Jaký je děj těchto stripů? Inu, titulní loví až na výjimky vždy nějaké zvíře a často mu s lovením pomáhá černošký kluk; není-li zrovna k ruce, tak alespoň nakonec nafilmuje slavné vítězství svého pána – a vizme 17. i 43. pokračování. Otrok nebo spíše služebník se vyskytuje dohromady v šestadvaceti dílech, i když dvakrát skutečně jen statuje (při lov pštrosů a během nepovedeného nalákávání ptactva).
Ani Mukem praktikovaný odchyt zvířectva cílí sice na očekávatelné živočištvo africké uvedené v prvém pokračování statným hrochem, nicméně už díl číslo 7 pojednal „pouze“ o bizarním odchytu lvích blech a zavítal tudíž do říše hmyzu. (Také Ferda Mravenec, připomeňme, už tenkrát díky Ondřeji Sekorovi taky existoval, a to počínaje lednem 1933.)
Částí Ani Muka tematicky rovněž trochu rozvolněnější se stala už ta dvanáctá (o pstruhovi z konzervy), ale i sedmnáctá (kapitánovo opilé extempore), avšak komiks se i dál vyvíjel jako na drátkách a bujarý kreslíř kreslil, až to svištělo. Poprvé se trochu opakuje až v dílu č. 28, kde podruhé sledujeme útok na lva.
A jak se tento atak na krále zvířat liší od toho předchozího? Jednoduše. Zatímco ve druhé části cyklu nechal Ani Muk lačnou šelmu omráčit výkopem oslíka, kterému upevnil na ocásek vonnou kost, nově obětuje jako kvičící návnadu živoucí sele!
Ale i hned následující část vybočuje, byť nepředvádí víc, než jak se mistr lovů zbaví na číhané zbaví komárů. 30. díl nás pak vyvede z temna kontinentu na oceán a jsme svědky likvidace žraloka nebohým mečounem. V 32. pokračování to Ani Muk podruhé zkusí i na zebru, a zatímco původně ji svým výstřelem nezasáhl a probudil jen vprostřed savany trestance, napodruhé ji rovnou osedlá. Skokem.
I lovu králíka se věnují hned dva díly (19 a 32), dokonce úzce navazují. V tom prvním kapitán uvízl za hlavu v ušounově pelechu, napodruhé do díry vstrčí roháče a loví prostřednictvím jeho kusadel. - Obdobně těsná návaznost funguje i mezi dvěma „hrošími“ díly (1, 41); v druhém dostanou tlustokožci tlustého Ani Muka do své moci a sehrají s ním mač v odbíjené.
I finální ze všech příběhů, kde se bílý „rádža“ rádoby geniálně převleče za gorilu (a omylem je odloven), zůstal odleskem lovení té skutečné gorily v 24. pokračování a nepřehlédněme ani varianty interakce se pštrosem. V 16. díle se pracuje s údajným pštrosím zvykem strkati hlavu do písku, v 34. díle s jeho tendencí polykat věci, známou i z verneovky Hvězda jihu (spoluautor André Laurie). Abych byl konkrétní: kapitán ptákovi předhodí budík, ten uvnitř jedlíka začne řinčet a Ani Muk se nebožákovi vysmívá! - Připomeňme však i obě verze lovu na slona. Je to 8. část, která užívá pro zápletku skutečnosti, že se sloni (snad občas) přemísťují v zástupu s choboty přidržujícími se ocasů druhů před sebou, a díl 36., těžící z toho, že dotyční občas vyrvou nějaký ten strom. Ani Muk proto jeden natře lepidlem.
