Osmadvaceti stránkami Deníku, působícími takřka dojmem koláží, svazek koncipovaný Hanou Klínkovou ovšem teprve začíná. A stran má 378. Původní a řekl bych, že poněkud přeceněné faksimile je opatřeno samostatným rejstříkem, a to navzdory tomu, že tu nějakých pár podpisů ještě nikdo nerozluštil. Rejstřík ale příhodně nechybí celému svazku.

Jeho těžiště tkví v obrazovém materiálu a uvádějí jej mj. kapitoly Alšovské kořeny Josefa Váchala, Chodské kořeny Josefa Váchala, Dětství v Písku, Josef Váchal fotograf (aparát měl malíř právě od roku 1905) či Čtyřnozí členové Váchalovy domácnosti, přičemž známý pes rasy leonberg jménem Tarzan žil v letech 1923-1932.

Kapitola Výlety a výpravy zahrnuje pak také oddíly &Sumavské výlety a pobyty, 1905-1933 a Cesty na Slovensko, 1930-1938 a uzavírá ji sekvence Josef Váchal cyklista. Na bicyklu se tento pozoruhodný muž-legenda naučil jezdit roku 1907 v Bělé pod Bezdězem a po zbytek svých dní užíval několik kol. V dubnu 1944, když je okupanti konfiskovali, ukryl jedno na půdě a prošlo mu to.

Oproti tomu patrně nikdy neměl ambici řídit auto a řidičský průkaz si roku 1946 udělala v Jičíně pouze jeho partnerka, grafička Anna Macková (13. 4. 1887-4. 5. 1969), již nakonec přežil jen o pět dní.

Není mimochodem známo, kdy přesně se Josef s Annou seznámili, ale bylo to do roku 1919, přičemž napřesrok v létě byli skoro jistě milenci.

Hana Klínková výtečně zpracovala i právě kapitolu o Anně Mackové a samostatné kapitoly o Váchalově matce, jeho otci Alši-Lyžci a jeho ženě Máše Pešulové (2. prosince 1887-&Stědrý den 1922), která v pětatřiceti zemřela na onemocnění plic.

Úvodní deníkovou koláž, tentokrát ale chronologicky pojatou, připomíná většina svazku na stránkách 88-330, kde autorka soustředila kvantum dalších fotografií, dokladů a vůbec archiválií dokumentujících výtvarníkovy osudy. Jedná se až na výjimky o nikdy nepublikované materiály.

Podstatným pramenem se přitom staly záznamy rozhovorů poskytnutých rozhlasu.

Získal jsem, abych řekl pravdu, z knihy dojem, že pro pochopení Váchalovy existence je podceňován význam jeho matky, což se ostatně možná děje v případě mnoha umělců.

Např. od roku 1910 měl sice Váchal v Kladské ulici 3 samostatný ateliér a spával tam, ale jistěže se chodil najíst i k mamince do dnešní Voroněžské 15, kde spolu předtím bydlili až do roku 1908.

I někteří jeho kamarádi včetně okultního spisovatele Josefa &Simánka se koneckonců rekrutovali z řad matčiných podnájemníků a prokazatelně mu dávala peníze (ba žebral o ně) a přinejmenším mu kupovala tabáček. V jeho ateliérech (1908-1910 v Římské) mu také oddaně uklízela a nejpozději od poloviny let dvacátých tvořily Váchalova milenka Anna Macková, on sám jako enfant terrible a jeho matka... poměrně vyváženou trojici.

Praktická Macková, pobírající peníze za pacht svého podílu na rodném statku ve Studeňanech, navíc disponovala samostatným bytem v dnešní Černomořské 6. Další ateliér si Váchal roku 1915 zřídil v dnešní Žitomírské 36 a pracoval tam až do roku 1940, kdy se z Prahy s Annou odstěhovali. Trojice se totiž rozpadla; maminku 18. března 1939 zabilo nákladní auto, když mířila s malým dárkem za malým synem Váchalova bratrance. Není asi tak úplně bez zajímavosti, že Josef od té doby začal Anně Mackové vykat.

Protože měl nepochybnou slabost pro pořádek a pro statistiky, velebil kvantifikační metody a produkoval úhrny mnoha prvků světa jej obklopujícího. Nejedná se přitom pouze o soupisy (para)literárních děl, ale zaznamenával také, kolik přesně kilometrů ušel na výletech, kolik (set!) který den nasbíral hub a dokonce i kolik za celý dlouhý život potkal Marií.

Do roku 1968 prý jich bylo už pětapadesát a sedmadvacet Marií někdy pracovalo jako učitelka.

Fotografie v této unikátní knize Hany Klínkové pořídil často osobně Váchal - a někdy samospouští. Jsou především v Památníku národního písemnictví a v Národním muzeu, přičemž ta původní Kniha vzpomínek (jen 28 dohledaných stran) odpočívala tam i tam, jak by se vyjádřil cimrmanolog, ale jistě i vácholog. - Není totiž vcelku.