&Sestileté dítě mých časů (šest mi bylo roku 1970) se úplně nepodobalo dětem dnešním. Technologie člověka mění a obávám se, že dnes už hodně dětí ani nechce vyprávět. A to ani dobře vyprávět nechtějí. Ale mohu se mýlit. Následujících pár vět by mělo pak přece smysl.
Obecně není sporu, že jsou vypravěči a jsou spisovatelé. Ne všichni spisovatelé jsou dobří vypravěči, bohužel (výjimky, kdy to nevadí, jen potvrzují pravidlo), a ne veškeří vypravěči jsou s to psát. Někdy se nepřenesli přes úskalí pravopisu a jindy ani papír zaplňovat netouží; stačí jim vyprávět.
Vyprávěním rozumějme pokud jen možno spontánní příběhy tvořené bez předběžného plánu. Zjistil jsem přitom, že je to naštěstí jako jezdit na kole. Umění vyprávět nelze zapomenout.
Máte třeba v životě i dlouhou pauzu – a vida, jde to pořád. Je to dar; ovšem je třeba mít dostatečně vnímavého posluchače. Vyprávět sám sobě si nemůžete - a vyprávět idiotovi smysl taky nemá.
Ten posluchač může být dospělý, ale bývalo charakteristické, že víc prahly po příbězích děti. V určitém věku to byli dokonce vnímatelé a posluchači ideální.
Vyprávění je - teoreticky vzato - nahratelné - a lze je dodatečně zaznamenat zapsáním, ale v praxi se to povede málokdy. Dají vám prostě dítě, vy začnete mluvit a... Vás by napadlo zapínat nějaký záznamník?
Aha. Napadlo. Já to, pokud si vzpomínám, neudělal ještě nikdy. Někdy pak lituji, ale nejsem prostě praktik. Zapíšete-li totiž až dodatečně příběh (a jen po paměti), už to nebývá ono.
Hodně efektu je navíc v tónu, pauzách a rytmu; to kniha nevydá a nepřenese. Některé sekvence také intuitivně podáte zhuštěně, v jiných se naopak z legrace pitváte dlouho a jsou tu i další mody, a to prvořadě modus „třikrát“. Ten nikdy nezklame. Nebo modus „plnění úkolů“. A neselhávajících „mustrů“, které dát do vyprávění, je moc, psal o nich už Mark Twain. Intuice tu přitom má mít absolutní přednost, improvizace je její sestra a pokaždé, když už jen tak-tak lapáte po logické niti, ejhle! Některá se vždycky vynoří, čemuž minimálně já říkám štěstí. Blizounko tomu jsou i klasické pohádky Miloše Macourka, které ostatně jako živé povídání dítěti nejspíš vznikaly.
Vždycky v těchto případech zabírá i strašidelnost, to se nikdy nespálíte, ale charakteristikou pravého vyprávění je především to, že se bezprostředně řídíte reakcemi posluchače. - Závěrem už jen příklad takového příběhu, a sice jsem ho nikdy nevyprávěl, ale psal jsem jej takřka bez přemýšlení a takříkajíc automaticky. Výsledkem se možná nestal vrchol literatury, nicméně povídka má, řekl bych, charakter spontánně nahozené historky:
„Karotka byla pes a musela chodit do parku před dům sama. Bibi se leda tak dívala někdy z okna a jednou vidí, jak Karotku v sadech někdo obtěžuje. Pes? Člověk? Na tom nezáleží, Bibi hned seběhla před dům, utíkala se svého psa zastat a od té doby chodili jen spolu, a to i k rybníku &Sídlováku, nebo do nákupního centra pro potraviny, nebo do kina. - V rybníce se ale Bibi jednou začala topit a Karotka ji tedy chytila za vlasy a zachránila. Na oplátku.
„Tys mi ale zatopila,“ řekla své paní, když se otřepávala.
„Jé, ty mluvíš?“
„Jen ve stresu.“
Jindy šli do multikina Plaza na Legendu o Tarzanovi, a jak shledali, ten film spíš připomíná zoo. Až Karotka nevydržela, začala štěkat, byla právem vyvedena jednou dívkou a solidárně ji následovala jak její majitelka, tak veškerá zvířata z filmu. Větší i malá.
„Jenže jak vás uživím?“ rozhlédla po té zoo Bibi teprve doma.
***
A abych nezapomněl... Pokračování příště.