Nitro hrdinovo se zdá být podivuhodnou směsí odolnosti, dobroty, vzteků, halucinací, víry v Boha, mýlení se a jemnosti, a tak třeba dojde také k tomu, že když v pokojíku, jehož se mu náhodou na noc dostalo, po několika minutách zhasne hořák, dojde na boj s temnotou, která mu tedy ani zdaleka není onou přítelkyní, jak naznačuje ukázka níže; a nakonec se hrdina zachraňuje v temnotách tím, že si prostě a jen vymyslí nové slovo (podobající se náhodou slovu kuba). A dál? S oním výrazem se laská, ten výraz si opečovává a je naň pyšný.

Gradace čtyř částí románu (končícími vždy záchranou na poslední chvíli) nemůže nestrhnout ani po sto dvaceti šesti letech od prvního vydání. Je neuvěřitelné, co Knut Hamsun (1859-1952) vyždímal vlastně jen z bloumání (dnešním) Oslem a několika návštěv redakcí a „frcu“.

„Po přečtení Hladu pochopíte, proč byla Knutu Hamsunovi udělena Nobelova cena za literaturu,“ konstatuje dnešní český vydavatel na pásce knihu potahující. „Jde o jeden z nejvíce znepokojivých románů v historii, z něhož vycházela další díla 20. století. Takto vypadá cesta na samé lidské dno.“

Na chudobě hrdinově je přitom možná nejzajímavější to, že není pojednána jako sociální problém, nýbrž existenciálně, a mezi naturalistická díla proto Hlad lze řadit stěží. Je spíš obrazem silného jedince, který však jako by měl v mozku trhlinu; a vlastně nevíme, zda je tato nepravost v mysli dána nějakou predestinací či právě i živočišným hladem.Ten je ovšem často spíš k dobrému.

A není jen touhou po potravě. Hrdina hledá i vlastní identitu a natolik je rozhodnut stát se úspěšným jen psaním, jako nebyl snad ještě nikdo před ním.

Hlad je román, který má zvláštní stavbu (patrně bylo použito deníku?) a modernistický charakter. Lze ho chápat jako oslava individualismu i síly nedělat kompromisy a udržet integritu až k pokraji mdlob a šílení.

Kniha není ovšem recept. Spíš se stala ohromujícím dokladem o člověku a jeho citech. Po přečtení mj. pochopíme, co je existenciální prázdnota, nicméně ne z hlediska jí podřízeného hlupáka, ale spíše z hlediska egocentrického sobce a snílka, který si sáhl na hranici snění.

„Sami sebe tvoříme!“ Tak by mohlo znít jedno z poselství mnohokráte už analyzovaného, klasického díla. „Sami sebe tvoříme, ale nelze to dokončit, aniž bychom se nenaučili více i méně vypočítavě komunikovat s druhými.“
Kniha, která se v českém překladu poprvé objevila roku 1902 díky Hugo Kosterkovi, nyní znovu vyšla v novém překladu a za finančního přispění Ministerstva kultury ČR.

Ukázka
Večer značně pokročil. Padl na mě ospalý klid, příjemná malátnost, a já jí nekladl odpor. Tma ještě trochu zhoustla, lehký vánek vrásčil mořskou perleť. Černé trupy lodí, jejichž stěžně jsem viděl proti obloze, vypadaly jako oněmělí netvoři, jimž se ježí štětiny, a jež leží a čekají na mě. Necítil jsem žádnou bolest, hlad ji otupil. Místo ní jsem pociťoval příjemnou prázdnotu, nic z toho kolem se mne netýkalo a já byl šťastný, že mě nikdo nevidí. Položil jsem nohy na lavičku a opřel se o ní zády, abych mohl co nejlíp procítit celé blaho své výlučnosti. V mé mysli nebylo mráčku, ani zdání nepříjemnosti, a kam až mé myšlenky sahaly, nebylo choutky či tužby, které by zůstávaly nesplněny. Ležel jsem s otevřenýma očima ve stavu sebe-nepřítomnosti, cítil jsem se nádherně ode všeho pryč.


_{Knut Hamsun: Hlad.
Nový překlad Helena Kadečková.
Doslov Martin Humpál.
Redakce Markéta Hofmeisterová.
Korektura Jakub &Sofar.
Ilustrace (na obálce) Edvard Munch.
Dybbuk. Praha 2016. 240 stran. ISBN 978-80-7438-142-3}