I na lovy hadů však dojde a Sekora alias Ani Muk zužitkovává jejich známou tendenci obtáčeti. První příklad té zlověstné vlastnosti (4) je ovšem variací na starší už strip Karla Ladislava Thumy (1853-1917) Zajíček chytrák (1909), kde had ovíjí kmen stromu s takou důkladností, až se zauzluje. A druhá situace (39)? Předvádí Ani Mukovo přímé ohrožení krajtou či hroznýšem. Ale vyrazíme i na lov pelikána a opět si lze vybrat ze dvou možností. A to? Inu, buď disponujete čertíkem v krabičce (ten se po otevření v zobáku krutě vymrští, což je i parafrází na polapení hrocha ve stripu jedna), nebo jste původně lovili rybku a vletěla vám na vlasci do pelikánova zobáku. Ani Muk nicméně úlovek odkopne a patrně tedy vyřadí ze sbírky pro zoo. Ba zuří. Z rybky mu zůstala jen kostřička.
A co takové žirafy, symbol to Afriky? Ale ano, i je Sekora zapojil. Taky hned dvakrát. A buď tedy ulovíte rovnou dvě, i když nechtěně a do antény vlastního rádia (6), anebo jednu omylem odstřelíte, když se kulka odrazí od nosorožce (43). A že při těch lovech (slyším vás mručet) často nekráčí o regulérní přístupy? I co! Přiznám sám, že mi v dětství imponovaly i ty kruté anebo rozličně bezděčné Ani Mukovy lovy. A viz odchyt raků pomocí vlastních zad poté, co se pod kapitánem prolomí můstek. - A pokud snad některému děcku jen bezděčné lovení nesedí, asi mu opravdu nebudou překážet mírné Sekorovy brutality. A viz absurdní mlácení krávy v dějově nepochybně nejslabším 44. pokračování, kdy Ani Muk přehřeje kotlík mléka a jeho původkyni za to nesmyslně trestá.- Ale vizme i brutální likvidaci želvy (11); ejhle, výše zmiňovaného hada kapitán rozválcuje vlastním tělem a krokodýla se zmocní tím přinejmenším nekorektním způsobem, že jej nechá pozřít jeho vlastní ocas s připoutaným seletem, což nebyla, jak ještě zjistíme, jen parafráze sekvence z barona Prášila.
Na podruhé se ovšem krokodýlkové rovnou mírumilovně líhnou z vajec, které Ani Muk, pravda, považoval původně za ptačí. A co víc? Dojde taktéž na další sadismy.
Či snad hyena může přežít s činkou v žaludku?
Je snad fér chytat velbloudy na háček, respektive dokonce přehršle háčků? Ani Muk navíc často loví stylem „živý, mrtvý, vše je jedno“ (tarbíci) a některé kusy prostě živé nepotřebuje (létající ryba, kladivoun zabitý sekerou zaťatou do hlavy). Já sám jsem se v jednom momentě mylně domníval, že ony smrtící díly (uvařená želva, odstřelený leopard, zlikvidovaná létající ryba, skolený žralok, žirafa odpravená odraženou střelou) nemohly být užity ve výborech mého vlastního dětství (1971, 1972), jelikož kapitán dle tamní koncepce veškeré odlovené živočichy pilně shromažďoval pro zoo, a to na stále se rozrůstajícím obrázku pod každým z pokračování, nicméně letos vidím, že i ten kladivounem je do sekce „pro zoo“ kupodivu ve starých sešitech zařazen.
Anebo mělo tělo putovat do Národního muzea? Tak či omak tenkrát děcka objevila v edici Kulihrášek ve dvou následujících letech po šestnácti epizodách a ještě si vzpomínám, že na konci toho druhého sešitu měl Ani Muk pohromadě 15 druhů, tedy pokud počítám i zlikvidovaného žraloka-kladivouna, neživé plody palmy a roháče, s jehož pomocí tak fikaně tahal zajíce z jamky.
Zajímavou otázkou zůstává, jak mohl Ani Muk vůbec v 18. pokračování přežít při lovu plameňáků pád z nebeských výšin na hroty antilopích rohů, když je navíc událost nápadně pozorován lačně přihrbeným lvem (?) Anebo původně mělo jít o závěrečný strip?
Naopak za ještě únosný, byť diskutabilní mám ten z dílů, kde had polyká myš lapenou na cukřík do upevněné pastičky, přičemž je had zezadu pozřen ptákem hadilovem písařem, jehož do sebe vzápětí dostává levhart, kterého Ani Muk opět zezadu skolí, aby se už vzápětí nechal nafilmovat s nohou zdviženou na mrtvole.
