F JAKO FALZIFIKÁT je posledním dokončeným Wellesovým dílem a navíc jde o film, který sám tvůrce velmi miloval. K českým divákům se nedostal a tak televize opět plní úlohu zvěstovatele kvality pro film milovné diváky. Spíše než hraný film jde o dokument nebo snad by bylo lepší říci o mnohovrstevnou filmovou esej o falšovatelech umění a umění falšování.  Jádro snímku tvoří materiál z jiného dokumentu o padělateli Elmyrovi de Horym, jenž údajně světovým galeriím prodal více než tisíc padělků, a Cliffordovi Irvingovi, který proslul coby autor falešné autobiografie magnáta Howarda Hughese. Do toho vstupuje ještě jiný falsifikátor – sám Orson Welles, který prohlásil: „Prosím publikum o odpuštění, že jsem tuto historii zfalšoval. A já, věren svému poslání šarlatána, jsem se ji pokusil představit jako pravdivou.  My, velcí lháři soudíme, že tím sloužíme pravdě. Vždyť sám Picasso řekl: ´Umění je klam. Ale klam, který  nám dovoluje porozumět pravdě.´“

Kdo jiný by uměl lhát lépe nežli Welles, který na sebe poprvé upozornil již v roce 1938, kdy v americkém rozhlase spustil falešné zpravodajství o invazi mimozemšťanů. Zpravodajství natolik sugestivní, že mu miliony Američanů uvěřilo a podlehlo panice. Kdo jiný by mohl tak zasvěceně a z nejrůznějších úhlů pojednat o podvodu, šálení, klamu, manipulaci či mystifikaci, tedy o tématech, která jsou autorovi důvěrně blízká. Na slunečné Ibize maluje Elmyr de Hory obraz. Vidíme celý proces vzniku nádherného obrazu včetně závěrečného podpisu „Matisse.“ Kdyby de Hory obraz podepsal svým jménem, nikdo by ho nekoupil. V největších galeriích světa visí nejméně dvacet obrazů s podpisy „Monet,“ „Matisse“ či Picasso,“ a znalci se mohou do nekonečna přít o jejich pravost či spíše nepravost. F JAKO FALZIFIKÁT začal tím, že Welles odkoupil od známého dokumentaristy Francoise Reichenbacha všechny materiály o de Horym z jeho televizního seriálu o falšovatelích. Nespokojil se tím, jel na Ibizu za malířem, natočil nové scény a všechno to smíchal, sestříhal a doplnil vlastním pohledem.

Stopu de Hory sleduje Welles i jinde. Jeho senzační biografii napsal Američan Clifford Irving, spisovatel, jehož nikdo nečetl, přestože byl skutečným autorem zfalšovaných deníků multimilionáře Howarda Hughese. Člověka, který byl nejen ex-pilotem (o jeho životě vypráví známý oscarový snímek LETEC), ale  kolem roku 1940 byl hlavou filmového koncernu RKO (kde, mimochodem, natočil Orson Welles svůj veleslavný debut). Irvin si vybral Hughese proto, že se před lety stáhl z veřejného života a nikdo o něm již neslyšel. Tak mohl pisatel jeho životopisu bájit do nekonečna a Američané mu to vzali. Welles dokonce podstupuje cestu do Nevady a filmuje hotel v Las Vegas, kde se má neviditelný milionář Hughes skrývat. Jsou pohyby za záclonami v oknech jeho stopy? Závěr filmu tvoří „dokumentární“ sekvence o románku Picassa s Ojou Kodarovou, krásnou jugoslávskou sochařkou a scénáristkou. Vrcholem falše je třeba to, že Ojin dědeček geniálně maluje Picassův obraz. To už se ale přímo v kádru filmu ozývá“ Pane Wellesi, klamete. Děda nikdy nedržel štětec v ruce.“Welles svým posledním filmem baví a klame současně. Pravda a výmysl stojí vedle sebe, zapadají do sebe, prostupují se a je na nás, zda věříme či se smějeme klamu. Amerika mu uvěřila, že zemi přepadli Marťané. Amerika mu uvěřila, že ve (fiktivním) panství Xanadu zemřel „občan Kane“ a jeho postavu si spojila se skutečným tiskovým magnátem miliardářem Williamem Randolphem Hearstem. Dá se Wellesovi věřit? Když on všechno dokáže podat tak přesvědčivě a používá k tomu triky jako staré nahrávky, fiktivní rozhovory s pamětníky či archivní silně poškrábané svitky filmů? Jak neobdivovat falšování historie v podání velkého falšovatele? Svůj obdiv vyjádřil Orsonu Wellesovi i jiný velikán amerického filmu Woody Allen. Ve svém filmu o smyšlené postavě ZELIG naznačil, že Welles v jedenácti letech bral lekce magie od největšího francouzského magika Houdiniho. Mystifikace Wellese se dotýká základních otázek umění a záhad tvorby. Díky mistrovsky provedeným montážím odhalujeme šarlatánství takzvaných expertů, kteří si osobují právo rozhodovat, co je falzifikát a co originál. Pravda umění – ať chceme či ne - se často rodí z výmyslů, zvláště když je podsouvá zdatný šejdíř. Ostatně – přiznejme si – vždyť i každý film je v podstatě klamem – herci hrají něčí postavy a my jim to věříme. Nebo lépe řečeno, chceme jim to věřit.
Foto: ceskatelevize.cz, imdb.com, pinteres.com