé století, všechny zlomy a peripetie, jimiž jsme v minulých desítkách let prošli. Život Agneši Kalinové příznačně poznamenala doba, v níž žila. A v jejich vzpomínkách je tato doba plasticky zaznamenána.
Životní příběh jedné ženy je tak svědectvím o celé době v níž žila, je to realistické vykreslení historických, politických i společenských událostí.
Jeden lidský příběh obsahuje téměř jedno století, jedno století se vešlo do jednoho života. Její vzpomínky jsou proto zajímavé pro pamětníky a nesmírně cenné pro historiky.
Agneša Kalinová si nikde ve svém vzpomínání nestěžuje. Na svůj život pohlíží
s nadhledem, jaký bychom jí mohli závidět. Nezastírá ani své omyly i strach, který někdy cítila a nezveličuje osobní statečnost. Na všechno
vzpomíná se znalostí věci, má vše důkladně promyšlené a utříděné. Její vzpomínky zahrnují obrovské množství detailů a je skoro nepochopitelné, kolik toho lidská paměť může ukrývat. Mnohdy sice máte pocit, že se v plejádě jejích přátel začínáte ztrácet, že je těch osobních vztahů a drobných událostí příliš, ale i to patří k pochopení celého jejího života.
Přiznám se, že jsem po knize sáhl proto, že si pamatuji její články z Kultúrneho života, poslouchal jsem její úvahy z Mnichova a že jsem měl možnost se s ní osobně potkat na festivalu v Karlových Varech. Na tyto pasáže knihy, které sám pamatuji, jsem se těšil. Trochu jsem se bál jak přijmu to, co ji formovalo před válkou a za války. Po přečtení těchto pasáží z knihy rozhovorů (s přihlédnutím k pozdějšímu vývoji) mám pocit, že
život Agneši Kalinové by mohl být námětem na dramatický filmový příběh. Příběh, který by byl zajímavým svědectvím o době a zároveň silným lidským a ženským příběhem. Mohl by se třeba jmenovat
„Jak jsem přežila sedm životů.“
********************
Jana Juráňová (*1957), která nám svými otázkami životní příběh Agneši Kalinové zprostředkovala, na otázku, jak ji poznačil tento rozhovor odpověděla:
„Prošel mnou osud jedné ženy se všemi detaily, široce rozvětvenými vztahy. Osud, který obsáhl téměř celé 20. století a kus století 21. Ta práce byla velmi intenzivní a tak jsem nemohla zůstat nepoznamenaná.“ Na otázku: Co vás při práci nejvíc zaujalo? odpovídá:
„Fascinovalo mě množství věcí, ale domnívám se, že nejvíc to, co se při prvním přečtení knihy asi nedá úplně obsáhnout. To množství skrytých osudů, fascinujících příběhů, které se vynořují, potom ztrácejí a v toku vyprávění se zase někde objeví. Tyto spletité osudy lidí vytvářejí skutečné 20. století – bolavé, ukrutné ale i plné nadějí, no i zklamání.“
************************************************
MÝCH SEDM ŽIVOTŮ
Agneša Kalinová v rozhovoru s Janou Juráňovou
ze slovenského originálu přeložil Ondřej Mrázek.
Vydal PROSTOR, nakladatelství, s.r.o., Praha v roce 2016.