Vždycky se mi navíc zamlouvalo, že si prostě ani náhodou nemůžeme být jisti, kdy Ani Muk uspěje. A kdy ne. Ano, většinou bodoval. Nicméně ptáky do klecí svou ubohou hudební produkcí rozhodně nenalákal (27) a místo antilopy odlovil neživé kaktusy; když se mezi ně složil během vrhání lasa. Obří kobylky div zas neodlovily jeho, ale naštěstí na něm nakonec sežraly jen šaty. Nu, a místo aby dostal supa (vydával se kvůli tomu za mrtvolu), je kapitán sám napaden obrovskými mravenci. Také agama mu navíc uniká; poté, co je omráčen kokosovým ořechem, a rovněž očesání palmy jediným kýchnutím Sekorovi vystačilo na celičkou regulérní epizodu.
Komplet Ani Mukův jako kniha vychází poprvé teprve letos a hned třináct originálů stripů (stále moderně působících) se bohužel nedochovalo, takže je bylo nutno reprodukovat z vydání v Pestrém týdnu. Zasvěcený doslov editora Tomáše Prokůpka se mj. zabývá předchozími africkými motivy v Sekorově tvorbě a lze spolu s ním než konstatovat, že se podobné motivy všeobecně vyskytují v raných obrázkových příbězích včetně těch Ladových či uvnitř pověstných prvorepublikových Kulihrášků nebo Punti.
Ještě víc ale zaujme Prokůpkova hypotéza, podle které byl Ani Muk původně chystán pro některou platformu ve Francii či dokonce ve Velké Británii. V obou těch zemích totiž Sekora už předtím publikoval, zatímco s Hitlerovým Německem mít mnoho společného nechtěl (ač jinak býval do války spíše apolitický).
Tom Prokůpek tedy opět zasluhuje dík a dodejme, že dokonce spočítal, že Ani Muk obsahuje minimálně šest epizod variujících motivy už zmiňovaného K. L. Thumy. Právě jeho obrázky Sekora zřejmě pamatoval i z dětství a např. se jedná právě o krokodýlky líhnoucí se z jen domněle ptačích vajec nebo o krokodýla zahryznuvšího se do návnady na svém ocase, kde tudíž nebyl inspirací jen Prášil. Jde však i o toho pštrosa-polykače hodin.
Nicméně námětů je přirozeně omezené množství a Thuma sám nezřídka pracoval už se staršími motivy jiných tvůrců.
Mezi roky 1956-57 bylo 20 epizod Ani Muka znovu zveřejněno také v Ohníčku a stal se tím prokazatelně prvním prvorepublikovým kresleným hrdinou, jehož příhody směly být reeditovány za nového režimu. Roku 1963 se pak díl o odchytu žiraf (které na obrázku vypadají jako oběšené) vynořil na zadní straně Pionýra a v tomto časopise se stripy s Ani Mukem objevily ještě po jeho dočasném přejmenování na Větrník. Jednalo se o iniciativu Svatopluka Hrnčíře. Ale Ani Muka se dočkala i dětská rubrika Květů a po zmiňovaných dvou číslech edice Kulihrášek bylo dohromady dvaatřicet více i méně korektních pokračování zveřejněno co část tzv. Veselé knížky seriálů (1982). Deset jich vyšlo taky v knize Vesele s Ondřejem Sekorou (1999, 2004) a dodám už jediné. Ani Mukovo jméno (a to je docela zvláštní) se v časech mého dětství, a tedy letech sedmdesátých, psávalo výhradně jako Animuk a nebyl jsem asi z nejchytřejších, takže mi v sedmi letech a ani po léta následující dlouho nedošlo, že to jméno souvisí s výrazem „muk“ a absencí komiksových bublin.

Ani Muk v Africe.
Sestavil a doslov napsal Tomáš Prokůpek.
Odpovědný redaktor Ondřej Müller.
Albatros. Praha 2015.
64 stran