Oč se jedná? O étos, samo sebou. O étos toho typu, který u autorů hororu vždy nenajdeme.
Nemá ho James Herbert (Krysy, Krédo, Kdysi), ani v díle Cliva Barkera ho nevykutáte. Tihle hororoví mistři produkují kvalitní hrůzy, ale jako by spočívali v bezbřehých, totálních pustinách beznaděje či uvnitř iglú plných chladu.
A King? A King oproti nim?
Pravda, pravda; generuje taky Beznaděje (třeba zrovna ve stejnojmenném románu) a má za to, že „jsme všichni sami a jakýkoli vztah je iluzí“, nicméně samota tu počítá s čímsi či Kýmsi „nahoře“. A dotvrzují to dokonce i nedávné jeho thrillery. Omezil tu místy fantastiku, zato předvádí lidstvo jako semeniště vrahů; a Pan Mercedes (2014, česky téhož roku) je toho příkladem.
Dotyčná kniha přitom snad zahlasovala pro své poeovské vítězství „vlastním“ německým motorem. Souběžně ale jako by předváděla i všechny ony symptomy, které i v realitě dokládají zásahy vyšších sil. Oč jde?
Vždy o pitoreskní drobnosti. Ale právě ony budou „tahouny“ osudů, zjistíme. Bůh i ďábel chrupou v detailu, abych tak řekl, a právě skrze detaily spolu zápolí.
Taky (dejme tomu) v románech Agathy Christie dochází k podobným klopýtnutím (pachatelů) a „drobná opomenutí“ vedou k jejich dopadení, jak to souzní i s postřehy psychologů o lidském chybování v každodenní praxi. Jako by skutečně existovala moc nad námi a jako by taktéž Kingovo dílo tu moc implicitně vyjadřovalo. „Chybička se vždycky vloudí,“ zjišťujeme; ať už ta chyba v důsledcích generuje dobro či zlo.
King tohle všechno ví a umí psát, vida, i docela dobré detektivky, takže výš zmíněná cena mu nepochybně právem náleží. Avšak právě jeho narážka na Agathu Christie v knize o Mercedesu by její příznivce koneckonců mohla až urazit. King zde totiž první dámu zločinu nedoceňuje a až bohorovně, ne-li drze tvrdí, že „toto není její román, toto je život“.
Píše to v momentě, kdy si jeho pátrač uvědomí, že by mohla „mercedesovým vrahem“ (s kterým komunikuje přes počítač) koneckonců být žena. Ale dle Kinga ne. Dle Kinga by něco podobného bylo možné „leda v románu Agathy Christie“.
Tohle navážení se do Královny detektivek ale naštěstí není pro knihu podstatné, neboť autor má za vzor spíš autory drsné školy, jakým byl i James M. Cain (Pojistka smrti, Pošťák zvoní vždycky dvakrát), kterému je Pan Mercedes dokonce připsán.
Titul této knihy je zároveň přezdívkou, a to vraha Bradyho, jehož činnost celý čas sledujeme paralelně s pátráním. Aby King dokázal psychiku onoho zabijáka vylíčil, musel se ovšem vžít hluboce do jeho duše, a tady dovolte vsuvku o tom, že ne každý autor tohle svede. A někteří... Někteří to neudělají prostě proto, že se bojí zla a nechtějí se ušpinit. Svého času poukázal na podobnou tendenci Jan Jandourek u Michala Viewegha, jde ale samozřejmě o obecný problém, a ať je tomu už jakkoli, na jisté hladině (vystupňovaného) zla počne prostě hodně autorů jaksi fixlovat a zlo vykreslují jen jako samoúčel, aniž je dostatečně věrohodně zdůvodňují. Jsem názoru, že tomu tak je často i u Kinga (jinak mistra a nad mistry) a že dokonce i tak bravurní román jako Pan Mercedes je toho příkladem.
Titulní hrdina (připomenu) úvodem najede (zcizeným a německým) vozem do lidí. Osm jich zabije a není odhalen, ale jeho uspokojení se ukáže být dočasným a jen částečným. Přes internet se tudíž přizná, a to bývalému detektivovi, načež začne hra na kočku a myš.
Myš Brady se posléze rozhodne zabít i detektiva, ale nejen to. Do povětří (či kolen) by klidně vyslala třeba další Dvojčata. Tento psychopat je přitom zobrazen lidsky velice pochopitelně a autora by dokonce snad bylo možno podezírat, že mu fandí. Spíš si ale myslím, že si svého antihrdinu horšího už neuměl kvůli své dobré povaze představit, ba neubráníme se pocitu, že jej píše podle sebe. Styčných bodů tu rozhodně cítím víc než mezi Kingem a jeho detektivem, avšak opakuji, že padouchův charakter je až moc odvozen od v Boha věřícího autora.
