Nabroušenost jeho kritiky pak roste směrem k současnosti a osobně nepochybuji, že odůvodněně. Ona odůvodněnost pak vyniká v případech Václava Pinkavy (syna Jana Křesadla) a (od dost méně) u Jiřího Joska. Až překvapivě to ovšem Miloslav Uličného natřel i Martinu Hilskému.

A co mu vytýká?
Je toho více, a tak shrňme námitky spíš globálně. U Hilského nepochybně převažují jednoslabičné rýmy, díky čemuž se slova typu tvou, jdou, jsou snadno rýmují s posledními slabikami slovesných tvarů jako zahynou. Co závažnou věc prostě Uličný vnímá jistou nekvalitu u veršového zakončení Hilského sonetů, přičemž za premisu bere, že v české překladatelské tradici musí být rýmy pokud jen možno plnohodnotné. „V tom ohledu překonal všechny předchůdce,“ všímá si Uličný u jistěže v mnohém geniálního Martina Hilského. „Překonal všechny, když v drtivé většině sonetů užívá velmi často (a ne tedy okrajově jako jiní), ba až programově jen snadné nebo neúplné rýmy a kvazirýmy.“

A výsledek této praxe? Miloslav Uličný se nebojí přirovnání k „rýmoidům“ mnoha českých překladů z ruské poezie, kde vede síla přízvuku k redukcím ve výslovnosti, takže Rusové své nepřesné a neúplné rýmy pociťují jako esteticky plnohodnotné.

„Český přízvuk ovšem nic podobného nepřipouští,“ upozorňuje Uličný, „a proto směs pravých rýmů s asonancemi, rýmoidy a neúplnými rýmy bude v žánrové formě znělky vždy pociťována jako chudoba či neumělost, a to v jedné z nejvýznamnějších složek české prozodie, totiž právě rýmu.“
Jako pouhé asonance či rýmy až drze nepřesné vyznačuje pak Miloslav Uličný kupř. dvojice typu mládí – dáti, zkrvavím – do slabin, tváři – vážím atp.
 

Spočítal také (a sám je možná drzoun, abych se vyjadřoval svobodněji), že víc než polovina sonetů v Hilského překladech má někde místo rýmů tzv. asonance anebo rýmy nepřesné, k čemuž je však třeba připočítat případy neúplných rýmů, které prý vedle asonancí a kvazirýmů ozřejmují, že Martin Hilský nechce či není schopen vytvořit „systémový ekvivalent rýmového schématu“ a nahrazuje ho směsicí snadných rýmů (nadužíváním často až omletých), asonancí, neúplných rýmů (prodlouží – žít) a kvazirýmů.
Za až ležérnost má pak Uličný dost nápadné dvojice asonancí či rýmů typu světlo – peklo. A konstatuje, že se Hilského překlad širokým užitím asonancí a neúplných rýmů, jakož i kakofonickou implantací některých kvazirýmových dvojic a občasným nerespektováním rýmového schématu originálu, zcela vymyká české překladové tradici sonetu, a to k výraznému neprospěchu konečného vyznění. Má proto obavu, že Hilského smíšená řešení nejsou výrazem nové nosné koncepce, ale prostě bezradnosti a někdy snad i neschopnosti či spěchu.

Osobně si myslím, že je Uličný přísný na Martina Hilského až moc, ba cítím tu chvílemi cosi jako osobní zaujatost. Netuším jen, zda jen konkurenční, anebo i odjinud vyvěrající.

A co víc?
Raději si studii prostudujte sami! Naposled vyšla v druhém vydání knihy Sonnets / Sonety (Nová vlna 2015), které je rozšířenou a revidovanou verzí publikace z roku 2005, jež ovšem ještě nebylo dvojjazyčně zrcadlové.
„Každý, tedy i tento můj překladatelský čin, je ovšem a samozřejmě kritizovatelný,“ dodává „odvážný“ (i bez uvozovek) Miloslav Uličný koncem předmluvy. „Každý překlad je jen jednou z možných verzí originálu. Doufám však, že jsem hlavní požadavek uměleckého překladu, totiž dosažení ekvivalence v dominantních rysech originálu, v rámci svých možností a zkušeností naplnil.“

_{Edward de Were nebo William Shakespeare: Sonnets / Sonety
Z vydání The Complete Works of Shakespeare, with Introduction by S. John Ervine. London and Glasgow, Collins Clear-Type Press, b. d. (1923) s přihlédnutím k pozdějším komentovaným vydáním přepsal a přeložil Miloslav Uličný, který též napsal předmluvu pro čtenáře a doslov pro odborníky. Kresbami doprovodili Jaromír Gál a Tomáš Kropáček.
Vydalo nakladatelství Nová vlna v roce 2015 u příležitosti 465. výročí narození Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, pravděpodobného autora Sonetů.
V tomto souboru vydání první. 220 stran. ISBN 978-80-85845-48-8}