Tak mi to aspoň připadá a sám bych ještě řekl, že máme notné štěstí. V čem? Že jej počátkem dvacátého století napadlo využít takzvaně lehčí žánr (alias detektivku). A tím nepřipomínám jen povídky s páterem Brownem, ač jich postupně vymyslil a dosnil jedenapadesát, ale taky ty s Mužem, jenž věděl příliš mnoho Horne Fischerem či ty s (paradoxním) Pondem v Paradoxech pana Ponda. A rovněž ty bez ustáleného pátrače.
Nejspíš je objevíte ve vysoce působivé sbírce „záhad“ Stromy pýchy.
V dětství jsem některé Chestertonovy povídky četl a vím i proto, že jde o ideální dveře k jeho náročnějším dílům. Jste jistě kulturnější, ale já bych se bez Browna a jeho šarád Nesprávný tvar, Kladivo boží, Herečka má alibi, Proroctví psa, Nejhorší zločin na světě, Živá mrtvola, Tajuplná zahrada, &Síp u nebes, Okřídlená dýka, U hastrmana, &Spička špendlíku, Prokletí Darnwayů, Rudý měsíc z Meru, Zpěv létajících ryb, Divné kroky či Neřešitelný problém o Chestertona (a ohromné maličkosti) třeba teď ani nezajímal; nevím. Nebo ano?
Pronikal bych k němu třeba díky Čapkovi? Kdo ví; nicméně Ferdinanda Peroutku a další jeho zprostředkovatele u nás jsem jako kluk neznal. Natož pak Peroutkův postřeh, dle kterého je gentleman „Chesterton další reakcí na vývoj evropského duchovního života posledních padesáti let, který vedl k pesimismu, nihilismu, skepsi, diletantismu, hrůzám materialismu a determinismu, k omrzení, nudě a nervose“.

***

Málokterý spisovatel je ovšem natolik nezařaditelný do krabičky. V Anglii ho navíc, mizerové, nemají (při vší úctě) ani ve všech příručkách. Pokud přece mají, označován bývá všelijak.
Katolický tradicionalista, modernista, alegorik, pragmatik, racionalista, revolucionář, reakcionář, šovinista... A to raději opomíjím našeho Tetauera, který Chestertonův kult (jistě neprávem) prohlásil za podvod a měl toho člověka za měšťáka úplně bez sociálního zápalu, za extrémního individualistu, za mystika a za romantika pohodlí!
Bohuslav Čapek v něm pro změnu spatřoval bezděčného dekadenta a Durychovi na Chestertonovi právem chybí „stopy přestálých bolestí“. Odpadl mu prý proto od srdce.
Kolik jen cedulek!
Kolik. A přece nebo právě proto je Chesterton nevylíčitelný. A přece jej lze kritizovat a interpretovat tolika, tolika způsoby. Sám ovšem o kritice napsal: „Buď je úplně k ničemu, nebo donutí autora vyskočit z kůže."

***

Jedním z přehršle paradoxů okolo Chestertona je pak skutečnost, že sice za sebou zanechal multižánrové dílo, ale tematicky stereotypní. - Zato charakterizovatelné optimismem. Ten je ovšem jako donkichotský mlýn. Nu, a je snad romantické být Quijotem, nicméně Chesterton svá poselství implantoval do hrdinů, které oživil velice, velice chabě a diskutabilně. Snad se o nich hezky čte – v klubovce, ale žijí? Nevegetují takhle náhodou víc v imaginárním světě uvnitř mozku svého původce? Jistěže. A nejednu závažnou myšlenku zvládají ve své plochosti frapantně zdiskreditovat.
Jezuita Medcalf přitom chápal, proč Chestertona vnímat i jako blížence Kierkegaardova, a sám Gilbert Keith se prý během opožděného dospívání zhrozil té možnosti, že existuje sám, zatímco okolní svět je pouhou iluzí. Právě proto jeho hrdinové postrádají psychologickou hloubku, ale i skutečné milostné vztahy, což je téma nanejvýš přešlapující na okraji autorova zájmu.
Jeho styl navíc je (únavně) verbalistický a svět jako takový se v očích Chestertonových sám a sám zdiskreditoval.

***

I proto, že nedokázal mít rád modernu, vyznával tento myslitel onu poezii každodennosti a v jejím rámci krejcarové krváky. „Musíme uznat zásluhy populární literatury, která uprostřed blábolení pedantů a školometů odmítá nazývat přítomnost prozaickou a obyčejné věci všedními,“ mínil, ale dozajista se nespletl ani v tom, že rozvolněnost kultury a morálky vede k agresivitě a anarchii. Tu budoucnost si uměl představit a chápal, že si tam společenská benevolence podá ruce s relativizací hodnot. Vnímal ovšem i odlidštěnost vědy a jednostrannost racionality, což je blízko postmoderně. Ano, dotkl se jí. Dotkl se postmoderny ve chvíli, kdy tak umně zakouzloval náš bolavě odkouzlený svět.
A když vnímal maličkosti ohromeně a ohromně. „Není racionalistů,“ věděl. „Věříme v pohádky. Žijeme v nich."
Někdo ho nazve planým plácalem. Doma zamčeným romantikem. Ale „žádný živý organismus nepřežije v prostředí sestávající pouze z reality,“ dodala by Shirley Jacksonová a také postmoderna Chestertona interpretovala, přičemž jej staví po bok Oswalda Spenglera (1880-1936), který už ve dvacátých letech upozorňoval, že 20. století nemáme co vnímat jako lepší než mnohá století předchozí a že přinejmenším Evropa neexistuje nijak zdravěji než mnohá předešlá soustátí. - Spengler a Chesteron svorně disponovali taky nechutí k moderní, mechanické materializaci života, která nás dostává do šachu např. i navzdory tomu, že celé Ecovo Foucaultovo kyvadlo v podstatě vychází z jednoho jediného Chestertonova výroku:
„Od chvíle, kdy jsme přestali věřit v Boha, jsme ochotni věřit čemukoli."
Lhali si do kapes Chesterton a pak Čapek, když odmítli uznat, že bývá i šedavě? Nudně? Nezajímavě? Ploše? - I kdyby ano, ta jejich víra v ohromnost maličkostí plní terapeutickou funkci. A právě neklidná doba dospívání je nejvhodnějším věkem pro čtení děl Gilbertových, a to nejen těch detektivních. A jistě, jeho přístup ke světu byl dětský. Ale ne dětinský. Bohužel mezi námi dnes bez berlí chodí i tisíce sebevědomých absolventů vysokých škol, kterým Chesterton zůstane navždycky nedostupný a není pro ně ani čitelný.
A přece... by jej měli omilostnit. A přece stojí GKCH za tolika, tolika počiny!
Klub podivných živností najdeme na pozadí Vestpocketky, jejímž jádrem byla Werichova povídky Muž, který sbírá fotografie rozzuřených.
Chestertonova vyzývavá věta z Heretiků o poštovní schránce, která se „nezdá být poetickou, protože jsme ji ještě nikdy neviděli v básni“, inspirovala Wolkera k Poštovní schránce.
Vančurovo Rozmarné léto obsahuje překvapivé paralely s knihou Létající hospoda.A v jedné předmluvě ke spisu na počest Jana Husa, která vyšla v Londýně roku 1915, psal už před &Svejkem o českém kultu národního mučenictví a naší „odvozenosti z porážek“.