Byl by podle mě totiž jinak ještě děsivější.
Plochý však není. To zas ne. A zatímco v detektivovi cítím jen literární postavu, ve vrahovi z auta buší kus života. A oba antipody pak spojuje tíhnutí k sebevraždě. To mají společné.
Uvnitř Bradyho je pak nepochybně (a přece jen) ukryta „zlá strana“ skutečného Stephena Kinga. Vše to, čím se mohl možná stát, kdyby nezačal psát. Což je u spisovatelů časté a tady markantní. Tak markantní, až by to bylo možné vybrat jako jeden z nejlepších příkladů podobné simulace.
A ne? King bezchybně líčí vraha co oběť špatného dětství. Co oběť absence otce v rodině. Co oběť matky-alkoholičky. A dokonce ani v tom nejmenším nedělá z „Mercedesa“ latentního pedofila (dejme tomu), jak by se nabízelo vzhledem k finální scéně, kdy se Brady vydává za vozíčkáře a podaří se mu proniknout s výbušninou na masově navštívený koncert „pro dívky do dvanácti let“. (Na koncert fiktivní kapely, dodejme, nicméně v textu je zmíněn Justin Biebr.)
Co dodat?
Tím hlavním, co nás na Bradym bude nakonec odpuzovat kromě toho, že chce zcela iracionálně zabít naprosté maximum jakýchkoli lidí, je pouze ta skutečnost, že jej eroticky přitahuje vlastní matka. S níž však nikdy nespal. Což paradoxně může budit další soucit.
Jinou ženu intimně nepoznal, a od Kinga bylo mistrným tahem, že není ve finále zneškodněn detektivem, s nímž jsme se jinak také sžili, ale jeho spolupracovnicí, která je až neuvěřitelnou psychotikovou obdobou!
V jakém smyslu obdobou? I ona je psychotičkou, i ona žije ve stínu vlastní matky. A teprve  díky tomu, že zastavuje Bradyho, z toho stínu vystoupí. Abych se ale vrátil od Junga k detektivce a Ceně E. A. Poea.
Ta se asi (a směji se) neuděluje za dedukci, anžto jako detektivka Pan Mercedes obstojí jen s velikou dávkou tolerance a v „deduktivním ohledu“ dokonce zůstal místy dětinský. Ne, na Agathu nemá. A to posléze uzná i autor sám, když výslovně napíše, že by „plán psychopatova proniknutí do koncertní haly takto nevymyslel ani ten nejhorší hollywoodský scenárista“.
Nějaké alibi si ovšem autor stvořit musí, i pracuje důsledně také s tím, že vrah je fakticky blázen odhodlaný se (jako islamističtí sebevrazi) odpálit. Na životě mu nezáleží. To ovšem kniha (prosta islámské víry) dostatečně nezdůvodňuje. A ničitel Brady?
Je to zkrátka jen hezký třicátník s velmi vysokým IQ a schopný geniálně improvizovat. Umí existovat sám se sebou a mimo oné fixace na matku je sexuálně zcela normální! Skutečně by ale pak jednal tak, jak o tom čteme?
Velice váhám. Po psychologické stránce je tento příběh na diskusi. Ale ono to naštěstí nevadí. Protože vyprávěn je tak neuvěřitelně dobře, že se nenudíme ani po nanosekundu, ač vraha, jak už řečeno, celý čas známe (a jeho činnost sledujeme paralelně s akcemi detektiva).
A tak to jediné, co nakonec ruší, je jen skutečnost, že padouch (přece jenom) není chytrý dost a improvizuje příliš. Není to Hannibal Lecter, aby se tak řeklo, a King tu sice chtěl stvořit jakéhosi vlastního Hannibala Lectera (z románů Thomase Harrise), ale nakonec se mu to, tvrdím, nepodařilo. Zato...
Zato vytvořil dalšího perfektního Normana Batese!
A to včetně dialogů s mrtvou už matkou (spočívající pod pokrývkou).
Neúspěch? Kdepak! Stále je King asi tak desetkrát úžasnější tvůrce než jeho vrstevník a rutinně aseptický pazdrát a komerční konstruktér (a přesný výrobce cviček) James Patterson se svými romány typu Uvidíš, zemřeš, Zabít Alexe Crosse či Bikiny.
Pan Mercedes je první částí vynikající trilogie, která pokračuje romány Právo nálezce a Konec hlídky. Ten třetí vyšel česky teprve letos, je připsán výš zmíněnému Thomasi Harrisovi a je docela dobře možné, že zde už Brady pomyslných výšin Hannibalových dosáhl.

Stephen King. Pan Mercedes.
Přeložila Linda Bartošková.
Pavel Dobrovský – BETA.
Praha 2014. 376 stran