Co se pak skutečného „génia imaginace“ Hieronyma týká, jeho dílo (a pramálo známé osudy) zpracoval Schwartz původně v publikaci určené spíše mládeži a teprve následně se k tématu vrátil vážněji, i když... Nad některými jeho soudy a úvahami možná zaváháme a vcelku vzato není text této - především obrazové - publikace ani zdaleka dokonalý.

To základní se ale, pravda, autorovi povedlo, neboť usiloval víc o „všezahrnující“ než o výlučný přístup k Boschovu dílu, i zabývá se tudíž soustředěně taky obrazy, jejichž autorství není jisté. V několika případech září totiž „působivý, autenticky vyhlížející podpis“ rovněž z malby, již jednoduše nemohla zhotovit tatáž ruka, co namalovala ony perly bujné obrazotvornosti, jakými jsou Zahrada pozemských rozkoší, Fůra sena, Pokušení svatého Antonína, Poslední soud a Klanění se tří králů!

Jak autor monografie diskutabilně tvrdí, neprahl prý Bosch po tom, aby jeho dílo v budoucnu kdokoli jakkoli „luštil“ anebo dokonce rozluštil, a dost možná byl jen provokatér a - v jistém smyslu - mystifikátor.

Schwartzova práce má sedm částí, přičemž některé, zdá se mi, lepil dohromady až moc svižně. Části se jmenují Svět, ve kterém žil; Jheronimus člověk; Jheronimus umělec; Kresby; Malby; Odkaz a Vědecká zkoumání a předposlední z nich se obírá díly ztracenými, ale rovněž vztahy k Bruegelovým pracem. Právem: „Druhý Bosch,“ říkali přece Bruegelovi a on se sám inzeroval co Hieronymova nástupce.

Pracemi jen Boschem inspirovanými se Schwartz zabývá taky a Mistr, nutno říct, byl kopírován, adaptován a imitován nesčetněkrát. Otiskl se i do literatury. Schwartz si ovšem jako Boschem podstatně prý ovlivněné tvůrce vybral na tom poli jen Henry Millera a Vladimira Nabokova. Místně? Těžko říct. Miller každopádně Boschovo jméno zaklesl do titulu svých memoárů z roku 1957 (slavným malířem zpodobené ovoce madroňo přitom popletl s pomeranči) a sběratel motýlů Nabokov, krajně alergický na jakékoli alegorie, odkazuje na Bosche v Adě (1969), kde se mj. hněvá, že nemá samice okáče lučního na „pekelném“ panelu Zahrady pozemských rozkoší kresbu ve spodní partii křídla, jak tomu je v reálu, ale v partii horní. „Jsem si naprosto jistý,“ míní jeho literární hrdina, „že se Bosch jen bavil. Jen se bavil křížením nahodilých fantazií, jelikož se mu líbily jejich tvary a barvy.“

Hieronymus ovšem byl, a to lze spolu se Schwartzem taky připomenout, rovněž laickým katolickým duchovním, i disponoval mj. oprávněním vymítat ďábla. Ryze vědecky jej začali zkoumat vlastně teprve až po (slavném) článku Carla Justiho, jenž byl otištěn v Berlíně roku 1889, a to zkoumání už neustane. Někomu může připomínat vaření z vody, ale tak to chodí. A rozhodně má, řekl bych, bádání nad těmi několika obrazy větší smysl, než třeba „věda“ kol modrých o oranžových mauriciů (jichž se dochovalo jen o trochu méně).